V roce 1989 vedl stávky, teď mluví o "neblahém dědictví Listopadu". V Plzni k tomu byla celá beseda, přečtěte si o ní

První příspěvek byl z úst historika Tomáše Bernhardta, který býval ve stávkovém výboru Filozofické fakulty UK v Praze a nyní pracuje v Západočeském muzeu, kde se věnuje 19. století se zvláštním zřetelem k Plzni. Příspěvek si nazval „O neblahém dědictví 17. listopadu“.

Zájem? Chvilkový!

„Začátkem října 1989 jsem byl na jednom velkém potlachu na Vysočině, kde jsme se večer u ohně s mnoha trempy bavili o tom, jestli má nebo nemá smysl podepisovat Několik vět. Většina lidí tam říkala, že to smysl nemá, protože ti komunisté budou pořád. Že se nic neděje a že je to zbytečná snaha. Pak v půlce listopadu došlo ke známým událostem a najednou byl plný Václavák a plná přednášková síň na Filozofické fakultě, kde se vyhlašovala stávka,“ zavzpomínal historik. „Tam se vešlo 700 až 900 lidí, to znamená tak polovička studentů FF. V tu nejvypjatější chvíli se tedy toho nejvypjatějšího dění na fakultě zúčastnila sotva polovina lidí. Toto množství během té doby poměrně rychle klesalo, a když tam na konci prosince 1989 nás přijel navštívit portugalský prezident, tak nás museli sehnat po celé fakultě asi 30, abychom zaplnili relativně malou místnost,“ posteskl si dále Bernhardt. „ Na konci letního semestru 1990 došlo k volbám do akademického senátu, kde poprvé v historii mohli do dění na fakultě mluvit studenti. Mohli mluvit do zásadních věcí – další fungování fakulty, studijní řád, statut fakulty. V těch volbách jsem byl druhý. Obdržel jsem deset hlasů. Nataša, která byla první, obdržela hlasů 16. Z 2000 studentů asi tak 19 stům nestálo za to, aby k těm volbám vůbec přišli. A to je myslím výsledek toho, jak velmi jednoduše ty věci v Čechách proběhly. Už za pár let na to někdo říkal, kvůli tomu jsem na Václaváku klíčema nezvonil,“ zatřásl svým svazkem klíčů plzeňský historik.

„To je revoluční gesto?“ přiostřil Bernhardt. „Porovnejte si to s Polskem, x Maďarskem. Ničeho nedosáhli, i když se ti lidé snažili, ale to bylo všechno: Neblahé dědictví 17. listopadu spočívá v tom, že jsme si z něj odnesli pocit, že stačí přijít na Václavák, když je plný od koně až k Můstku, lidi něco zaskandují. Tak se zacházelo s Impulsem 99, Děkujeme odejděte, s televizní krizí. Když za těmito velkými gesty není nějaká souvislá činnost občanské společnosti, tak se ani nic nestane. Dnes je velmi populární Ferdinand Peroutka, ten napsal hezký bonmot, v roce 1935 – budete-li se chovat podle hesla ‚mouchy snězte si mě‘, určitě se nějaká najde, která to udělá,“ citoval jej za smíchu v sále historik Bernhardt. „To, co jsme v roce 1989 získali, můžeme zase velmi rychle ztratit. Stačí se jen podívat, že teď by mělo být trestné se kriticky vyjádřit k prezidentovi. Kde je hranice mezi hanobením a kritikou? A tak to může být poměrně rychle. Takže být v klidu není dobré.“ A byl odměněn potleskem.

Strach – to je to, co nás ohrožuje

Poté se ujal slova mladý Tadeáš Janda, devatenáctiletý student psychologie FF v Praze, který také pomáhal na chorvatsko-srbských hranicích při uprchlické vlně, a nyní se aktivizuje v iniciativě Sametový měsíc: „Nemohu být v klidu, to je zásadní. Chtěl bych mluvit o strachu, který momentálně nejvíce ohrožuje naši demokracii. Ve společnosti se šíří často bezpředmětný nebo zbytečně vyhrocený strach, který nahrazuje zdravý optimismus a víru v lidi a hlavně v sama sebe. Můžeme to často pozorovat v médiích. Informace, týkající se pravdy, ale i lži, se úplně rozplývají. Ocitli jsme se v prostoru, kde vůbec nezáleží na tom, co je pravda a lež, ale že všechno zvláštně vyšumí, že se všechno odříká a jde se dál. Vše se zapomíná a někdo pak už ani nemá zájem pravdu hledat a každý si řekne – vždyť je to stejně jedno,“ hovořil za zájmu přítomných mladík. „ V našem prostředí se tomuto šíření strachu velmi daří. Co s tím můžeme dělat? Úplně nejdůležitější, co může udělat každý z nás, je nějaká osobní iniciativa. Jak na té úrovni, že budeme hodnotám, které nese demokracie, sami věřit. Co jsou to pojmy svoboda, rovnost? To jsou pěkná slova, se kterými často operujeme, ale kdo z nás opravdu vnitřně ví, co znamenají a co nesou. A také iniciativa na veřejné úrovni – chodit k volbám, zajímat se. Pomohu si citátem Václava Havla: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. To není jen hezký citát, který s železnou pravidelností 17. listopadu sdílím na sociálních sítích, ale já v tomto poselství cítím dva proudy – zdravý optimismus a zároveň tam slyším poselství, výzvu.“ Na závěr pak zalitoval, že u toho v roce 1989 vzhledem k svému věku nebyl...

Hanba neziskovkám? Dobroseři na tapetě…

Další diskutujícím byl sociální pracovník Petr Moravec, který se zabývá psychickým postižením lidí a jeho žena seniory, oba zastupují různé neziskové organizace, on se zajímá o migraci, jeho žena o práva zvířat: „Shrnul bych to, že jsme sluníčkáři, dobroseři, Havlovci a paraziti. Ve veřejném prostoru a diskusi jsme přešli od názorů k nálepkám, urážkám, napadání a znevažování práce druhých. Tyto pojmy znemožňují nějakou diskusi, jsou prostě negativní,“ posteskl si aktivista a pokračoval: „Pro mne je občanská společnost nadějí. To jsou ty zprofanované a často nenáviděné neziskovky, které zároveň plní tu roli, že se zastávají slabších, že pomáhají lidem, kteří neměli to štěstí. Havlovi je často přičítáno, že byl propagátor nepolitické politiky.“ Vybídl poté přítomné „…spolčovat se do spolků, zakládat ústavy,“ jako je ten, který organizoval tuto diskusi. Chodit za svými politiky a ovlivňovat, co nás pálí. V závěru svého expozé se pochlubil úspěchem svéženy Lucie, které se podařilo usilovnou komunikací s politiky, že v prvním čtení prošel zákaz kožešinových farem.

Nikoliv boj o demokracii. Hnůj kompromis

Dále se ujal slova pedagog Roman Černík, hostitel akce, jenž si hned postěžoval si, že se svátek jmenuje Den boje za demokracii. „Je to problém. Je to jako boj o zrno,“ zasmáli se přítomní,„nebo boj za mír – to je vůbec nejlepší…“ A opět zazněl smích přítomných, vesměs lidí středního věku. „Boj a soutěž politických stran vede vždy k tomu, že musí někdo prohrát a toho druhého zašlapat do země. Toto orientální myšlení mongolsko-tatarského způsobu – dobýt území – vytěžím jej, obsadim je, vyškubu, vy mě můžete poté odvolat, ale pak už tam nic není a berte si tam pak vy. Třeba ještě něco zbylo – kupříkladu České lesy. Myslím si, že by se ten den měl jmenovat Den péče o demokracii,“ navrhl revolučně Černík. „Nemusí být přece soutěž politických stran a názorů, ale může být rozprava, dialog. Když takto budeme uvažovat, tak ty druhé nebudeme považovat za nepřátele, za škodnou, které potřebujeme jen zašlápnout nebo jim napsat falešné vysvědčení. Všimněte si, kolik času sportovci stráví tím, že podvádějí rozhodčího. To je princip soutěže. Darwinovo „to nejsilnější vyhraje“ přece není pravda. Trilobiti byli také silní – a kde jsou brontosauři?“ uchechtli se přítomní.

Další komplikované slovo je podle aktivisty, bývalého učitele Černíka, slovo kompromis. „To vypadá jako hnuj. To znamená, že jste se ušpinili. To znamená ale spolu, tak se domluvíme. To neznamená, že pravda neexistuje, ale to, že když si myslíš něco jiného, já tě nezastřelím, nedám do plynu, nepošpiním, nedám ti nálepky. Nemůžeme být v klidu, protože co je v klidu atrofuje a zaniká, klid je znakem mrtvolnosti, nebeský klid, nirvána je až na konci, před tím je pohyb. Musí se něco dít, věci se vyvíjet, potkávat se, obohacovat se navzájem. Když si prolistujete učebnice, tak to vypadá, že svět dělali jen samí bělovlasí pánové... Měli bychom žít šťastný život,“ poněkud se zasnil Černík. „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Permanentně. Nevíme kdy, ale má tu šanci, Nemusí, ale ona tu šanci má.“ Je třeba také pečovat o vzdělání. „České děti pořád ještě vstupují jako nejšťastnější do školy. Podle průzkumů se české děti těší do školy skoro nejvíc. Ve třetí třídě nejvíc českých dětí nechce chodit do školy. Stačí dva roky na to, aby zmizela láska k poznávání,“ uvedl Černík, jdoucí ve šlépějích Komenského.

Brbláme, ale máme se

Slova se dále ujal MUDr. Marcel Hájek, bývalý šéf koordinačního stávkového výboru plzeňských vysokých škol v roce 1989, spoluzakladatel plzeňského Občanského fóra. V devadesátých letech člen České národní rady. Jako vojenský lékař byl dlouhý čas na misích na Blízkém východě. Přítomným se přiznal se, že je takový „homo politicus a pravičák“ a že všem nebude jen mluvit z duše. Krátce pak zavzpomínal na sametové období: „Jsem jeden z mála, který se domníval, že rozpad OF je přirozená cesta, že se musí rozpadnout, protože jsme věděli, proti komu bojujeme a pak dál se už naše cesty liší.“

Na rozpad československého státu reagoval slovy: „Domníval jsem se, že to bylo nutné. A vidíte, nyní máme nejlepší vztahy se Slovenskem, jaké jsme v historii měli. Kdybychom tentokrát měli status quo, tak se do dneška hádáme. Poznal jsem západní země i země třetího světa. U západních zemí jsem zjistil, že to je stejné jako u nás. Občas nějaký politik něco ukradne, zpronevěří. Před pár lety horní sněmovna britského parlamentu, a to jsou prosím šlechtici, ti zpronevěřili částku, která se rovná českému rozpočtu. Museli se omluvit královně a ona to přijala. Takže to je všude. Ale neznamená to, že bychom se s tím měli smiřovat.“ Pak se dostal k jeho zahraničním misím: „V zemích třetího světa jsem poznal situace, které si nikdo z vás nedovede představit. Ve válkách na Blízkém a Středním východě jsem prožil sedm a půl roku čistého času. To je déle, než trvala druhá světová válka. A to člověka vyčerpá, byť jsem docela odolný člověk. Změnily se mi životní hodnoty.“

Po příjezdu domů si prý říkal: „Co tady ti lidé brblají. Ať jsou rádi, že žijí tady, že se tu narodili, tady je úžasné místo. Zjistíte, že na to, co se tady nadává, jsou normální problémy demokracie v každé zemi. Domnívám se, že něco tu demokracii ohrožuje zevnitř a něco zvenku. Že pravda a láska nad tou lží a nenávistí může neustále vítězit, ale nikdy nezvítězí. A že ten boj nebude nikdy dobojován. Stojí za to za ním stát, ale hotovo nikdy nebude. Vždy se budou vyskytovat lidé, kteří chtějí na režimu nějak vydělat, kteří chtějí něco získat, kteří to nedělají pro veřejnost, ale pro prachy. Budou se vyskytovat extremistické organizace, budou vlády silné ruky, vlády řvounů, křiklounů, a budou slabé vlády, které situaci vždycky ještě zhorší,“ konstatoval za zájmu přítomného publika Marcel Hájek.

„Hrad mne znepokojuje“

Pak se dostal k americkým volbám: „ Mám moc rád pana prezidenta Obamu, ale bohužel bylo naprostou nezbytností pro americkou společnost zvolit Donalda Trumpa. Možná, že jsem jeden z mála v tomto sále, který se domnívá, že tato volba nebude žádná katastrofa. Sejděme se tady za dva roky, Každé volby v USA jsou obrovské divadlo. Toto byl obrtyátr. Ale každé volby jsou obrovské divadlo. Ale za dva roky se vše zmírní. On potřeboval hlasy, které leží na ulici. A nemůžete nic dělat, dokud ty hlasy nedostanete. Řval, bouchal do stolu. Uvidíte – a on to umí, já jej sleduji léta, bude normální prezident Spojených států. Bohužel skáčou na tu notu, jako na ní skočí vždycky. Spousta lidí se domnívá, že nás tady ohrožuje uprchlická krize. Není to pravda.“

A pustil se do Hradu: „Ohrožuje nás, že tady máme politickou reprezentaci, kdy se v jednom člověku snoubí vládní moc, finanční moc. To, že pán na Hradě tam má člověka, který přistupuje ke státním informacím a nemá prověrky a je prostě nespolehlivý, že tam je člověk, který o sobě tvrdí, že má léta vysoké školy a pak se prokáže, že je nemá. Že mluvčím, který nejvíce zaznívá z Hradu, je člověk, který patnáct let pracoval jako redaktor Haló novin, nejkomunističtějšího plátku, který tady je. To mne samozřejmě všechno znepokojuje. Ale pak se volí vláda tvrdé ruky. A podlézavost vůči některým velmocem – Číně, Rusku... Jistě, musí se s nimi jednat, ale nenechejme se zašlápnout do země.“ Za svá slova byl odměněn dlouhotrvajícím potleskem.

Radní s Havlem na prsou

V tričku s portrétem Václava Havla se pak ujal slova radní za KDU-ČSL Petr Náhlík, který prý stál o to, aby byl představen jako tramp. To způsobilo smích auditoria. Podle organizátorů diskuse byl spoluzakladatelem OF v Plzni v roce 1989, zásoboval přátele a známé samizdatovou a exilovou literaturou. „Deklarace lidských práv byla přijata 10. prosince 1948. My jsme dvacet let čekali na ratifikaci tohoto dokumentu a dalších 21 let na to, abychom si těch lidských práv užili,“ uvedl na začátek svého hovoru Náhlík. Pak vysvětlil, že se vždy se migrovalo z východu na západ za prací a blahobytem... Dělo se to v naší bývalé dlouhé republice, z Podkarpatské Rusi, a děje se to v celé Evropě a celém euroasijském kontextu. Nepřátelé demokracie uvnitř jsou dva. Tím jedním jsme my sami. Každý z nás občas sklouzne k tomu, že něco vyřeší nedemokraticky, protože to je vlastně rychlejší a snáze to vede k cíli, ale není to tak nebezpečné, jako když se nedemokraticky chovají státní instituce.“

Společnost se může uzavírat

„Neklid nad stavem demokracie a její budoucností je nabíledni. Odehrávají se věci, které se dotýkají celé Evropy i USA. Neshoduji se s doktorem Hájkem jak v otázce amerického prezidenta i v rozdělení naší republiky,“ uvedl jako další host večera jeden z deseti signatářů Charty 77 v Plzni a okolí, zakladatel OF v krajském městě, dlouholetý vedoucí odboru kultury na plzeňském magistrátu a následně na krajském úřadě Vladimír Líbal. A doktor Hájek na jeho adresu hned kontroval: „My se neshodujeme prakticky na ničem.“

„Zneklidnění cítím v tom, že se mi zdá, že může začít docházet k uzavírání společnosti,“ varoval Líbal. „Demokracie a svoboda jsou založeny na otevřené společnosti. Po návrhu 60 poslanců na návrh zákona o hanobení prezidenta – to by byl ten první krůček k uzavírání společnosti, k tomu, aby nesouhlasné názory, které by kdokoliv mohl takto soudit, byly prohlášeny třeba za vulgární a tím pádem by tomu člověku hrozil nějaký trest. Je to jeden z prvních institucionálních kroků od listopadu 1989, který by tuto společnost začal uzavírat a znamenalo by to možná znekvalitňování demokracie. Objevují se neblahá znamení a z toho jsem osobně velmi zneklidněn. Demokracie je stav, který nikdy není hotový. Naopak, demokracie je neustálý, nekonečný proces. I na prezidentské standartě je uvedeno Pravda vítězí. Tam není, že zvítězí.

Mladý pražský písničkář Jakub Čermák, který oživoval více než dvouhodinovou besedu zpěvem a hraním na kytaru, procedil mezi zuby: „… čas se věnuje Zemanovi, který za to vůbec nestojí…“ A postěžoval si, že tu nejsou jiní lidé, Vietnamci nebo Romové. Mladý muž v první řadě to pro sebe okomentoval: „Vždyť mohli přijít!“

Fanatičtí voliči. I nevolit je právo

Starší muž na úvod diskusní části se vrátil k volební účasti v krajských volbách: „Třetina voličů se zúčastnila, dvě třetiny nebyly, takže mě, který tam byl, dali ti nepřítomní dva hlasy navíc. Když si uvědomíme, že k volbám chodí příznivci jednotlivých směrů a ti fanatičtější, tak dochází k tomu, že dopadají volby, že se vám nelíbí, že jsou tam lidé, kteří se vám nelíbí. Je třeba se zajímat o politiku od rána do večera, číst, co říkají reprezentanti jednotlivých politických směrů, zda dodržují to, co říkají. Když vcházím do hospody, rozevřu dveře a rozhlédnu se po lokále, tak mne vždy trochu polije děs, protože si říkám, ‚proboha, tohle všechno jsou voliči?‘ Já, který to sleduju, tak mám stejný hlas jako ti, co to nesledují a chytají se na vějičku všelijakých populistů, randálistů a podvodníků,“ hodnotil zachmuřeně.

Líbal reagoval slovy: „Jsou země, kde je volební právo povinné: Belgie, Rakousko. Co ale v případě, a to začíná pociťovat čím dál více, že nemáte volbu? Ze všech těch zel nemáte na výběr. Ani jedna strana nevyhovuje. I na nevolení máš právo. Pokud všichni budeme nekvalitní, neaktivní, tak demokracie odejde.“

Šaskárna s Brexitem

Doktor Hájek k volení-nevolení uvedl: „Pokud si opravdu z přehršle nikdo nevybere vůbec nic, komu se zdá, že všechny ty politické síly jsou tak identické a není možné zvolit to nejminimálnější zlo, to fakt v České republice není. Není žádná strana, která by neudělala žádné chyby. Ten, kdo si nevybere vůbec nikoho, tak je to případ pro psychiatra,“ zasmáli se přítomní. „Mnoho lidí se domnívá, že lidová volba, kdy se volí zcela z lidu a nejde to přes zastupitelskou demokracii, že je to nejlepší, co můžeme udělat. Že referendum je nejdokonalejší. Většina lidí jásala, že bude přímá volba prezidenta, že už nebude zbytečný průšvih v parlamentu. No a měli jsme přímou volbu a tím, že se volilo lidově, tak tam máme opravdu špicu a elitu tohoto národa. Zastupitelská demokracie je podle mého nejlepší možná cesta.“

Pak se dostal k populárnímu tématu na britských ostrovech: „Toto k ničemu nevede, protože pak z toho vyplývají šaškárny, jako je Brexit. Mnozí z nás nejsme z něho nadšeni. Británie nám bude chybět. Ona se z toho vzpamatuje, my na rozdíl od ní tak rychle ne. Ale na druhé straně, rozhodnutí britského soudu, že po referendu, které je kvalitativně jiné než rozhodnutí parlamentu, o tom má ještě rozhodnout parlament, je podle mého názoru šaškárna. Ať již s Brexitem souhlasíme či nikoliv, tak je šaškárna, aby o něčem rozhodli lidé v referendu a pak ještě zastupitelský orgán, který má přerozhodnout, jestli lidem dá nebo nedá za pravdu. Docházíme suprademokratickými kroky k naprosto trapným šaškárnám,“ řekl bývalý vojenský lékař, nyní pracující na plzeňské záchrance.

Do diskuse se pak zapojil bývalý vychovatel, nyní spisovatel a monarchista Drnek: „Považuji monarchisty za jediné demokraty v této zemi. Skutečný původní text na zástavě, kterou používali husité je, že ‚Pravda Boží vítězí‘. Nemyslím si, že žijeme v demokracii. Vládnou ti, kteří mají prachy, aby tu většinu ovlivnili. To není politika, ale podnikání v politice. Do toho investujete prachy, abyste potom shrábli prebendy. Politika je nezištná služba.“

Prznitel Hradu a oligarcha na ministerstvu

Kameraman, mluvčí charity Miroslav Anton pak mj. uvedl: „K tomu co bylo 17. listopadu, již nikdy nedojde, protože máme demokracii. Co nám vadí: Ať je to ten člověk, jehož jméno nechci vyslovit, který przní Hrad a ta jeho svita, ať tu máme podnikatele, který je dnes ministrem financí a který není tím jediným oligarchou. Oligarchové jsou tady od časů opoziční smlouvy. Pokud nebudou odvolání demokratickými prostředky, tak se tu budeme dále scházet, budou vznikat takové komické věci, jako je Kroměřížská výzva, zaplněné Staroměstské náměstí – ale co pak dál? Má-li se přesvědčit mlčící většina, která je třeba iracionálně naštvaná, tak zase musí dojít k bodu, kdy si všichni na tom náměstí řeknou ‚a dost‘ a těmi demokratickými prostředky se snad posunou o kousek dál. Ale nedělejme si iluze, že to sedánkami a hezkými řečmi změníme. Společnost je trochu nemocná,“ posteskl si Anton.

V rodinách rostou rozpolcené děti

Pedagog Černík pak v závěrečné fázi akce řekl: „Systém školy je bytostně nedemokratický, takže nemůže vychovávat demokraty. Ti, kteří jsou od začátku vysunuti stranou, nemají jedničky, nepřijmou je na gymnázium, nejsou v jazykovce, a zachází se s nimi jako s těmi, kteří na to nemají, tak ti se pak ozvou. Plus ještě ekonomizace – ty na to máš a ty nemáš.“ Podle Černíka máme ve školství světovou prioritu: „Nejvíc na škole záleží, z jakého prostředí děti pocházejí. To nemá žádné jiné školství na světě. To, co musí odpracovat rodiče mimo školu, aby ty děti vychovali, tak to je tak velký sociální vliv. Třeba ve Finsku škola vyrovnává rozdíly, u nás je prohlubuje a tím vzniká rozlomená společnost. Nemá se moc hovořit o těch světských věcech. Svět je mnohem zajímavějším, když se žije ctnostně.“

Poslední, téměř konejšivá a uklidňující slova, pak patřila Marcelu Hájkovi: „Připadá mi, že jsem dlouhou dobu, kromě receptů a vyšetření, nic nepodepisoval. Nějakou výzvu. A to mi připadá, že jsme v demokracii. Má to kostrbatosti, má to problémy, ale není to průserové…“