Restaurace Sinbad v tureckém městě Izmir byla po dlouhou dobu jedním z nejvíce frenkventovaných míst ve městě. Syřané se v ní střídali jak na běžícím pásu, nebylo si kam sednout a každý se snažil domluvit si cestu přes moře do Řecka.
Dnes je však situace úplně jiná. Restaurace zeje prázdnotou, šest zaměstnanců bylo propuštěno a zbytek se musí spokojit s poloviční výplatou. „Našimi zákazníky byli Syřané a my žili z dýšek,“ řekl číšník Mohamed Hajji. „Tohle místo bývalo tak narvané, že jste ani neměli kam šlápnout,“ dodal a mávnul rukou směrem do prázdného podniku.
Ještě měsíc zpátky bylo na izmirském náměstí Basmane velmi živo. Obchodníci prodávali nafukovací čluny, batohy a plovací vesty a stovky tisíc lidí se odsud vydávaly na cestu do Řecka. Jen pár dní po uzavření dohody mezi Tureckem a EU je tu už naprostý klid a ticho.
Místní mají problém, jelikož přišli o veškerý přísun peněz. „Každý podnik na náměstí profitoval z uprchlíků, a najednou jsou všichni pryč,“ řekl manažer taxi služby Kadir Akinci. „Zaznamenali jsme 70procentní pokles tržeb. Ti pasažéři byli naše živobytí.“
Hotely, taxislužba, restaurace, obchody s oděvy, kavárny. Všichni žili z uprchlíků. Nyní tam však žádní nejsou, a tak není kde brát. Hlavní problém spočívá v tom, že když přišli syrští uprchlíci, odešli z města Turci. A ti se nyní jen tak nevrátí.
Přesto však cesta z Turecka přes Egejské moře do Řecka není zcela pustá. Občas ještě někdo přes moře vyrazí, tentokrát však již levněji než dřív. Poptávka už není co bývala. Převaděčům trvá až tři dny, než se jim podaří naplnit jeden člun pro 35 až 40 lidí. Dříve měli problém čluny sehnat.
Před mešitou na náměstí běžně postávaly stovky lidí čekajíce na někoho, kdo jim řekne, do jakého člunu nastoupit. Teď tam stála jen jedna žena se svými třemi bratry, připravená podniknout cestu za svým manželem, který již v Řecku je.
Nakonec Syřanka s bratry vyrazila za převaděčem, který ji ujišťoval, že zpátky vrací pouze Afghánce a Pákistánce. I když je to jen částečná pravda, žena si řekla, že to stojí za to zkusit. „Stejně chci jít. Co nejhoršího se může stát? Vrátí mě do uprchlického tábora. To je v pohodě. Na kontejner v tureckém táboře jsem čekala dva roky,“ řekla a vydala se na cestu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: spa
