Když chybí tuny „papíru na zadek“…
Sedíme v sálku muzea a pracovník pouští nejprve dobové zpravodajství – série spotů se jmenuje „Nemáme, nemáme, nemáme“. Televizní reportér zjišťuje, proč v obchodech není kečup. „Kvůli nedostatku ve výrobě víček,“ dozvídáme se. Co hůř, není toaletní papír. Fronty na něj jsou až ven z obchodů. Na všechny se stejně nedostane. „Z nesocialistických zemí jsme nechali dodat 1 tunu toaletního papíru,“ odpovídá v reportáži pověřený pracovník. Potřeba přitom bylo přitom 3 až 5 tun.
Jeden z návštěvníků výstavy mi říká: „My jsme se utírali Rudým právem. Muselo se trochu namačkat, a šlo to…“ Na televizáckou otázku, co by si lidé v obchodech přáli, jedna z respondentek na mikrofon odpovídá: „Aby bylo zboží na pultech, a ne pod pultem!“
Po skončení videopředehry průvodce, historik Jiří Kopica, podotýká, že toto pouštějí hostům jako upomínku toho, co lidé na konci 80. let prožívali kvůli neefektivnímu socialistickému hospodářství. „Postupně se to zadrhávalo a vyjma Rumunska či Albánie to k podobnému konci spělo všude. Když sestavíte mašinu, která pomalu rezne a rezne, tak jednou zatuhne celá...“ podotýká.
To ale ještě není to nejdobrodružnější, co čeká na hráče politicko-historické únikové hry „Únik z totality“, kterou si lze vyzkoušet v hlavní budově chomutovského muzea v ulici Palackého 86.
Startujeme. Vyhrajeme revoluci?
Vylosovali jsme si barvu trasy, kterou budeme hrát. „Nejtěžší je modrá,“ podotýká studentka Valerie Trnková, která už má únikovku jednou za sebou a dnes si ji ráda zašla zahrát s námi. My vytahujeme červenou trasu.
„Smyslem hry je sbírat barevné klíče, s kterými na konci zazvoníte na Národní třídě. Na začátku dostanete obálku, kde máte první indicii (nápovědu). K tomu i první černý klíč a první dílek puzzle – sbírají se i části puzzle, z kterých si na konci potřebujete složit kód pro odemčení posledního zámku. Bez toho se nedostanete dál,“ instruuje nás náš dnešní průvodce Jiří Kopica.
Černé klíče nás mají pustit do zamčených skříněk a šuplíků, v nichž vždy najdeme další úkol. Do příslušné kóje, ze stanoviště na stanoviště, se dostaneme na základě nové indicie. Jsou mezi nimi hádanky složené do veršů, různé druhy šifer, matematická úloha, dřevěný hlavolam, dětská skládačka a podobně. Pro některé textové úkoly lze najít nápovědy i v textu panelu, který visí v „pokoji“, v němž se aktéři právě nacházejí (podívejte se níže do Fotogalerie).
Fotogalerie: - Escape hra "Únik z totality"
Zároveň se měří čas. „Když časomíra začne pípat dříve, než se dostanete do cíle, prohráli jste,“ upozorňuje muzejník, když nám nastavuje hodinový limit, který máme na to, abychom byli na Národní třídě včas a revoluci „vyhráli“.
„Paní Zagorová, je to milá holka…“
Hledáme pokoj, do kterého nás směruje první slovní hádanka. Jako hráči máme pocit, že nebude čas si kóji prozkoumat jako expozici a pročíst zajímavosti na pověšených panelech. „Výstavu si pak můžete prohlédnout ještě znovu, klidně několikrát, vrátit se,“ ubezpečuje průvodce a přidává informaci: „Na některých skříňkách je uvedeno ‚Otevři‘, takže ty můžete ještě otevřít a najít další kousky ze socialistického hospodářství.“
V tomto směru překvapí třeba jeden z artefaktů, které poskytl truhlář Rýzner. „Spolupracoval s námi na výstavě, Z nějakého důvodu také sbíral řadu tehdejších věcí: Například toaletní papír támhle ve vitríně. Není běžné, aby si člověk třicet let nechával toaletní papír. Možná zůstal někde na chalupě či podobně, tak nějak to většinou vzniká…“ prozrazuje kuriozitu.
Chomutovské muzeum má otevřeno na vánoční svátky 25. a 26. 12. od 13 do 17 hodin, v další dny pak: út-pá 9-17 hodin, sobota 10-17 hodin, neděle 13-17 hodin.
Na Silvestra a na Nový rok je zavřeno.
Infobox
Kdy na Únik z totality?
My se ocitáme zrovna ve výslechové místnosti. Na zdi visí podobizna prezidenta Gustáva Husáka. Na stole ostře svítící lampička a psací stroj, na kterém má nějaký „estébák“ zrovna rozepsán tajný zápis.
Indicie nás zavedla k šuplíku s reproduktorem. Z něj se po zapnutí ozve legendární projev Milouše Jakeše: „… No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok. A další. Ne šestset, milion, dva miliony berou, Jandové a jiní, každý rok….“
Po Jakešovi následuje hraná zvuková scénka dvou příslušníků StB při výslechu dívčiny, která zjevně někdy na veřejnosti poslouchala Svobodnou Evropu. „Na něco se tě ptám!“ „Auuuu.“ „Co je na té kazetě?! Bude to! …(…) Táta učitel, myslíš, že mu tímhle pomáháš? Za rok maturuješ, můžeš si jen polepšit… Víš, co tě může stát znevažování osobnosti a šíření nelegální nahrávky? Jejich jména!“ „Celej autobus slyšel, jak se chechtáte a co posloucháte.“
A nakonec namluvená hádanka, která nás má poslat do další kóje. „Někteří hráči nečekají tiše, jsou netrpěliví pokračovat, a nakonec přeslechnout tu namluvenou indicii, a musí to pustit celé znova,“ usmívá se průvodce.
Nahrávka výslechu vznikla na základě zkušenosti jednoho spolupracovníka. „Na vytvoření expozice únikové hry se podíleli i rodinní příslušníci. Například elektroniku nám dával dohromady bratr našeho kolegy. Vytiskl obvody na 3D tiskárně. Kdybychom to měli kupovat, byly by to pro muzeum velké peníze. Tato pomoc nám významně ušetřila výdaje, jinak by výroba výstavy stála dvojnásobek,“ vyzdvihuje Kopica pomoc řady autorů, bez nichž yb unikátní počin v muzeu možná vůbec nevznikl.
Stíháme i autentické historky
Někteří ještě zkoumají i papír, který je založen do psacího stroje. Máme štěstí, že nás doprovází právě muzejní pracovník, který tento text připravoval.
„Na přelomu 70. a 80. let underground začal tvořit komunity, komunitní bydlení. Píše se o tom v knize ‚Baráky‘, kde jsem se inspiroval. Jeden z prvních baráků byl v Nové vísce na Chomutovsku. Stb se rozhodla, že komunity zlikviduje a zkoušela různé tlaky. A toto je právě záznam jednoho informátora, ´práskače´, který popisuje, jak tam probíhala svatba. Jen jsem tam dal jiné datum, trošku jsem změnil jména, ale jde o oficiální záznam věci, která se zde odehrávala - v roce 1982 pak komunisté ten barák vykoupili nuceně, protože prohlásili, že je tam vysílač a že je tam hygienická norma. Tamní komunitě barák vyvlastnili a hned poté ho zbořili,“ doplňuje neotřelé podrobnosti.
Ještě doplňuje, že psal i druhý příběh, o kterém říkal kamarádovi z Litvínova, použil v něm skutečné jméno a přítel prý zareagoval: „Počkej, ty znám, ti jsou z Mostu.“ Dohledali prý onu rodinu a zjistili, že rodiče opravdu měli s StB problémy. „Přitom jsem vybral příběh z knihy zcela náhodně a zrovna jsem trefil skutečný příběh tady odsud. Když to pak čtete – není to hezké čtení…“ poznamenává ještě ochotný průvodce, který ještě k práci estébáckých „dříčů“ podotkne: „Jediným smyslem toho člověka bylo zlikvidovat jiného člověka. Četl jsem – v rozpracování, jak mladý kluk vymýšlel, jak zlikvidovat člověka. Způsob, jak mu ten život otrávit…“
Hloupý vtip? Nečekaná nástraha!
„Už jsme vyzkoušeli všechny klíče dvakrát, a žádný šuplík nejde otevřít,“ vzdáváme to v kóji s červenou plechovkou na visací zámek. „To se ještě nestalo. Někdo ho možná odnesl, ať úmyslně, nebo omylem. Možná někdo schválně udělal vtip. To se tu ještě nestalo… “ opakuje průvodce, který rovněž projede celou hromádku klíčů, mezi kterými se má najít ten správný. Dochází k závěru, že opravdu žádný nesedí a bude muset přijít na řadu náhradní klíč.
Na Národní třídu se nakonec dostáváme včas. V závěrečném prostoru hry jsou vystavené policejní uniformy z osmdesátých let. „My máme kupodivu velkou sbírku policejních uniforem, včetně taktického štítu, včetně zásahové přilby. Toto je poprvé, co jsme měli příležitost uniformy vystavit,“ prozrazuje nám Jiří Kopica.
Nakonec socialistickou únikovkou, kterou si s několika hráči vyzkoušela i redaktorka PL, prošel tým zdárně. Navíc z hodinové dotace na posbírání všech nápověd, vyřešení hádanek a složení závěrečného puzzle zbyla k dobru zhruba půlhodina. A to i přes nečekaný zádrhel se ztraceným klíčem.
Dosud neznámé snímky. Lidé se hledají
Zbyl tak dostatek času i na prohlídku fotografií muzejního fotografa Huga Sedláčka, který tyto obrázky „udržel pod pokličkou“ celých třicet let. Jsou zveřejněny poprvé. Někteří lidé se prý mezi kóje, které představují tradiční byt z doby normalizace, chodí podívat právě na dobové fotografie. Potvrzuje Jiří Kopica na náš dotaz.
„Určitě. Cíleně sem lidé kvůli tomu chodí, hledají se na fotografiích. Bylo to i trošku smyslem.“ Komentuje, co na snímcích je: Chomutovské OF, generální stávka 27. listopadu, výjezd Chomutováků do Prahy v prosinci. Někteří návštěvníci prý na základě této fotovýstavy nosí i vlastní fotografie z tehdejší doby.
„Na základě tohoto začali někteří nosit, co našli doma. To tak bývá normálně,“ poznamenává Kopica. Stále se prý i po 30 letech objevují nové věci, i když se listopad 89 připomíná každý rok: „Ale teprve toto je první opravdu větší výstava s tématem spojená… Ono se o tom moc nemluvilo, téma nebylo zpracované, takže všechno je pro mě zajímavé. Ty fotky jsou zajímavé tím, že vůbec vznikly, a také že jsou letos poprvé na veřejnosti,“ reaguje na dotaz, zda na dosud neznámých snímcích našel něco, co ho překvapilo nebo co o chomutovském Listopadu nevěděl.
Aby mladí chápali, že jsme neměli „hole v ruce“…
Netradiční formát expozice o „sametu“ vznikl proto, že se hledají nové způsoby, jak pohnutou dobu rodičů vůbec vysvětlit nastupující generaci. Podle muzejního pracovníka Jiřího Kopicy, který je jedním z autorů „Úniku z totality“, je to totiž leckdy skutečně potřeba. Třeba tehdy, pokud děti nepochopí slovní žert a domnívají se, že se v 89. roce skandovalo „máme hole v ruce“, jak vtipkovali v televizním pořadu před lety Kaiser a Lábus.
„Dělali si tehdy srandu z hlášky ‚máme holé ruce‘, ale dneska si skutečně někteří myslí, že to zaznělo tak jako na obrazovce: Máme hole v ruce. Díval jsem se na ten pořad před deseti lety a říkal jsem si, že se to nemůže stát. Ale ono se to stane. V rámci historie lidé zapomínají…“ krčí rameny historik, který pro krátký exkurz do osmdesátých let napsal texty. „Na základě procházení retrovýstavou byste měli pochopit, proč to skončilo na Národní třídě,“ shrnuje smysl.
Výstavu v podobě únikové hry, ve které se hráči snaží projít dobovou domácností, aby se ocitli na Národní třídě za zvuku a signalizace sirény, nabízí chomutovské muzeum do 1. února. „Je to víceméně první výstava tohoto druhu v rámci muzejního systému. Bylo nám doporučeno přihlásit se i do Gloria Musaealis v kategorii Počin roku,“ zmínil pro PL Jiří Kopica, podle kterého je chomutovské muzeum bezesporu první, kde mohou v rámci jedné výstavy, jedné haly, paralelně hrát únikovou hru čtyři týmy dohromady. Možnost simultánní účasti více skupin hráčů na jedné ploše je bezesporu i v celém oboru „exit games“ něčím nezvyklým.
„Politicko-historická“ hra aspiruje na cenu?
Gloria Musaealis má přispět ke zvýšení prestiže muzejních institucí a posílit chápání smyslu jejich existence jako strážců národního kulturního dědictví České republiky. Za rok 2018 tuto cenu získalo Muzeum umění Olomouc rovněž za výstavu z 20. století – „Rozlomená doba 1908–1928“. Zvláštní ocenění pak Galerie výtvarného umění v Ostravě za expozici „Černá země? Mýtus a realita 1918–1938“, Zvláštní ocenění, udělené na návrh čestného výboru soutěže, si odnesla Západočeská galerie v Plzni za výstavu „Anatomie skoku do prázdna: Rok 1968 a umění v Československu“. V kategorii počinů zaperlilo Národní technické muzeum a jejich projekt „Prezidentský vlak 2018“.
Chomutovské muzeum může přihlásit svůj počin „Únik z totality“ do hodnocení za rok 2019.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
