Světovým lídrem v třídění a recyklaci odpadu je Švýcarsko. Podle statistik Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) Švýcaři roztřídí a znovu použijí 67 % odpadu produkovaného firmami i domácnostmi. Švýcarská ekonomika je již několik let zcela bezskládková.

V roce 1986 bylo ve Švýcarsku v referendu schváleno nové technické nařízení o odpadech. Jde o obdobu našeho odpadového zákona. Podle něj je od roku 1990 zcela zakázáno skládkování komunálního odpadu. Od roku 2000 je z průmyslového odpadu povoleno skladování pouze vyhořelého jaderného paliva ze čtyř tamních atomových elektráren. Zatím v meziskladech. A dočasné skladování v mezideponiích je povoleno pouze stavebním firmám, které takto mohou skládkovat stavební suť. Nejpozději do pěti let ji však musí znovu použít, např. při vyrovnávání terénu.

Všechny ostatní firmy mají zákonem zakázano vyvážet svůj odpad na skládky. Do starých skládek již řadu let není navážen žádný další odpad. U části z nich probíhá dodatečné „vytěžování“. Odpadky jsou znovu tříděny. Část strarého odpadu je znovu použita jako vstupní surovina po recyklaci. Zbytek je spálen v kombinovaných spalovnách. Ve Švýcarsku s 8 miliony obyvatel jich působí 31. Jsou postaveny u velkých měst. Kromě likvidace odpadu vyrábí i elektřinu a teplo a teplou vodu. To, co z odpadu nejde znovu použít, je spáleno a přeměněno na teplo a elektřinu. Recyklace se v posledních letech pohybuje přes 67 %. Což je světový unikát, který zemi helvétského kříže pomáhá šetřit nejen životní prostředí, ale i dovozy surovin. A tím i peníze.

Fotogalerie: - Vlajka EU na Hradě

Bezodpadová ekonomika

Vybudování tohoto unikátního systému „bezodpadového“ odpadového hospodářství trvalo Švýcarům více než 20 let. Proces samozřejmě není v konečné podobě a je stále zdokonalován, aby byl co nejekologičtější a nejekonomičtější.

Federální úřad pro životní prostředí uvádí, že vybudování tohoto systému stálo asi 84 miliard franků (asi 1,848 bilionu Kč). Náklady nesou z části obce a z části kantony. Na velké infrastrukturní investice přispívá i federální rozpočet. Celý systém však byl od počátku budován jako samofinacovatelný. Počáteční investice do kogeneračních splaloven byly hrazeny ze zvláštních přirážek k dani z příjmů a z majetku. Na velké infrastrukturní projekty byla vypsána časově omezená federální přirážka k DPH u některých komodit. Vypsání daňových přirážek bylo vždy odhlasováno v referendech. Včetně projektu výstavby a rozpočtu.

Náklady na likvidaci odpadu jsou od roku 1996 plně kryty vybíranými poplatky od domácností a firem. Z těchto poplatků byly uhrazeny i náklady na pořízení separačních systémů. Základním článkem je soustava šesti tříděných popelnic nebo pytlů a jednoho směsného, která je v každé domácnosti a firmě. Obce se samy rozhodují, zda sběr odpadu provádí pomocí popelnic či kontejnerů, nebo pomocí odpadových pytlů. V každé domácnosti i firmě jsou k odvozu dávány zvlášť papír, plasty, bílé a barevné sklo, kovy a biologický odpad, který je kompostován. V některých městech sběrné firmy platí domácnostem a podnikům za takto odevzdanou surovinu, která je dále používána po recyklaci. Jinde producenti tříděného odpadu nedostávají peníze na účet, ale mají nižší poplaky za svoz netříděného odpadu. Poplatky za svoz a likvidaci netříděného odpadu jsou ve Švýcarsku velmi drahé. Což nutí domácnosti i firmy k třídění. Poplatek je ve většině obcí stanoven dvousložkově. Základní sazba, kterou platí domácnosti i firmy, se počítá z metru čtverečního obytné nebo užitkové plochy. Druhou složku tvoří poplatek za každou vyvezenou popelnici nebo pytel netříděného odpadu. Černé pytle, do nichž lze dávat netříděný odpad, si domácnosti a firmy kupují většinou na obecním úřadě. A stojí od 1 do 4 franků (asi 22 až 88 Kč). Sazba za netříděnou popelnici se pohybuje od 3 do 15 franků (asi 66 až 330 Kč).

Nelegální vyvážení odpadu na černé skládky ve Švýcarsku prakticky neexistuje. Jde o trestný čin, za jehož spáchání hrozí firmám vysoké pokuty a zákaz činnosti. Občan může být postižen buď pokutou nebo veřejně prospěšnými pracemi. Trest je mu zapsán do rejstříku, což navíc znamená až na 10 let zákaz podnikání nebo možnosti pracovat ve vedoucích funkcích ve firmách či veřejné správě.

Nejpozoruhodnější na švýcarském systému je jeho vysoká rentabilita. V jednotlivých kantonech uhradí od 52 do 68 % celkových nákladů na provoz systému výnosy z opětovného použití recyklovaného odpadu. Od 5 do 12 % se na úhradě nákladů podílí výnosy z prodeje elektřiny, tepla a teplé vody ze spaloven. Díky tomuto systému dnes již Švýcarsko neprovozuje žádnou elektrárnu ani teplárnu na fosilní paliva, která do roku 2000 muselo dovážet.

Co umožňuje neutralita

Podle České asociace pro odpadové hospodářství (ČAOH) je Švýcarsko v přístupu k likvidaci odpadu o několik desítek let napřed před EU. Při měření podle pravidel směrnice 1999/31 o skládkování, která je v současné době po několika novelách stále platná, členské státy EU v průměru podle Eurostatu v roce 2016 dosáhly zhruba 65% výkonnosti švýcarského odpadového hospodářství. Česká republika by se podle ČAOH na úroveň průměru EU měla dostat v roce 2020.

Švýcarsko má od roku 1990 federálním zákonem zakázán přeshraniční dovoz i vývoz odpadu. V EU by něco takového nebylo možné. Brusel by to považoval za porušení zásad volného trhu v EU. A členský stát by za to čekala vysoká pokuta od Evropského soudního dvora. V řádu tisíců eur denně. Švýcarsko se na evropském trhu uplatňuje prostřednictvím členství v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA). Mezi EFTA a EU byl v roce 1994 vytvořen zvláštní smlouvou Evropský hospodářský prostor (EEA). V oblastech, které všichni partneři EEA považují za společný trh, nejsou uplatňována ani cla, ani množstevní omezení. Dohodou mezi EU a EFTA jsou stanovována i společná pravidla. Švýcarsko sektor odpadu vyloučilo z působnosti společného trhu. Brusel mu tedy do této oblasti nemůže nijak zasahovat.

Ekologie po česku

Švýcarská legislativa šla v oblasti třídění, recyklace a likvidace odpadu dopředu rychleji než v EU. I když byla schvalována v referendu, což je oproti schvalování „jen“ v parlamentech zdánlivě pomalejší. Švýcaři však nikdy nedopustili, aby jim jejich krajinu zaneřádil odpad z jiných zemí. V ČR máme řadu velmi drahých zkušeností s volným trhem v oblasti odpadů. Již před vstupem ČR do EU, a zejména v prvních letech po vstupu u nás vypukla řada skandálů s dovozem odpadu. Po schválení přísnější legislativy v Německu, která zdražila likvidaci pneumatik, bylo do ČR dovezeno několik desítek milionů ojetých penumatik k údajné „ekologické likvidaci“. Skončily na skládkách firem, které v Německu inkasovaly dotace za jejich recyklaci. Místo toho je však dovezly na skládku do ČR a poté vyhlásily zánik. V desítkách případů platily obce za likvidace těchto skládek následně stovky milionů korun. V řadě případů musel obcím přispět stát dotací ze Státního fondu životního prostředí (SFŽP). Tisíce tun penumatik byly zlikvidovány zcela neekologicky – v rámci požáru skládky. Často v souvislosti s krachem firmy. Ve Švýcarsku nic takového není možné, protože jejich zákon dovoz odpadu zakazuje.

EU jako SSSR

Švýcaři svůj výkonný systém odpadového hospodářství budovali desítky let. Jeho projektování začalo v sedmdesátých letech dvacáteho století jako reakce na ropnou krizi. Původním záměrem vybudování výkonného systému třídění a recyklace odpadu bylo snížení nákladů na dovozy surovin. Švýcarsko projekt pojalo komplexně. Od kovů, přes papír a sklo, až po plasty. Vybudování systému bylo několik let pečlivě a variantně plánováno. O výběru použité varianty rozhodovali občané v referendech na obecní, kantonální i federální úrovni.

Ekonomická hlediska hrála při rozhodování téměř stejně důležitou roli jako ekologická. Pro nějaký volný trh – natož na celoevropské úrovni – však při budování systému nebylo žádné místo. Firmy, které odpadové hospodářství provozují, jsou většinou v obecním nebo kantonálním vlastnictví. Soukromé firmy se na systému podílejí většinou jako subdodavatelé specializovaných služeb.

Přesto mají Švýcaři nejdokonalejší systém nakládání s odpady na světě. A časem se může ukázat, že i ekonomicky nejefektivnější. Jednou totiž bude nutné zlikvidovat stávající skládky komunálního odpadu, které vznikají v EU. A to bude stát mnoho desítek a možná stovek miliard eur. Nakonec to může být víc, než kolik stojí švýcarský systém postavený na třídění a recyklaci. A hlavně zamezení vzniku netříděného odpadu.

Švýcarsko začalo velkými komponentami jako kovový šrot a kancelářský papír. Postupně během destiletí systém zdokonalovalo. Až ke sběru biologického odpadu, který je kompostován nebo používán v bioplynových stanicích. I přes komplexnost a široký záběr však žádný federální ani kantonální zákon nikdy neřešil takové detaily jako tříděný sběr vajglů nebo použitých dámských vložek. Jako se to nyní snaží prosadit v připravované směnici EU Evropská komise.

Nová evropská strategie proti plastovému odpadu se naopak zaměřuje pouze na plasty. Ostatní složky odpadu neřeší. Do roku 2030 chce dosáhnout, aby v EU byly veškeré plasty recyklovány. Ambicióznost záměru připomíná cíle vytyčené posledním předsedou Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Michailem Gorbačovem (KSSS), který při nástupu do funkce v roce 1985 vyhlásil záměr do deseti let dohnat a předehnat USA ve výrobě oceli i potravin. Během pěti let však místo toho Sovětský svaz přestal existovat. A Grobačov po nezdařeném pokusu o vojenský převrat, během něhož byl pučisty držen pod hlavněmi samopalů v letním sídle na Krymu, raději uprchl ze země na Západ.

Peníze jsou v EU až na posledním místě?

Švýcarský systém je jak ekologický, tak především hospodárný. Jeho vybudování bylo nákladné. Ale přínosy dnes minimálně vyvažují náklady. Hlavně je však postaven jako samofinancovatelný. Rozpočtové otázky jsou naopak největší slabinou systému, který má podle návrhu Komise vznikat v EU. V důvodové zprávě k návrhu směrnice místopředsedové Komise Frans Timmermans a Jyrki Katainen tvrdí, že návrh nebude mít žádné rozpočtové dopady. Což je absolutně nemožné.

Evropský komisař pro rozpočet Günther Oettinger ale navrhuje na základě této směrnice uvalit na členské státy daň z nerecyklovaných plastů ve výši 0,8 eur/kg, což je při současném kurzu asi 20 Kč. Parlamentní listy informovaly v ČR jako první o nesrovnalostech spojených s tímto návrhem nové daně. Její výnos by při splnění cíle 90% recyklace v roce 2027 měl činit ročně asi 1,4 miliardy eur (36,4 miliardy Kč). Komise však v návrhu Víceletého fiskálního rámce (VFR) plánuje příjmy z této daně ve výši asi 250 milionů eur (cca 6,5 miliardy Kč). Z toho pouze 100 milionů eur (asi 2,5 miliardy kč) má být poskytnuto členským státům zpět na projekty na vybudování systému sběru, třídění a recyklace plastů.

Švýcarský bezodpadový systém pro 8 milionů obyvatel stál 84 miliard franků (asi 1,848 bilionu Kč), které byly investovány během 32 let. Jestli si Evropská komise myslí, že systém recyklace plastů pro více než půl miliardy obyvatel EU je možné během dvanácti let vybudovat za 1,2 miliardy eur (asi 31,2 miliardy Kč), tak je její schopnost finančního plánování a řízení hluboce pod úrovní i Sovětského svazu. Druhým možným vysvětlením je, že všichni evropští komisaři měli při schvalování směrnice a strategie „housera“ jako předseda Evropské komise Jean-Claude Junkcer na summitu NATO.

Bruselský pejsek a kočička vaří plastový dort

Návrh „protiplastové“ směrnice EU neobsahuje žádný komplexní systém sběru, třídění a recyklace plastů, jaký je součástí švýcarského federálního zákona a jednotlivých kantonálních zákonů. Místy se pohybuje v oblasti proklamací připomínající obdobu hesla „poručíme větru a dešti“, které bylo módní v padesátých letech dvacátého století ve východním bloku. V tomto případě ve verzi „poručíme členským státům“. V článku 4 návrhu směrnice lze najít formulaci:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření k dosažení významného snížení spotřeby plastových výrobků na jedno použití uvedených v části A přílohy na svém území do šesti let po uplynutí lhůty pro provedení této směrnice ve vnitrostátním právu.“

„Uvedená opatření mohou zahrnovat vnitrostátní cíle snížení spotřeby, opatření zajišťující, aby byly v místě prodeje konečnému spotřebiteli k dispozici opakovaně použitelné alternativy těchto výrobků, ekonomické nástroje, jako je zajištění, aby se plastové výrobky na jedno použití neposkytovaly v místě prodeje konečnému spotřebiteli zdarma. Uvedená opatření se mohou lišit v závislosti na dopadu výrobků uvedených v prvním pododstavci na životní prostředí.“

Komise dále v článku 5 navrhuje zákaz prodeje výrobků, které jsou uvedeny v příloze. Podle návrhu Komise by měly být zakázány v plastové variantě:

– Vatové tyčinky, s výjimkou odběrových tamponů určených a používaných k lékařským účelům

– Příbory (vidličky, nože, lžíce, jídelní hůlky)

– Talíře

– Brčka, s výjimkou brček určených a používaných k lékařským účelům

– Nápojová míchátka

– Tyčky k uchycení a podpěře balónků, kromě balónků pro průmyslové či jiné profesionální použití a upotřebení, jež nejsou distribuovány spotřebitelům, včetně mechanismů těchto tyček.

Zvláštní je, že Komise navrhuje zákaz konkrétních výrobků z plastů. Je mnoho druhů plastů – zejména těch vyráběných z ropy – které nejsou rozložitelné a představují nebezpečí pro životní prostředí. Ropné plasty v podobě odpadu „zaneřáďují“ ulice, příkopy podél silnic, lesy, louky, ale i řeky a moře. V mořích vznikají celé plovoucí ostrovy z plastového odpadu, které ohrožují život v mořích a rybolov. Logické by proto bylo zakázat prodej všech jednorázově použitelných výrobků z ropných nerozložitelných plastů. Definovány by měly být buď jako skupina, např. nerozložitelné plasty vyrobené z ropy, nebo označením chemické sloučeniny. Například s odkazem na Jednotný celní sazebník EU, který definuje všechny kategorie výrobků na trhu.

Výčtový zákaz jen několika konkrétních výrobků bez ohledu na materiál budí dojem velmi „odfláknuté“ legislavní práce. A vyvolává otázky: Proč zrovna tyto výrobky? A proč ne jiné?

Zálohování PET lahví

Podobný problém je i v případě PET lahví. Dříve byly nápoje prodávány ve skle. Většina skleněných lahví byla zálohována. V Československu byla ekologizace i ekonomizace oběhu lahví na velmi pokročilé úrovni. Všechna v tuzemsku vyráběná piva byla prodávána ve stejných typizovaných lahvích. Po zpětném výkupu nemusely být vozeny přes celý stát. Stačilo je dovézt do nejbližšího pivovaru k novému naplnění. Což šetřilo pohonné hmoty. Totéž platilo pro nealkoholické nápoje domácího původu. Unikátní lahve měly pouze licenčně vyráběné nápoje jako Coca-cola či Pepsi.

V devadesátých letech většinu skleněných lahví nahradily PET lahve, které zálohovány nejsou. Často končí netříděné v popelnicích na směsný odpad. Nebo ještě hůře ve škarpách a v lesích či v řekách, kde zaneřáďují životní prostředí. Komise nyní navrhuje zálohování těchto plastových lahví. A to jak na nápoje, tak i na jiné kapaliny jako olej.

V tomto konkrétním případě jde návrh do takových detailů, jako že lahve musí mít víčka trvale připevněná k lahvi.

Kontejner na dámské vložky

Celá řada výrobků nebo součástek z plastů není směrnicí řešena vůbec. Ať již jde o krabičky či karoserie výrobků nebo mechanické součástky. Právě plastové součástky přitom fungují u mnoha výrobků jako proslulá „kurvítka“ neboli součástky s tzv. řízenou životností. Jejich funkcí je porouchat se krátce po vypršení záruční lhůty. Obchodní politikou řady nadnárodních korporací je stanovení takových cen servisních prací, aby motivovaly zákazníka výrobek neopravovat, ale koupit si nový. Což rozhodně ekologii nepomáhá. A zbytečně tahá peníze z kapes spotřebitelů. Tohoto problému se však směrnice ani náznakem nedotýká.

Místo toho má být v případě dámských menstruačních vložek, tamponů a vlhčených ubrousků pro osobní hygienu a péči o domácnost (čištění) zavedena povinnost varovných nápisů o nevhodnosti jejich vyhazování do běžného netříděného odpadu. Nápisy mají být podobné, jako byly dříve k vidění u cigaret. Komise po několika letech zjistila, že nevedly ke snížení počtu vykouřených cigaret, a proto navrhla místo nich varovné obrázky, které jsou na cigaretách dnes. S podobným výsledkem.

V případě řady vložek a tampónů je při jejich výrobě používán plast. Buď z části jako jednosměrně propustný povrch, nebo jsou některé z nich vyrobeny celé z plastu včetně výstelky. Časem se tedy na ulicích zřejmě dočkáme speciálních kontejnerů na vyhazování pouze zakrvácených vložek a tamponů. A případně špinavých ubrousků. Jako černý humor v této souvislosti působí tvrzení Komise, že návrh nemá žádné dopady na rovnost mužů a žen, který je obsažen jako povinná příloha v důvodové zprávě.

Třídění vajglů

Asi největší problém v oblasti odpadového hospodářství představují plastové obaly. Švýcaři se před lety vydali cestou úplného zákazu užívání řady druhů nerozložitelných plastů vyráběných z ropy. Ve Švýcarsku se nesmí prodávat igelitové tašky. Od roku 2000 se používají buď papírové, nebo z materiálu, který na pohled vypadá jako igelit, ale je to ve skutečnosti chemicky a tepelně zpracovaný bramborový škrob. Po použití jej lze snadno biologicky rozložit. Takové tašky lze pak i kompostovat, takže neničí životní prostředí. O něčem takovém si Komise zřejmě netroufne ani uvažovat. V návrhu směrnice rozhodně nic takového není obsaženo.

Místo toho se Komise zaměřila na cigaretové nedopalky. Zejména na vajgly s filtrem. Řada filtrů totiž obsahuje uvnitř jako filtrovací složku plastová vlákna. Podle návhu Bruselu by v případě vajglů měl být uplatněn podobný princip, jako funguje u elektroodpadu. Elektrospotřebiče jsou dnes prodávány zákazníkům za cenu, která v sobě obsahuje přirážku na zpětný odběr a ekologickou likvidaci výrobku. Výrobci praček a ledniček je většinou sami nevykupují, ani nerecyklují. Peníze odvádí do zvláštních fondů spravovaných sdružením firem. U nás patří k nejznámějším EKO-KOM a Elektrowin, jejichž sběrné nádoby lze najít ve většině prodejen elektrospotřebičů. A též na sběrných dvorech. Z vybraných poplatků pak sdružení platí náklady na převoz a rozebrání výrobku specializovaným odpadářským firmám.

Komise nyní navrhuje, aby podobný model byl použit v i případě cigaret s filtrem. Podle článku 8 odst. 2 by členské státy měly zajistit, aby výrobci hradili veškeré náklady na jejich sběr, svoz, třídění a likvidaci. K tomu, aby bylo možné stanovit přesnou částku sazby poplatku na likvidaci vajglů však bude nutné, aby nedopalky nebyly odklízeny z ulic úklidovými četami technických služeb společně s odhozenými papírky nebo dřevěnými držátky od lízátek či ledňáčků. Na sběr, třídění a likvidaci vajglů budou muset být obcemi ustanoveny speciální „protivajglové čety“, o nichž bude muset být v účetnictví obcí nebo technických služeb účtováno odděleně. Ono to sice nebude ekologické ani ekonomické, protože po ulicích budou úklidová auta jezdit dvakrát – jednou pro vajgly a jednou pro zbytek dopadu. Což znamená více spálených pohonných hmot, a tím i vyšší náklady. Ale když to tak v Bruselu schválí, tak to tak bude muset být.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.