Kterého z těchto mediálně známých kandidátů do Senátu byste volili, kdyby kandidoval ve vašem obvodě (či v něm kandiduje a vy ho budete volit)?Anketa
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Karla Schwarzenberga (z 3. 10.), Miroslava Kalouska, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Michala Kučery, Romana Šmuclera, Jiřího Peheho (z 11. 9.), Romana Jocha (ze 7. 8.) + (9. 9.), Jiřího Pospíšila, Marka Ženíška, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, Jiřího Šestáka, Cyrila Svobody (z 1. 9.), Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla Schwarzenberga (ze 14.8), Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Martina Bursíka (z 6. 8.), Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody (z 22. 8.), Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Peheho (30. 7.), Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka (z 23. 6.), šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka, Džamily Stehlíkové či Michala Marka.
„Sankce jako nástroj mezinárodní politiky Rusko nikdy neuznávalo. Jistě nejenom proto, že se v posledních letech týkaly Jugoslávie, Iráku, Libye a Íránu, tedy zemí, se kterými udržuje Moskva dlouhodobě vřelé vztahy. Nutno ovšem konstatovat, že jediným případem, kdy se sankce osvědčily, byla Jižní Afrika v období apartheidu. To je ovšem skutečně unikátní případ, protože tehdejší jihoafrický režim byl postaven na rasové segregaci a neměl na mezinárodním poli žádné spojence," píše v úvodu Lukjanov.
„Někteří pozorovatelé tvrdí, že úspěšné jsou sankce i v případě Íránu, ale tam je skutečně nejasné, jak to celé nakonec skončí. V obou případech je však zřejmé, že sankce byly zrušeny až poté, co došlo ke změně vládnoucího režimu. Západ ani nemusel zmiňovat, že to je jeho hlavní cíl, ale z podstaty uvalení sankcí to vyplývá jednoznačně," míní Lukjanov.
„Současné sankce proti Rusku jsou však ve svém rozsahu i dosahu skutečně bezprecedentní. A to přesto, že ruský premiér Dmitrij Medveděv prohlašoval na ekonomickém fóru v Soči, že naše země žila pod tíhou sankcí prakticky většinu 20. století a že pro nás tedy současné sankce nejsou ničím novým," cituje Lukjanov ruského premiéra.
„Toto srovnání však dle mého názoru neobstojí. Sovětský svaz se totiž záměrně izoloval a plánoval rozšířit svoji komunistickou ideologii do celého světa s cílem pohltit celý kapitalistický Západ. Jak nám ukázala historie, tento plán se ukázal jako nerealizovatelný. Současné postavení Ruska na mezinárodním poli se více podobá situaci země v roce 1917, kdy se stal nástupnický stát Ruské řiše mezinárodním vyvrhelem," je přesvědčen Lukjanov.
Celý článek v angličtině najdete ZDE.
„Nechci v žádném případě tvrdit, že jsme snad nyní ve stejné situaci. Jen tím chci říci, že pokud jsou současné vládnoucí autority v Rusku považovány Západem za nedůvěryhodné, těžko může někdy dojít k úplně nápravě vzájemných pošramocených vztahů. Jednu z výjimek však představuje běloruský prezident Alexandr Lukašenko, který je schopen `tancovat` mezi Evropou i Ruskem. V této roli však vystupuje spíš jako nositel zahraniční politiky Vladimira Putina než jako prezident své země. Nikdo nakonec nepochybuje, že ve Washingtonu i Bruselu by si přáli změnu režimu také v Bělorusku," má jasno Lukjanov.
„Po skončení studené války se všeobecně předpokládalo, že se Rusko v budoucnosti může stát součástí západního společenství. Přetrvávající myšlenka o strategickém partnerství založená na když už ne přímo vzájemné důvěře, tak alespoň diplomatickém zastírání některých nedorozumění, vzala po uvalení sankcí za své," tvrdí Lukjanov.
„Současná situace je komplikovaná tím, že tyto sankce se zaměřují na konkrétní jednotlivce. Naproti tomu úsilí Západu v dobách studené války nesměřovalo ke změně politického systému v SSSR. Západ se pouze snažil o to, aby omezil ambice Moskvy v oblasti mezinárodní politiky a zabránil případné vážné konfrontaci," ohlíží se Lukjanov do období studené války.
„Směr ruské domácí i zahraniční politiky dnes určuje pouze jeden muž. Pokusy Západu vyvinout na něj tlak přinesly očekávaná odvetná opatření, jak na osobní, tak státní úrovni. Na rozdíl od prezidentů Iráku či Srbska má však Putin k dispozici skutečně silné politické i ekonomické nástroje, aby přijal taková opatření, která budou Západ od dalšího tlaku odrazovat. V konečném důsledku se tedy snaží Západ prostřednictvím sankcí útočit přímo na ruského prezidenta," míní Lukjanov.
„Pro Putina tedy součásná krize není jen otázkou vítězství či porážky. V sázce je jeho politické přežití a budoucí postavení Ruska na mezinárodním poli. Jestliže jsou sázky tak vysoko, jak může někdo očekávat, že bude Putin souhlasit s nějakými ústupky, pokud sám dobře ví, že vztahy se Západem nemohou být stejně nikdy zcela obnoveny?“ táže se Lukjanov.
„Od revoluce v roce 1991 uplynulo letos 23 let. To je stejně dlouhé období, které oddělilo Říjnovou revoluci a dobu, kdy sovětský vůdce opustil revoluční ideologii ve prospěch geopolitické expanze. Zdá se, že Rusko se vydává do nového cyklu své historie," uzavírá Lukjanov.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pro
_profil_top.jpg)
