„Oslava výročí Charty 77 happeningem je smutným dokladem její bezvýznamnosti. Mnozí chartisté se po roce 1989 dostali ke korytu, a tím jejich zájem o společnost definitivně skončil. Stali se součástí nového režimu,“ začíná svou esej na téma Ideje Charty 77 tehdy a dnes přírodovědec, který žil dlouhou dobu v Kanadě, Jiří Jírovec. Co ale zbylo z charty dnes? Podíval se na její základní teze, které se týkají situace v roce 1976. A napsal stav v současnosti.
Svoboda projevu
Charta 77: Zcela iluzorní je například právo na svobodu projevu, požadované článkem 19 prvního paktu.
Svoboda projevu má smysl pouze tehdy, je-li spojena s možností ovlivnit danou situaci. V Česku můžete říct, že prezident je vůl, a když to bude zrovna Zeman, tak to bude vysílat i televize. Do hlavních médií se nedostanete s kritikou NATO a válek, které Západ v zájmu svých geopolitických cílů vede.
Charta 77: Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních.
I po roce 1989 byli „odejiti“ mnozí lidé. Heslo „nejsme jako oni“ to zakrylo. Známý chartista a disident Milan Kohout byl loni odstaven ze Západočeské univerzity v Plzni, kde učil zhruba sto padesát studentů. Důvodem jsou jeho názory odlišné od těch oficiálních. Bylo mu odmítnuto i doktorské studium na Severočeské univerzitě v Ústí nad Labem, přestože není mnoho disidentů, kteří by mohli o druhé kultuře psát. Přitom Magor Jirous a Milan Kozelka již nejsou mezi námi a většinu těch ostatních přestal underground zajímat.
Svoboda od strachu nefunguje
Charta 77: Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.
Tato svoboda je odpírána i teď, protože za nevhodný názor může jít občan do vězení. Stačí použít obvinění z podpory terorismu nebo totalitního režimu. Následující věty se týkají zdůvodnění mocenských praktik. Nejde však o anály StB, ale o reportáž kanadské CBC o opatřeních na ochranu papalášů, kteří se zúčastnili schůzky G20, pořádané v roce 2010 v Torontu...
„Nepřátelské ideologie, proklamované jednotlivci nebo skupinami, jsou v rozporu se statem quo a současným rozložením moci v naší společnosti. Praxe spočívající v tajném sledování politických protestů je z právního hlediska snahou o odhalení případů, které lze soudně stíhat. Z politického hlediska jde o vytvoření atmosféry strachu z disentu.“
„Při akci, zaměřené na ochranu politického jednání na nejvyšší úrovni, byli mezi disidenty nasazeni tajní policisté, udavači a pět set narychlo najmutých špiclů. Jejich informace zaplnily 70 000 stránek. Sedmnáct nejnebezpečnějších disidentů mělo být souzeno.“
Demokracie v Česku ještě není tak pevná jako ta v Kanadě nebo USA. Proto se ještě mohou do parlamentu a koalicí dostat i pidistrany. V zavedených demokraciích občan dávno ví, že jeho názory jsou moci u prdele, a proto se o politiku valně nestará. To ale neznamená, že občan požívá „svobodu od strachu“. Není totiž osvobozen od strachu o existenci. Zmíněný chartista Kohout nepožívá svobodu od strachu, a to právě kvůli svým názorům. Bývalí disidenti mu dávají najevo, že nepochopil, že byl nastolen ten nejlepší řád na světě, a je tedy strůjcem vlastního osudu, když je proti. Cosi to připomíná…
Nebylo to až tak zlé
Charta 77: V rozporu se článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory, nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami, nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.
Ono to nebylo zase tak zlé. Vždyť i sám Havel byl přijat na VŠCHT, kterou pro nezájem opustil, aby nakonec vystudoval dramaturgii. Jeho bratr Ivan šel na ČVUT, aby v roce 1969 až 1971 pokračoval v USA a obhájil Ph.D. na University of California v Berkeley. A to měli zatraceně špatný třídní původ.
Byly samozřejmě „úzkoprofilové školy“, které měly omezený počet posluchačů, ale i tam se přece dostali mnozí z těch, kteří se nyní prohlašují za aktivní bojovníky proti komunistům. Charta se, možná díky Patočkovi, téměř výhradně zabývá svobodou projevit názor. Jenže každá moc si dobře hlídá, aby se nevhodné názory nešířily.
Charta 77: Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn. Je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů. Je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy. Zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje. Lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou. V oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.
Tohle ale přece trvá. V Česku nemůžete říct nic pozitivního o období 1948 až 1989. Můžete za to být odsouzeni podle zákona přijatého po roce 1989. Když poslankyně Marta Semelová vyslovila svůj názor na proces s Miladou Horákovou, byla zažalována.
Kolik otevřené diskuse je dnes v oblasti duchovní a kulturní tvorby? Vždyť se lidé s opačnými nazory k smrti nesnášejí. Českoslovenští spisovatelé se díky nenávisti k některým členům připravili po roce 1989 o svůj svaz. Ti vybraní vytvořili nový, prošustrovali literární fond a pak se rozhádali k zániku. Ti „vyloučení“ ustavili svoji vlastní Unii českých spisovatelů, o níž ti „pravověrní“ možná ani nevěděli. Když chtěli vytvořit novou organizaci, navrhli již existující název „unie“.
Vezme snad ústav pro falšování historie někoho, kdo bude mít na předcházející období názor, který současná politická moc odsuzuje?
Psali jsme:
Svoboda vyznání
Charta 77: Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství a podobně.
Náboženství je bohužel toliko nástrojem k ovládání lidí. Šizuňkové všech věr manipulují svoje ovečky žonglováním se strachem z věčného zatracení a nadějí na ráj. Moc církve chtěl omezit Josef II., po něm Tomáš Masaryk a pak, dosti nedokonale, i komunisti. Jakápak svoboda vyznání v ČR, když se otevřeně na všech frontách bojuje proti islámu.
Charta 77: Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku.
Kontrola všech důležitých institucí je základem snažení každé moci. Jestlipak chartisté kdy protestovali proti tomu, že v USA a Kanadě dělá moc vše proti tomu, aby se pracující nemohli odborově organizovat a chránit svoje hospodářské a sociální zájmy? Stavějí se za zájmy českých pracujících?
Charta 77: „Ministerstvo vnitra kontroluje život občanů.“
No, a dělá to naše něco jiného? Proti současnu byla StB diletantská organizace, která tu a tam rozlepovala dopisní obálky nad párou a sbírala drby z „lepší společnosti“. Změnila se doba i technologie, a tak vnitro o nás občanech ví víc, než si připouštíme. Je nezpochybnitelné, že mnozí disidenti byli ve spojení se zahraničními tajnými službami.
To je přece základní důvod, proč československé úřady přistupovaly k jejich akcím s podezřením.
V pořadu České televize k výročí Charty 77 to potvrdil badatel Pavel Žáček. Jeho celkem odvážné prohlášení dává značnou váhu tehdejšímu označení chartistů za „zaprodance“. Jen se zatím neví, kolik peněz přišlo přes Janouchovu Nadaci Charty 77 a kolik z jiných obálek.
Charta 77: Charta 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.
To je disclaimer, tvářící se, že Charta 77 nic není a nic neznamená. Nic nechce, jen vést „konstruktivní dialog se státní a politickou mocí“. Chartu 77 lze považovat za hračku zahraničních agentur pro oslabení „nevhodného režimu“.
Do hry vstoupil omezený počet lidí, kteří se považovali za elitu. Nešlo v ní o skutečnou změnu a nějaké blaho společnosti. Hráli roli užitečných idiotů, odlehčenou chlastem a děvkama, jak se stačil zmínit Landovský. Možná měli strach z nějakých výslechů, ale byli si zároveň vědomi, že podpora, kterou dostávají ze Západu, je do značné míry chrání. Nikdy jim nešlo o to, jak žijí ti „obyčejní“. Ty dole měli, jak se lidově říká – „na háku“.
Společnost je nezajímá ani teď, a proto nebouří proti chudobě, přestože postihuje mnoho dětí a podstatnou část důchodců, nezajímají se o bezdomovce, žebráky a nezaměstnané. Neprotestují proti vyloučeným oblastem. Už si nepamatují, že v chartě byla pasáž o ochraně hospodářských a sociálních práv pracujících. Ozvali se chartisté, když se čeští politici posmívali stotisícové protestní akci odborů na Václavském náměstí? Pravda je, že nemohou dost dobře protestovat, protože by tím popřeli, že vědomě či stádovitě přispěli k restauraci kapitalismu a jeho průvodním jevům.
A nakonec drsný Jírovec
V lednu 1977 jsem dostal Chartu 77 z několika míst najednou. Nepodepsal jsem ji, protože jsem necítil, že bych měl cokoli společného s tou směsí bývalých komunistů a lidí, kteří byli mimo můj okruh zájmů. O něco později jsem se pracovně dostal do styku s chartistou. Bylo to v prostředí chemické laboratoře ústavu geologických věd, které bylo solidně a otevřeně nestranické. Tento člověk nám odmítl dát jakékoli dokumenty charty. Prý to nešlo.
Tehdy mi přišlo absurdní, že charta odmítá působit mezi lidmi. Žáčkovo prohlášení o spolupráci a financování ze zahraničí staví celou věc do jiného světla. Stejně tak osvětluje, proč byl přijat zákon, pravděpodobně světově unikátní, který takovou spolupráci považuje za hodnou ocenění.
Lze spekulovat, že Anticharta byla svým způsobem autentická. Teď se ti ještě žijící vymlouvají na to, že „museli podepsat“, byli „podvedeni“ prezenční listinou či jiným komunistickým trikem. Není ale blíže pravdě, že se šest let po ukončení první fáze normalizace – očisty KSČ a pak tlaku na nestraníky vyjádřit souhlas se srpnem 1968 – situace vrátila do přijatelných kolejí a charta zapůsobila jako slon v porcelánu jejich ekonomických zájmů?
Vlasta Chramostová si kdysi postěžovala, že byla mezi zasloužilými umělci jedinou signatářkou. To je příznačné. Pohled do české filmové databáze dosti přesvědčivě dokazuje, že naprostá většina herců v té době pilně pracovala na všech frontách. Není daleko od věci zmínit, že každá moc postihuje sobě nepřátelské názory. A to nejen ty otevřeně vyjádřené. V USA byli pronásledováni filmoví umělci kvůli podezření, že mohou mít komunistické názory. Byli trestáni za to, že odmítli říct, co si vlastně myslí. Tím byl mccarthismus na celé míle před komunisty.
Chartisté se nemají za čím ohlédnout, a tak se připomínají připitomělým happeningem. K tomu lze říct jen jedno: „Když vás zajímají jen pomníčky a vzájemné plácání po ramenou, táhněte ke všem čertům a už tam zůstaňte.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
