Téměř měsíc po volbách jel dosluhující premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) na jednání Rady EU do švédského Göteborgu. V době, kdy už jím vedená vláda čeká pouze na skončení ustavující schůze Poslanecké sněmovny, aby podala demisi – jak jí to předepisuje Ústava, podepsal za ČR 17. 11. 2017 Evropský pilíř sociálních práv. Tento dokument připravený Evropskou komisí je právním základem pro demontáž práv garantovaných českým občanům naší Ústavou a Listinou základních práv a svobod. A hlavně k jejich „přerozdělení“ ve prospěch imigrantů.
Téma už v minulých dnech svým článkem otevřel publicista a analytik Erik Best.
První pokus o snížení úrovně ochrany lidských práv, tak jak nám je garantuje Listina, představoval návrh Smlouvy o ústavě pro Evropu. Její součástí byla i Listina základních práv Unie. Ve srovnání s naší Listinou základních práv a svobod zaručovala občanům mnohem méně práv. V našem Parlamentě evropská ústava schválena bohužel byla, i když někteří zákonodárci upozorňovali na to, že jde o tunel na českou Ústavu a Listinu. Jako první na problém tehdy upozornil senátor Jaroslav Kubera (ODS), který vypracoval a zveřejnil srovnávací tabulku práv zaručených naší Listinou a práv podle evropské ústavy. Z ní bylo jasně patrné, že evropský dokument je pro naše občany méně výhodný. Evropská ústava byla naštěstí tehdy zastavena dvojím vetem v referendech ve Francii a v Holandsku. A s ním šla „pod stůl“ i „evropská listina“. Už tehdy někteří právníci upozorňovali na to, že snížení ochrany práv občanů je cíleným tunelem a nikoli nedopatřením. Pokud by EU chtěla garantovat všechna dosavadní práva, která mají občané členských zemí zaručena ve svých ústavách, a „povýšit“ je na úroveň EU, tak by jednoduše stačilo do evropské ústavy napsat, že její součástí je Evropská úmluva o ochraně lidských práv. Ta byla podepsána na půdě Rady Evropy, jejímiž členy jsou všechny členské země EU. Převzetí do komunitárního práva by tedy nebyl žádný problém. Stačila by na to jediná věta.
Naše Listina základních práv a svobod je podle článku 3 Ústavy nedílnou součástí ústavního pořádku. V ní jsou zakotvena všechna nejdůležitější práva – od základních, politických, hospodářských až po sociální. Naše Listina je považována za jednu z nejlepších na světě. Její změna je podle článku 39 odst. 4 Ústavy možná pouze cestou ústavního zákona, který musí být schválen 3/5 všech členů obou komor Parlamentu. Tedy 120 poslanci a 49 senátory. V dosavadní historii ČR k tomu nikdy nedošlo. Evropská unie však našla způsob jak nás „oklikou“ připravit o práva, která naši předkové vybojovali v zápasech se třemi totalitami – habsburskou, nacistickou a komunistickou. A ještě se přitom tváří, že nám přináší záruku „blahobytu“ v podobě evropského sociálního státu. Pravdou je však naprostý opak.
Naše Listina stanoví v čl. 33 odst. 1, že „každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon“. V odst. 2 je pak navíc zaručeno, že „občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách“. Naproti tomu Evropský pilíř sociálních práv v článku 1 stanoví, že „Každý má právo na kvalitní a inkluzivní všeobecné a odborné vzdělávání a celoživotní učení, aby si udržel a nabyl dovednosti, které mu umožní účastnit se plně na životě společnosti a úspěšně zvládat přechody na trhu práce.“ V čl. 11 písm. a) je stanoveno, že „děti mají právo na cenově dostupné a kvalitní vzdělávání a péči v raném věku“.
Rozdíl je patrný již na první pohled i právnímu laikovi. Pokud jej nechápe Bohuslav Sobotka, ani jako absolvent právnické fakulty, tak by se měl ihned vzdát poslaneckého mandátu, protože není způsobilý tuto funkci vykonávat. Pokud jej chápe a přesto Pilíř podepsal, tak by neměl být poslancem za sociálnědemokratické voliče, jejichž předkové za tato práva krváceli na barikádách a umírali v nacistických koncentračních táborech.
Česká Listina zaručuje občanům právo na bezplatné vzdělávání na základních a středních školách. Evropský pilíř hovoří pouze o cenově dostupném a kvalitním vzdělávání. Aniž by stanovil, co to přesně znamená. Pro některé rodiče nepředstavuje cenově nedostupné školné ani ve výši několika tisíc měsíčně. Pro jiné by však byl problém platit za základní školu i několik stovek. Evropský pilíř tedy boří právo na bezplatné vzdělávání pro naše občany a místo něj zavádí inkluzi. S tou už bohužel i u nás máme roční konkrétní špatné zkušenosti. Inkluze byla zavedena na nátlak EU. Oficiálně proto, že se Bruselu nelíbil vysoký počet Romů ve speciálních a praktických školách. Český systém zvláštních škol byl nejlepší na světě. V ČR na rozdíl od západoevropských zemí před inkluzí prakticky neexistovala negramotnost. A to ani v případě Romů. Tento fakt lze doložit mimo jiné i tím, že každý Rom umí vyplnit formuláře žádostí o sociální dávky. Což by jako negramotný nezvládl. Předchozí systém respektoval to, že lidé se rodí jako odlišní – s různou mírou nadání. Všem však zajišťoval možnost vzdělání podle jejich schopností. A měl v tom nejlepší výsledky na světě. V Bruselu však byl označen za diskriminační, protože nezajišťoval všem to stejné. Což si v praxi není možné, ale neznamená to, že to EU v rámci politiky „pseudorovnosti“ nemůže požadovat. Náš systém však musel být zbourán nikoli jen kvůli Romům, ale zejména v rámci přípravy na „příděl imigrantů“ pomocí unijních přerozdělovacích kvót. Co na tom, že k žádné skutečné rovnosti v praxi nedošlo. Tam, kde do škol byli inkludováni Romové, rodiče z řad většinové populace své děti překládají do jiných škol. A často do soukromých – tedy za školné. To samé se děje i v Německu, kde jsou do běžných základních škol inkludovány děti imigrantů. A i mladí Němci jsou překládáni do škol, kde imigranti nejsou, ale platí se školné. Asi i proto se EU v rámci harmonizace snaží nahradit lepší práva z naší Listiny pro občany méně hodnotnými ustanoveními z evropského pilíře. V této oblasti jde jednoznačně o „přerozdělení práv“ od našich občanů ve prospěch migrantů.
I naše Listina dělí práva na základní, která jsou zaručena všem lidem bez rozdílu občanství, a ostatní, která jsou garantována občanům státu. Mezi základní práva patří právo na život a s tím související zákaz trestu smrti. Stejně jako právo na osobní svobodu, což podle čl. 8 naší Listiny znamená, že nikdo nemůže být uvězněn ani vzat do vazby bez rozhodnutí soudu. A dále, že k trestu vězení může být člověk odsouzen pouze v případě, kdy mu je ve spravedlivém soudním procesu nade vší pochybnost prokázáno spáchání činu, který je podle zákona trestný. Tato základní práva, mezi něž patří i právo na spravedlivý proces, jsou zaručena všem lidem bez rozdílu. I cizincům a neobčanům. Stejné je to ve všech civilizovaných zemích. Ostatně ve všech evropských zemích tato základní práva zaručuje i Evropská úmluva o ochraně lidských práv, jejíž ochrany se občan kteréhokoli evropského i neevropského státu může dovolávat u Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku.
Ostatní lidská práva se dělí na politická, kulturní, hospodářská a sociální. Jejich nositeli je většinou občan příslušného státu. Za určitých podmínek je může nabývat i cizinec. Není to však nikde automatické. Mezi politická práva patří např. právo volit a být volen do veřejných funkcí. Všude na světě platí, že volit představitele státu mohou pouze občané příslušného státu. V EU existuje jedna výjimka – a tou jsou volby do Evropského parlamentu. Volí se v okrscích, kterými jsou jednotlivé členské státy. Volit však občané států EU mohou kdekoli, pokud v dané zemi mají registrovaný pobyt. Takže např. občan SRN, který má evidované bydliště v Praze, může volit evropské poslance v ČR.
Mezi hospodářská práva patří právo na práci nebo právo podnikat. Podle čl. 26 naší Listiny je každému přiznáno právo pracovat či podnikat. Odstavec 4 však výslovně zakotvuje možnost zvláštní úpravy pro cizince.
K sociálním právům patří takové civilizační výdobytky jako právo na důchodové zabezpečení, podporu v době nezaměstnanosti, v době rodičovské, nebo během nemoci. Možnost čerpání požitků z těchto práv je ovšem podle článků 29 až 35 Listiny podmíněna splněním zákonných podmínek. Tato práva stejně jako např. právo na ochranu zdraví a zdravotní péči, jsou přiznána i cizincům, ovšem pouze v případě, pokud se svými platbami daní nebo zdravotního a sociálního pojištění účastní na jejich financování. V případě dětí se uznává tato podmínka za splněnou, pokud povinnosti plní rodiče.
Rovněž v případě zdravotní péče je evropský pilíř pro české občany nevýhodný. Naše Listina v čl. 31 stanoví, že „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ První věta v praxi znamená, že nikdo – ani neobčan – nesmí být např. mrzačen. Druhá věta však dává právo na bezplatnou zdravotní péči. Ovšem za podmínek stanovených zákonem. Tou podmínkou je účast na systému veřejného zdravotního pojištění. Jinak řečeno placením pojistného.
Evropský pilíř v čl. 16 stanoví, že „Každý má právo na včasný přístup k cenově dostupné a kvalitní preventivní a léčebné zdravotní péči.“ Důležité je zejména slůvko „každý“. Tím se totiž myslí i ti, kteří pojistné neplatí. I imigranti, kteří nepřispěli ani korunou nebo eurem do systému zdravotního pojištění – nebo v zemích, kde je národní zdravotní služba do státního rozpočtu – podle evropského pilíře mají mít právo na zdravotní péči. Co znamená v jejich případě cenově dostupné je otázka. Zvláště když nepracují a tudíž nemají žádné příjmy. Aplikace tohoto ustanovení Pilíře by u nás znamenala zrušení práva na bezplatnou zdravotní péči pro účastníky veřejného zdravotního pojištění výměnou za to, že náš stát bude poskytovat zdravotní péči imigrantům. Které se nám sem Brusel chystá posílat v rámci reformy Dublinské úmluvy o nakládání s imigranty, aktuálně projednávané v orgánech EU.
A takto je to prakticky se všemi dvaceti články evropského pilíře. Na první pohled je z něj patrná snaha Evropské komise přenést další pravomoci, které doposud byly v rukou členských států, na úroveň EU. Výsledek vypadá jako zmetek nejen proto, že se Komise pokouší o „kvadraturu kruhu“. Tedy o rychlou harmonizaci velmi rozdílných systémů sociálního zabezpečení v jednotlivých členských státech. Při pouhém přečtení dokumentu laik může nabýt dojem, že cílem je „zglajchšaltovat“ rozdílné systémy na stejnou úroveň. A ta výsledná úroveň je pro občana mnohdy horší, než to, co máme v národní legislativě. Nebezpečí vykradení práv, které dnes členské státy garantují svým občanům, je vidět teprve až v okamžiku, kdy si vedle sebe položíme evropský pilíř a např. naši Listinu základních práv a svobod. Pokud by EU skutečně chtěla zajistit, že na celém území Unie bude vybudován sociální stát s nejvyšší možnou úrovní ochrany sociálních práv, tak by mohla zvolit mnohem jednodušší a právně čistší cestu. A tou je přistoupení k sérii Úmluv Mezinárodní organizace práce (ILO).
Podobně jako se v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky stala EU smluvní stranou Rámcové úmluvy o kontrole tabáku (FCTC). Tím, že ji Komise podepsala za celou EU se FCTC stala součástí práva EU a její ustanovení jsou závazná pro členské státy. Pokud by některý členský stát nezapracoval do svého práva povinnosti plynoucí z FCTC, tak by mohl být Komisí žalován u Evropského soudního dvora (ESD) se sídlem v Lucemburku. A mohly by mu být uděleny pokuty. Touto cestou se nám do českého zákona o potravinách dostala obrázková varování na cigaretách zobrazující poškozené zdraví kuřáků – známá pod lidovým označením „Kuberovo pexeso“.
Úmluvy ILO velmi podrobně řeší nejen pravidla k zajištění bezpečnosti práce, ale i sociální a zdravotní zabezpečení. Zakotvují právo na důchodové zabezpečení a dokonce předepisují, že poměr vyplácených starobních penzí by ve vztahu k průměrné mzdě neměl být menší než 50 %. Podobně zavazují státy k tomu, že má být zaručena určitá minimální úroveň odměňování za práci, která pracujícím zajistí slušné podmínky k životu. Úmluvy ILO jsou poměrně podrobné. V případě minimální mzdy je např. předepsáno, že nemá být nižší než je 40 % průměrné mzdy v národním hospodářství. Úmluvy ILO řeší celý komplex sociálního a zdravotního zabezpečení. Včetně podpor v nezaměstnanosti, nároku na dovolenou, nebo nemocenské. A ve prospěch pracujících je upravují velmi kvalitně. Západoevropské země je většinou přepsaly do svých zákonů a většinou je dodržují. Respektive vymáhají jejich dodržování na svých územích. Rozšíření tohoto vysokého stupně ochrany sociálních práv do všech členských států EU však zřejmě nebylo cílem Komise. Úmluvy ILO totiž práva a ochranu zajišťují zásadně a jen pracujícím a jejich rodinám. Za pracující ILO považuje jak zaměstnance, tak i podnikatele a osoby samostatně výdělečně činné. Ti všichni se totiž prostřednictvím daní a plateb pojistného podílejí na financování systémů zdravotnictví a sociálního zabezpečení. V případě dětí se má za to, že za ně se na financování podílí rodiče a v případě důchodců, že si tyto služby již zaplatili ve svých předchozích odvodech. V případě osob trvale neschopných práce, jako jsou invalidé, úmluvy ILO počítají s tím, že jich v každé společnosti je určité malé procento, které je v rámci humanity zbytek společnosti schopen uživit. V případě podpor v nezaměstnanosti ILO počítá rovněž s pojistným modelem – postaveným na tom, že v době, kdy člověk vydělává, si platí pojištění, z něhož pak čerpá podporu v době, kdy práci dočasně nemá. Nebo v případě absolventů s tím, že po čase práci získají a pak budou sami do pojistného systému přispívat.
Přistoupením celé EU k úmluvám ILO by se z nich stalo evropské acquis communitaire, které by bylo pod ochranou ESD. Tím by byl opravdu zajištěn sociální stát pro celou EU. Jenže to cílem Komise nebylo. Komise chce ubrat část práv, která dnes mají občané členských států, a dát místo toho práva imigrantům. To je zřejmě hlavním cílem evropského sociálního pilíře. Ani úmluvy ILO totiž nikdy nepočítaly s tím, že se do nějakého státu nahrne několik milionů imigrantů, kteří nikdy do státní kasy ani pojistných systémů nepřispěli ani nejmenší platnou mincí, a že by tito lidé přesto měli mít nárok na zdravotní a sociální zabezpečení. Ale přesně tohle jim má zajistit Evropský sociální pilíř.
Problém je, že podle článku 10b Ústavy je evropské právo nadřazeno vnitrostátní právní úpravě. Sobotka tak podpisem Pilíře protiústavně umožnil vytunelování naší Listiny základních práv a svobod, která je součástí naší Ústavy. Nejhorší na tom všem však je, že pokud poslanci a senátoři nenajdou nějaký způsob, jak Sobotkův podpis zneplatnit, tak problém zřejmě nebude řešit český Parlament. Hrozí, že jej v budoucnu může řešit Evropský soudní dvůr. A ten si již v loňském roce dokonce troufl zrušit i část německého Základního zákona (obdoby naší Ústavy v SRN).
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
