„Naši studenti dělali nesmírně záslužnou, cennou práci; pomáhají lidem v nouzi na Balkáně,“ hodnotil aktivity děkan Vařeka a dodal, co se chystá v nejbližší době. „Chtěli bychom podpořit další humanitární misi, a to nyní tam, kam je to asi nejvíce potřeba, a to na řecký ostrov Lesbos. Hledáme prostředky na univerzitě, kterými bychom podpořili ten výjezd studentů.“
Promrzlí běženci. Igelitové sáčky místo bot
Necelá desítka studentů, celkem tři malé skupiny, byla v různých termínech v průběhu několika dní v tranzitním táboře, kde se zapojili do pomoci uprchlíkům, která je podle nich organizována především na dobrovolnické bázi. Poslední dobrovolníci se vrátili před několika dny.
„Prvně jsme jeli na vlastní pěst, sehnali jsme auto, katedra nám dala určité stipendium, za které jsme mohli pronajmout auto a zaplatit benzin. Jede se tam téměř 12 hodin,“ informovala studentka Filozofické fakulty, budoucí kulturní antropoložka, jež studuje v Plzni politologii, Magdaléna Suchá. „Práce se tam dělá v několika sektorech, například ve skladu, kde se třídí oblečení, které se sem přiváží zabalené v pytlích; takže tam se třídí na pánské a dámské, dětské, podle věku. Pak tam probíhala distribuce toho oblečení. Uprchlíci byli úplně promrzlí, třeba jeden měl na nohou jen igelitové pytlíky. Anebo přišli jen v tričku. Tak tyhle lidi jsme oblékali. Pak tam byl sektor, kde se děti přebalovaly, kde se jim dala nějaká hygiena, která na cestě není možná. Pak se jim vařil čaj a rozdávaly se sušenky. Zvlášť si pochvalovaly české tatranky,“ usmívala se Suchá. Jak sama uvedla, má k této práci určité předpoklady, její nevlastní otec je Syřan a sama Sýrii důvěrně zná.
Kde jsi, Unie?
„Aby se předešlo informačním šumům, protože tam nikdo nic neví, třeba se nás ptali, kde právě jsou a kam mají směřovat. Organizovali se do padesátičlenných skupin, které se pak pouštěly po sektorech dál až do autobusů. Šlo o to, aby se nerozdělily rodiny. Oni většinou umí perfektně anglicky. Ve volných chvílích a abychom se zahřáli, jsme tam třeba zametali. Konkrétně já s mojí skupinou jsem pracovali 16 hodin a spali jsme takové tři a půl hodiny. Byl tam pro nás k dispozici baráček od Člověka v tísni,“ pokračovala Magdaléna Suchá.
Podle ní tam nebyly příliš zastoupeny světové organizace: „Byli tam Lékaři bez hranic, kteří fungovali jen přes den. Pak tam pracovala organizace BAHA, což jsou také lékaři, ale ti pracovali jen ve své buňce, takže když se něco stalo, tak jsme museli k nim uprchlíky odvést. Byli tam lidé z Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky – ti rozdávali deky a když tam byl někdo na vozíku, tak je prováželi davem. Pak tam byl také srbský červený kříž, ale ti nic moc nedělali,“ smáli se studenti. „ Oni tam měli stan, ale ten byl většinou zavřený a nikdo v něm nebyl,“ pokračovala Magdaléna. „Za těch 16 hodin, co jsme měli službu, prošlo místem tak 1500 lidí. Ale říkali nám, že za celý den to bylo 3 až 4 tisíce lidí.“ Další účastnice Simona Lackovičová dodala pro ParlamentníListy.cz: „Evropské, bruselské instituce – nerada bych jim křivdila, ale nikoho jsem tam nezaznamenala.“ Autobus podle mladých dobrovolníků vezl běžence ve směru ze srbské části do Chorvatska, kde byli registrováni. V současné době prý už ale všichni jezdí komfortněji přímo vlakem přes hranici.
Prchají mladí i staří. Práci však prý nikomu nevezmou
Nejvíce lidí prý bylo ze Sýrie. „S kamarádem, co měl kytaru, jsme tam chodili mezi lidmi, zpívali a tancovali s nimi. Za to jsme zažili moc vděku. Pro ně to bylo odreagování,“ pokračovala Suchá. „Většina lidí byla buď z Damašku nebo turecko-syrských hranic. Především Syřané. Také tam přijel autobus Kazachů,“ podivila se celkem oprávněně. „Za nás tam bylo docela dost Afghánců,“ doplnil další ze studentů Jan Brych. „A hlavně rodiny s dětmi,“ pokračovala v popisu situace Magdalena Suchá. „Pak tam byla také třeba parta mladých kluků, kamarádů. Věkově tam bylo všechno možné – bylo tam šestidenní miminko a pak paní na vozíčku, které bylo 105 let.“
„Čekal jsem z médií, že tam bude hodně mladých kluků, a nebylo to tak,“ usmíval se Brych za řehotu ostatních. „Jak se říká, že by nám vzali tu práci.“
„Teď už vím o dalších 15 lidech, kteří by chtěli jet – my jsme měli možnost vyjet v jakémkoliv množství,“ kvitoval s povděkem Honza Brych. Společně pak chválili organizaci Člověk v tísni, která podle nich odvádí skvělou práci.
Promrzlí a bez pasů. Chybí snad všechno
„Naprostá většina je Čechů jako pomocníků. A běženci se Čechů bojí a říkají, že v Česku nejsou hodní lidé, že je zavírají do detenčních zařízení. Jak nás poznali, tak říkali, že už nebudou soudit, aniž by poznali, jaká je skutečnost,“ uvedla Suchá. K dobrovolníkům pak sdělila, že na místě byla třeba Kanaďanka, Australan, Holanďan a dost Slováků. „Byl tam kluk z Holandska, který říkal, že je sám, že nikdo z kamarádů nechtěl s ním, tak dal všechny peníze za letenku a už neměl na cestu zpět. Takže ten byl také na vlastní pěst. Já nevím, kdo z nich má pasy… samozřejmě mě tohle v první chvíli nezajímá, mne zajímá, jestli má boty, nemá hlad a není mu špatně.“ „Kurdové jsou v Sýrii občané druhé kategorie, pas pro ně neexistuje ani občanka,“ upřesnil děkan Pavel Vařeka.
„V Plzni jsme zorganizovali benefiční koncert, vybrali jsme tak 10 000 korun, za to se třeba koupily dálniční známky. Pořádali jsme také sbírku bot a hygienických potřeb a to jsme tam vezli. Dostali jsme grant, za který jsme koupili pláštěnky, ponožky a rukavice. Na hranicích jsme neměli žádný problém, i když jsme měli auto zcela zaplněné, a bylo to hlavně proto, že jsme řekli, že jsme Češi, protože tam máme velmi dobrý zvuk,“ hodnotila cestu Suchá. „Největší nedostatek byl pánských bot… a také jsou třeba šály… V darech tam byly i plavky, brusle, běžkové boty na lyže – ty jsme udali… A nebyly batohy. Ti lidé nemají nic, jen mobily v ruce nebo hračku pro dítě. Hračky jsou samozřejmě také vítány.“ Podle studentů je naprostá většina běženců podchlazená a vymrzlá – a to ještě na Balkáně nespadla rtuť teploměru pod nulu.
Média, neděste!!
„Rozdíl mezi tím, co se říká u nás v médiích, a skutečností je markantní,“ informuje dále Magdaléna Suchá. „Díky sdělovacím prostředkům jsme z toho byli před příjezdem na místo vyděšení, hodně se ukazují nepokoje a zvěrstva, ale nic se tam neděje. Média podávají obraz uprchlíků jako nebezpečných běženců. Běženec to je, jako když utíká někdo z vězení, takže to není moc relevantní. Byli tam velice skvělí a stateční lidé. Byl tam tatínek s chlapečky a říkal, že se plavil napotřetí, že dvakrát mu potopili pravděpodobně pašeráci loď.“
Ploty jako populismus
Jan Brych dále hodnotil tolik diskutované ploty: „…to vidím jako populismus, že na to třeba maďarská veřejnost slyší. Postaví se ploty, ale je to politický krok. Když si představíme, kolik peněz padlo na protiuprchlická opatření – kdyby se ty peníze využily na skutečné řešení situace!“ „A je třeba rozlišovat – ten maďarský plot uzavřel všechny uprchlické trasy. A v Maďarsku stejně nezůstal žádný uprchlík. Jediné, co Maďarsko dokázalo, bylo zkomplikovat situaci v Chorvatsku. Ten plot v Rakousku, který se má stavět, tak ten nemá uzavřít trasy, ale jen je korigovat,“ říká svůj názor další z dobrovolníků Ondřej Dvořák. „Ty ploty jsou krok zpátky, odkud jsme slavili, že jsme se z toho vyhrabali, a teď se do toho zas Maďaři vrací s velkou slávou.“
Stále dokola o mobilech…
„Opustili svůj svět, svůj život, jen s mobilem v ruce. Proč by člověk, který zdrhá před válkou, nemohl mít mobil? Vždyť žili na vysoké úrovni, tam byly luxusní internetové kavárny. To není rozvojová země…“ hodnotí diskutované téma komunikace uprchlíků Suchá. „Na Blízkém východě je to nejvzdělanější národ,“ hodnotí Syřany Jan Brych. „A mobil zajišťuje komunikaci v rámci té rodiny, to je pro ně nezbytné. Aby se zas mohli najít, kdyby se po té cestě nějak ztratili.“
Podle děkana Vařeky je výjezd mladých lidí na řecký Lesbos téměř „na spadnutí“. V rozpočtu školy se peníze určitě najdou…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
