„Oslava výročí Charty 77 happeningem je smutným dokladem její bezvýznamnosti. Mnozí chartisté se po roce 1989 dostali ke korytu, a tím jejich zájem o společnost definitivně skončil. Stali se součástí nového režimu,“ začíná svou esej na téma Ideje Charty 77 tehdy a dnes přírodovědec, který žil dlouhou dobu v Kanadě, Jiří Jírovec. Co ale zbylo z charty dnes? Podíval se na její základní teze, které se týkají situace v roce 1976. A napsal stav v současnosti.

Svoboda projevu

Charta 77: Zcela iluzorní je například právo na svobodu projevu, požadované článkem 19 prvního paktu.

Svoboda projevu má smysl pouze tehdy, je-li spojena s možností ovlivnit danou situaci. V Česku můžete říct, že prezident je vůl, a když to bude zrovna Zeman, tak to bude vysílat i televize. Do hlavních médií se nedostanete s kritikou NATO a válek, které Západ v zájmu svých geopolitických cílů vede.

Charta 77: Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních.

I po roce 1989 byli „odejiti“ mnozí lidé. Heslo „nejsme jako oni“ to zakrylo. Známý chartista a disident Milan Kohout byl loni odstaven ze Západočeské univerzity v Plzni, kde učil zhruba sto padesát studentů. Důvodem jsou jeho názory odlišné od těch oficiálních. Bylo mu odmítnuto i doktorské studium na Severočeské univerzitě v Ústí nad Labem, přestože není mnoho disidentů, kteří by mohli o druhé kultuře psát. Přitom Magor Jirous a Milan Kozelka již nejsou mezi námi a většinu těch ostatních přestal underground zajímat.

Svoboda od strachu nefunguje

Charta 77: Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.

Tato svoboda je odpírána i teď, protože za nevhodný názor může jít občan do vězení. Stačí použít obvinění z podpory terorismu nebo totalitního režimu. Následující věty se týkají zdůvodnění mocenských praktik. Nejde však o anály StB, ale o reportáž kanadské CBC o opatřeních na ochranu papalášů, kteří se zúčastnili schůzky G20, pořádané v roce 2010 v Torontu...

„Nepřátelské ideologie, proklamované jednotlivci nebo skupinami, jsou v rozporu se statem quo a současným rozložením moci v naší společnosti. Praxe spočívající v tajném sledování politických protestů je z právního hlediska snahou o odhalení případů, které lze soudně stíhat. Z politického hlediska jde o vytvoření atmosféry strachu z disentu.“

„Při akci, zaměřené na ochranu politického jednání na nejvyšší úrovni, byli mezi disidenty nasazeni tajní policisté, udavači a pět set narychlo najmutých špiclů. Jejich informace zaplnily 70 000 stránek. Sedmnáct nejnebezpečnějších disidentů mělo být souzeno.“

Demokracie v Česku ještě není tak pevná jako ta v Kanadě nebo USA. Proto se ještě mohou do parlamentu a koalicí dostat i pidistrany. V zavedených demokraciích občan dávno ví, že jeho názory jsou moci u prdele, a proto se o politiku valně nestará. To ale neznamená, že občan požívá „svobodu od strachu“. Není totiž osvobozen od strachu o existenci. Zmíněný chartista Kohout nepožívá svobodu od strachu, a to právě kvůli svým názorům. Bývalí disidenti mu dávají najevo, že nepochopil, že byl nastolen ten nejlepší řád na světě, a je tedy strůjcem vlastního osudu, když je proti. Cosi to připomíná…

Nebylo to až tak zlé

Charta 77: V rozporu se článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory, nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami, nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Ono to nebylo zase tak zlé. Vždyť i sám Havel byl přijat na VŠCHT, kterou pro nezájem opustil, aby nakonec vystudoval dramaturgii. Jeho bratr Ivan šel na ČVUT, aby v roce 1969 až 1971 pokračoval v USA a obhájil Ph.D. na University of California v Berkeley. A to měli zatraceně špatný třídní původ.

Byly samozřejmě „úzkoprofilové školy“, které měly omezený počet posluchačů, ale i tam se přece dostali mnozí z těch, kteří se nyní prohlašují za aktivní bojovníky proti komunistům. Charta se, možná díky Patočkovi, téměř výhradně zabývá svobodou projevit názor. Jenže každá moc si dobře hlídá, aby se nevhodné názory nešířily.

Charta 77: Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn. Je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů. Je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy. Zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje. Lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou. V oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Tohle ale přece trvá. V Česku nemůžete říct nic pozitivního o období 1948 až 1989. Můžete za to být odsouzeni podle zákona přijatého po roce 1989. Když poslankyně Marta Semelová vyslovila svůj názor na proces s Miladou Horákovou, byla zažalována.

Kolik otevřené diskuse je dnes v oblasti duchovní a kulturní tvorby? Vždyť se lidé s opačnými nazory k smrti nesnášejí. Českoslovenští spisovatelé se díky nenávisti k některým členům připravili po roce 1989 o svůj svaz. Ti vybraní vytvořili nový, prošustrovali literární fond a pak se rozhádali k zániku. Ti „vyloučení“ ustavili svoji vlastní Unii českých spisovatelů, o níž ti „pravověrní“ možná ani nevěděli. Když chtěli vytvořit novou organizaci, navrhli již existující název „unie“.

Vezme snad ústav pro falšování historie někoho, kdo bude mít na předcházející období názor, který současná politická moc odsuzuje?