V minulosti odcházeli politici proto, že prohráli volby, nebo po korupčních skandálech. Desátá léta jednadvacátého století přinesla inovaci. Doposud zcela bezúhonný gentleman najednou mohl začít vyklízet pracovnu kvůli jednomu nešťastnému výroku, nebo dokonce jen proto, že se před dvaceti lety jeho ruka nevhodně dotkla kolene ženy, která se po mnoha letech s tímto zážitkem přihlásila do mezinárodní dámské ankety „Mě také“ (MeToo).
Do Česka divoké desítky dorazily v dubnu 2010, když Mirek Topolánek v rámci kampaně před sněmovními volbami vyrazil lovit politické body do redakce časopisu pro sexuální menšiny zvaného LUI. A po skončení rozhovoru se s kloboukem na hlavě rozpovídal s redaktory přesně v duchu své starší hlášky: „Jsem v ohromné formě. To dopadne blbě.“
A stalo se. Jeho volný tok myšlenek na téma gayové, Židé a uhýbání se díky skryté kameře dostal na veřejnost, což dva měsíce před volbami bylo mimořádné sousto. Vedení ODS, sledující trvalý pokles volebních odhadů, zareagovalo okamžitě a během několika dní již Mirek Topolánek nevedl ODS.
Podle stanov měl na jeho místo nastoupit první místopředseda, kterým byl ale tehdy jistý David Vodrážka. Starosta z třináctého pražského obvodu stanul na pozici stranické dvojky pár měsíců předtím jako kompromis mezi křídly Mirka Topolánka a Pavla Béma. Měl pověst komunikátora ještě méně zdatného než Topolánek a přezdívku Ken, takže straničtí bossové nejspíš měli strach, že by do voleb ještě stihl spáchat další LUI.
A tak jako volebního lídra narychlo vybrali osvědčeného místopředsedu Petra Nečase. Ten měl přezdívku Pan Čistý a k homosexuálům ani Židům se zásadně nevyjadřoval. Kdo tehdy mohl tušit, že právě on se do dějin „divokých desítek“ společně se svou druhou manželkou zapíše velmi tučným písmem…
Pero z Chile
Na koncertě k letošnímu 17. listopadu na Václavském náměstí moderující redaktorka ČT Zuzana Tvarůžková vítala jednu ze skupin slovy, že se proslavila písní o prezidentovi, co ukradl pero.
Rok 2011 byl v české politice slavný spíše výstupy Miroslava Kalouska a ostrými nahrávkami kluků a holek z Věcí veřejných. V dubnu ale vše překryl hit světového internetu, který se stal současně prvním úspěchem pořadu Nory Fridrichové 168 hodin. Pod jeho vlivem se pak po celé desetiletí v neděli kolem půl desáté na veřejnoprávní obrazovce objevovalo koktání, zakopávání a další trapasy českých politiků, z nichž ale Václava Klause nikdo nepřekonal.
Nora Fridrichová svůj nejslavnější zářez kariéry uvedla slovy: „Při cestách po Latinské Americe zavítal prezident Václav Klaus i do Chile, kde se mu, mimo jiné, zalíbilo i tamní protokolární pero.“ Následoval záběr na prezidenta na tiskové konferenci. Pak za zvuků dramatické hudby sledujeme, kterak si Václav Klaus zálibně prohlíží psací potřebu. Nora Fridrichová vše ještě zdůrazní výrazným červeným kolečkem elektronickou tužkou. Přesně takovým, jakým jejímu manželovi Robertu Zárubovi hokejoví experti ukazují, že puk nepřešel celým objemem brankovou čáru.
Fotogalerie: - Obelisk Pravdy a lásky během Vánoc
A když Václav Klaus způsobem, jakým dovede jen on, nad perem pokývá hlavou a následně je schová pod stůl, následuje vertikální pohyb – červená šipka, kterou se v přestávkových rozborech znázorňuje pohyb hráčů. Nakonec se hudba změní z dramatické v posměšnou, když culící se Václav Klaus ve finále svého kousku nenápadně zaklapne penál, ze kterého si pero sebral.
O týden později redaktor Petr Zavadil nad záběry začmáranými elektronickou tužkou do kamery suverénně prohlásí: „Rozhodně popírám, že bychom do té nahrávky nějakým způsobem zasahovali.“
A redaktoři České televize od té doby věří, že když k záběrům z tiskové konference přimícháte posměšnou hudbu a malujete do nich elektronickou tužkou, tak jste do jeho obsahu vůbec nezasáhli. A tak mohly začít ty nefalšované divoké desítky z Kavčích hor.
Chaloupka Honzy Fischera
Kdosi řekl, že desátá léta byla dekádou ženského hlasu. Desetiletím, kdy celý svět sledoval seriálovou bitvu o železný trůn, ve které dvě odhodlané amazonky nejprve zlikvidovaly všechny konkurující muže, aby si to v závěru rozdaly mezi sebou.
V Česku roku 2012 patřil ženský hlas Daně Fischerové, stojící za kamerou a dirigující manžela, pokoušejícího se v okně chalupy nervózním „Dobrý den, jmenuji se Honza Fischer“ přesvědčit národ, že bude tím nejlepším vrchním velitelem ozbrojených složek.
Příkaz – „Honzo, neschovávej se“ – se stal jedním z určujících momentů kampaně před prvními prezidentskými volbami. Jan Fischer byl tehdy po působení v čele úřednické vlády natolik populární, že se v předvolebních odhadech prakticky okamžitě dostal do vedení. Chalupářské video ale vešlo do učebnic politického marketingu jako příklad naprosté katastrofy.
Jan Fischer zareagoval tak, že zcela změnil styl, najal si krále etikety Ladislava Špačka a pokusil se o image politického profesionála, který z pódia vyslovuje připravené fráze.
Přitom pár let předtím si získal značnou oblibu jako lehce zmatený úřednický premiér, divící se zákrutám české politiky topolánkovsko-paroubkovských časů téměř stejně jako občané. Ale když se roztomile zmatkářský profesor statistiky pokusil hrát ohromujícího řečníka, nemohlo to dopadnout dobře.
Po neúspěchu v prvním kole prezidentské volby se Fischer ještě stal místopředsedou premiéra Rusnoka, ale pak zcela zmizel z očí veřejnosti. Dnes si jej lidé pamatují hlavně díky scénce z chalupy s režírující manželkou. Ale na druhou stranu se stal průkopníkem zcela nového uměleckého žánru, politického home videa, který v dalším průběhu divokých desátek dovede k dokonalosti Andrej Babiš.
Zeman na Hrad nepatří
26. ledna 2013 se Miloš Zeman stal historicky prvním vítězem přímé prezidentské volby. Ve druhém kole porazil Karla Schwarzenberga, na jehož podporu se po prvním kole zmobilizovala neuvěřitelná vlna umělecké tvořivosti. Vyniká v ní zejména bajka Zdeňka Svěráka o dvou lišácích a píseň Bereniky Kohoutové „Volím tebe Karle, tak hobluj a vař“, vykreslující šestasedmdesátiletého kandidáta jako sexsymbol a kulturní ikonu, která za odměnu dostane „harém a svatozář“.
Ale o co větší byly naděje umělecké fronty, o to horší pak zavládla frustrace. Režisér Jan Hřebejk si ulevil dnes již okřídlenými slovy, že „hnědá a rudá prasata táhnou Zemana na Hrad“.
Ještě v ten samý den, kdy Miloš Zeman vyhrál, se pak na internetu objevilo video, nazvané lakonicky „Zeman na Hrad nepatří“.
Stvořila jej čtveřice herců, vystupujících společně už od časů společných studií v Brně. Byli to Pavel Liška, Tomáš Matonoha, Josef Polášek a Marek Daniel. Ten také jejich výstup doprovodil na kytaru.
Fotogalerie: - Zúrodňování pouště Taklamakan
Skeč spočíval v napodobování nakloněné hlavy a charakteristické intonace Miloše Zemana, která měla ukázat, že takový člověk na Hrad opravdu nepatří.
Tímto způsobem před kamerou odzpívali lehce upravenou píseň „My jsme Valaši“. V upraveném textu se zpívalo „My jsme Zemani, jedna zemina, zemanské hory, to je pičovina“.
Písní „o píčovině“ byl každopádně jednou pro vždy vymezen vztah k prezidentu Zemanovi, který „pražská kavárna“ už nikdy neopustila. Snila o tom, jaké by to bylo, kdyby tehdy vyhrál Schwarzenberg (chybělo mu půl milionu hlasů), kterého nazývala „prezidentem lidských srdcí“, a po vítězství Andreje Kisky a poté Zuzany Čaputové na Slovensku hledali svého prezidenta tam, mimo „zemanské hory“.
Svlečený Hilšer na Úřadu vlády
Rok 2014 byl rokem války na Ukrajině, která také do českého slovníku zavedla různé variace na slova „proruský“, „prokremelský“ a „proputinovský“. Vznikla například píseň Ruský šváb, kterou Jan Rejžek prohlásil za píseň roku a na svých poslechových diskotékách se občas přidával k ryčnému refrénu „Ruský šváb, ruský šváb, náš prezident je ruský šváb“.
A rovněž v inspiraci jménem ruského prezidenta vznikl spolek „Kaputin“, který protestoval proti ruské politice. Nejviditelnější akcí pod touto vlajkou bylo v říjnu 2014 vystoupení dvou aktivistů této skupiny na Úřadu vlády.
S odstupem pěti let činí tuto svlékací show ještě zajímavější, že jeden z jejích účastníků, Marek Hilšer, se v průběhu času stal prezidentským kandidátem a posléze senátorem, který již ohlásil, že příště to na Hrad zkusí znovu.
Společně s ním se svlékal Otakar van Gemund, který se v druhé polovině divokých desítek zapsal do dějin několika podobnými akcemi, například žertovnými videi o prezidentu Zemanovi, nebo vyhazováním květin od premiéra Babiše u pomníku na Národní třídě. Vrcholem jeho působení byla při třicátém výročí listopadu skupina křiklounů na Národní třídě, která pískala na vybrané politiky, zejména na Václava Klause mladšího, zatímco Miroslavu Kalouskovi dělala oslavný špalír, skandovala „Míra, Míra“ a vyzývala jej ke kandidatuře na prezidenta.
Oba pánové v průběhu vládní tiskové konference znenadání sundali košile a ukázali do kamer a fotoaparátů nejprve svá holá záda se vzkazem „Nebuďte s Putinem“. Pak se s rukama pomalovanýma ukrajinskou vlajkou otočili a ukázali poselství na svých hrudnících. Hilšer tam měl napsaný vzkaz Bohuslavu Sobotkovi – „Premiére, odvahu“; Gemund zase, že máme bránit svobodu, a ne paštiky. To byla narážka na stížnosti českých potravinářů, kteří doplatili na uvalené sankce ztrátou odbytu.
Pak začali mávat sešitými vlajkami EU a NATO, což znechutilo novináře, kteří ztratili výhled na členy vlády, kvůli kterým přišli. Po chvíli k nim potichu přistoupil člen vládní ochranky, který je šetrně vyzval, aby opustili tiskovku. Marek Hilšer si v klidu opět oblékl košili a tiskovka pokračovala dále.
V druhém plánu scény ale ohromí bohorovný klid vicepremiéra Pavla Bělobrádka, který při pohledu na svlečenou postavu Otakara van Gemunda ani nezakolísal hlasem a dál pokračoval v informování novinářů.
Kalouskovy párky
Miroslav Kalousek i jako ministr financí občas zaujal svou uměleckou tvorbou. Nezapomenutelná je například jeho báseň o odborářích, kteří vezli trakař s fekáliemi a skončili s nimi v senkrovně. Když v roce 2013 odešel do opozice, měl na tyto koníčky ještě více času.
Přesto mnozí zůstali v němém úžasu, když se v létě 2015 dostalo na veřejnost video, na kterém si vyrovnává účty se svým nástupcem na ministerstvu Andrejem Babišem prostřednictvím produkce jeho uzenářské fabriky.
Scéna, odehrávající se o temném zimním večeru „kdesi na Bechyňsku“ nám představuje tehdejšího předsedu TOP 09 v domácím prostředí se dvěma služebníky. Jeden Kalouskovi, který si čte v houpacím křesle u krbu, přinese pivo, načež je přísně dotázán, zda pochází ze sedmého schodu. Odpověď poslance uspokojí a labužnicky se napije přímo z láhve.
Druhý z jeho zaměstnanců mu vzápětí přináší večeři v podobě dvou nožek párku. Pivem dobře naladěný Miroslav Kalousek přičichne, načež se dozví, že párek je „kostelecký“. V tu chvíli opoziční předák zkřiví obličej a uzeninu bez milosti odstrčí.
Z rozmrzelosti jej dostane až druhý z jeho sloužících, který mu přistrčí jiný párek s komentářem: „Mirku, vem si od Lojzy. Ten nekrade.“ Potěšený Kalousek se dá do jídla. Divákovi se pak dostane přání, aby potkával jen poctivé uzenáře.
Pravda s láskou nakonec zvítězí nad dvouhlavou saní
Zdeněk Svěrák se celou svou tvůrčí kariéru věnoval tomu, že vymýšlel vtipné repliky, které pak vkládal do úst zemřelého českého velikána jménem Jára Cimrman. Deset let poté, co dopsal poslední „cimrmanovskou“ hru, mu tento formát vyjadřování přes pozůstalost nebožtíka zřejmě začal chybět, a proto napsal písňový text nazvaný „Milí spoluobčané“.
Fotogalerie: - I do přinesených nádob
V něm v roli velikána vystupoval v té době již pět let mrtvý prezident Václav Havel, který prý na tomto světě nedořekl, co chtěl říci, teď v nebi něco permanentně cítí a při příležitosti nedožitých osmdesátých narozenin to nám smrtelníkům v písni vyjeví.
Podzim 2016 se nesl, kromě kauzy kolem ministra Hermana a jeho strýčka Bradyho, především v duchu říjnových oslav Havlových osmdesátin, které přes listopadové výročí revoluce plynule přešly do prosincové připomínky pěti let od prezidentova skonu.
Neoficiální hymnou těchto oslav se stala právě slova Zdeňka Svěráka, která na hudbu Jaroslava Uhlíře zpíval David Koller: „Jedná se o tu starou věc, o jedno moje provolání, že pravda s láskou nakonec zvítězí nad dvouhlavou saní.“
Pokud jde o taktiku vedoucí k vítězství nad saní, doporučoval Zdeněk Svěrák kdysi ve svých textařských začátcích statistiku a její cenné údaje. Jenže nyní možná prozíravě došel k názoru, že u mladých následovníků pravdy a lásky by tato matematická disciplína nemusela fungovat, a proto raději volil jinou cestu.
„Zapomněl jsem vám tenkrát říct, že ty dvě holky, neozbrojené, že, dobrosrdečné, že, tolerantní… Nezvládnou to samy a počítají s vámi,“ vzkazoval Koller Svěrákova slova s charakteristickou dikcí Václava Havla.
Co na machistické verše o nesamostatných holkách potřebujících pomoc říkali v kabinetech genderových studií, to už se zjistit nepodařilo.
Cimrmanizace Václava Havla, jedna z největších desítkových divočin, v dalších letech pokračovala například tím, že jste se po vzoru Cimrmanovy židle „Jarušky“ mohli duševně posílit posezením na Lavičce Václava Havla, později dokonce v Obýváku Václava Havla. Nebo objevováním stále nových geniálních talentů mistra, naposledy kulinárního ve fascinující kombinaci Kančí na dančím.
Slávku, nastav si to
„Na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl,“ veršoval kdysi Jan Werich. V české politice dostala tato výzva tvář Bohuslava Sobotky, který si zblízka prohlédl hůlku prezidenta Miloše Zemana ve scéně, o které politolog Lubomír Kopeček napsal, že „patří k nejbizarnějším v moderní české historii“.
Na jaře 2017 došlo opět ke sporům mezi koaličními partnery ČSSD a ANO, kteří si oba dělali naděje na volební vítězství. Není třeba se na silvestra zatěžovat podrobnými líčením této vládní krize, podstatné je, že Bohuslav Sobotka ohlásil, že jeho vláda podá demisi a za účelem jejího předání se u prezidenta objednal.
Několik hodin před předáním si to ale rozmyslel a na Hrad jel s cílem poradit se s prezidentem o řešení zašmodrchané koaliční situace.
Před desítkami novinářů a televizními kamerami tak stanuli dva politici, z nichž každý od ceremoniálu zjevně očekával něco úplně jiného.
Následovala nezapomenutelná scéna, ve které prezident holí pokynul premiérovi, ať přistoupí k mikrofonu a pronese formulaci určenou pro podání demise. „A nastav si to, Slávku,“ dodal k Sobotkovi, kterého kdysi jako čerstvého absolventa právnické fakulty přivedl do Poslanecké sněmovny.
Sobotka chvíli s nejistým úsměvem přešlapoval kolem mikrofonu, načež pronesl: „Já přemýšlím, k čemu bych se měl vyjadřovat, protože já jsem přišel na jednání s panem prezidentem o řešení vládní krize.“
„Ještě včera mě sekretariát předsedy vlády informoval o tom, že pan premiér chce přijet na Hrad, aby podal demisi,“ podivil se prezident. Následně pronesl všechny formulace, které obvykle pronášejí prezidenti při přijímání demise.
Rozpačitě se usmívající Sobotka začal znovu vehementně ujišťovat, že žádnou demisi podávat nechce, že za prezidentem přišel na konzultace, a pronesl na toto téma pětiminutový monolog.
„Vyřiďte si to se svým sekretariátem,“ pokrčil rameny prezident, pozval premiéra do vedlejšího sálu, kde mělo proběhnout jednání obou ústavních činitelů, a vykročil.
Bohuslav Sobotka ovšem hostitele nenásledoval. „Já se velice rád za malý okamžik připojím, pouze bych chtěl v tuto chvíli něco jasně říci,“ obrátil se na přítomné novináře. Mluvil ještě další tři minuty, než se odebral za prezidentem.
Když se na tuto scénu ParlamentníListy.cz ptaly filmového režiséra Jiřího Svobody, komentoval to přirovnáním: „Když se ale objednám k zubnímu lékaři na vytrhnutí zubu a on si pro tuto věc vyšetří čas, ale já tam přijdu a řeknu, že jsem si to spletl a chtěl bych s ním jenom mluvit – no tak co si o mně bude myslet?“
Miloš zhroucený, oči v sloup...
Jaroslav Hutka v roce 1989 přijel z letiště rovnou na Letenskou pláň a hned jej vystrčili před největší demonstraci v listopadu 1989. Zazpíval dvě písně, než jej podle vlastních vzpomínek Václav Havel vytlačil od mikrofonu se slovy: „Jardo, to není koncert, my sundáváme vládu..
Zatímco Václavu Havlovi zpíval Hutka „Havlíčku, Havle“, pro třetího českého prezidenta si nechal píseň zcela jiného kalibru. Přišel s ní v roce 2018, když se sté výročí republiky spojilo s frustrací z druhého vítězství Miloše Zemana.
Fotogalerie: - Escape hra "Únik z totality"
A Jaroslav Hutka tento pocit beznaděje zpracoval do veršů: „Pusto a prázdno jde po Česku, lid zalez kamsi do sklepa. Země se změnila v grotesku, a z Hradčan táhne jen žumpa.“
Píseň pokračuje, podobně jako o dva roky dříve Milí spoluobčané, vyvoláváním ducha bývalého prezidenta. Tentokrát je to T. G. Masaryk, který se obrátí v hrobě, zařve, „Co je to za chlapa“, a seřve zubatou, jak je možné, že si pro Miloše Zemana dávno nepřišla.
V dalších slokách se dozvíme, že dotyčný je „opilec a vlastizrádce a že Karlovi se z něj chce zvracet“.
„Sprosťák a ožrala, blemcy, blemt, tlučhuba, vidlák a chvástal,“ popisuje dále Hutka českého prezidenta, aby Zubatá věděla, koho hledat. Když se tak stane, odhalí prasklá lebka srp, kladivo a rudou hvězdu a na to všechno šplouchá tequila.
Když si prezidenta Zubatá odvede, andělé zpívají svatováclavský chorál a Zubatá jim mává. Co v tu chvíli dělají občané České republiky, je pod textařovu rozlišovací schopnost.
A vše prokládáno refrénem, ve kterém Hutka s rozkoší zpívá: „Miloš zhroucený a oči v sloup.“
Andreji, zabal si tašku a vypadni
Rok 2019 se kromě třicátého výročí listopadu nesl především ve znamení protestů proti premiéru Babišovi. Dvě velké demonstrace na Letenské pláni ukázaly v plné síle ty, kteří Andreje Babiše kritizují dlouhodobě a veřejná prezentace je jejich chlebem. Přesto mnohé ohromilo, co na pódiu viděli.
Herečka Sandra Pogodová se zapsala do srdcí i ušních bubínků mnohých svým výkřikem adresovaným premiérovi: „My nejsme žádný votlemený hajzlíci!“ A zpěvák Tomáš Klus zase svou žlutou vestou a voláním: „Dejte mi zvuk.“
Jako umělecký vrchol obou letenských demonstrací ale zazářila recitace slam poetry. Umělecký žánr definovaný jako „specifický styl básnickozpívaného přednesu“ má dle Wikipedie za účel pořádně prásknout, což se umělcům prezentujícím jej na Letné podařilo nad očekávání.
Na červnové demonstraci první ze slamerů, vystupující pod pseudonymem Anatol Svahilec, mnohé vyděsil už jen svou odhalenou tetováží.
Česká kotlina je podle něj „vřes kontinentu“ a „daří se tu agentům“. Pak rozebral „sortiment biopaliv“ a „toho, co jste ráno posnídali“. To všechno prý páchá muž, který se „rozhodl sbratřit i s partají, ke který kdysi patřil“. Když se posluchači dozvěděli, že „je tu módní bejt xenofobní“, vygradoval výstup verši o prezidentovi, který má „v počítači porno“ a nedokáže říct: „OK, tak jsem voyer, a kdepak máme popelníček?“
Kolega přispěl v duchu kombinace básně a zpívání verši v rytmu valčíku čili fascinující kombinací trojslabičných slov na úrovni „inspekce, protekce, dotace“. Občas došlo i na celá sousloví jako „s podporou výpitky ve vládě dobytek“.
Neskutečný slovní valčík byl završen grandiozním finále: „Andreji, hošku. Je mi z toho všeho tak blbě, že nemám ani tužku. Po dnešku zabal tašku a vypadni.“
Na listopadové demonstraci Česká televize před vystoupením básnickozpívaného přednesu raději střihla studio s učenými hlavami, uživatelé sociálních sítí ale o tento zážitek připraveni nebyli. Báseň na téma „listopad“ vrcholila vzkazem premiérovi: „Možná nejsi prorok, ale pako.“ Diváci pak byli poučeni, že „jestli něco potřeba není, tak věřit těm, kteří slibují instantní řešení“.
A vše skončilo optimistickým: „Řepkové semeno je zaseto hluboko, ale dáme to.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
