Naše armáda prezentovala jakýsi základní přehled programů přezbrojování s perspektivou několika let. Teorie a následná realita se samozřejmě mnohdy liší. Za téměř třicet let se popsaly tuny papíru různými vizemi a bílými knihami plnými geniálních myšlenek všemožných diletantů, počínaje novinářským pisálkem na pozici ředitele kanceláře ministra. Výsledkem práce géniů ve vedení resortu obrany byly takové zhovadilosti, jako výprodej veškerých raketometů našeho dělostřelectva, nebo rozprodej pod cenou, případně rozdání všech samopalů vz. 58 z mobilizačních skladů, místy možná i spřáteleným umírněným islámským teroristům. Kdyby se měly povolávat zálohy, tak je budeme vyzbrojovat klacky.
Obecně lze konstatovat, že v případě současného programu se jedná o první relativně slušný systémový návrh, z nějž nekouká neschopnost, politikaření a korupce na první pohled. Možná je to dáno i faktem, že generál Opata je přece jen spíš voják než politik a loutka, a možná se na velitelství NATO zcela nezkazil, přestože příležitostí tam bylo určitě víc než dost. Ještě by se měl zbavit některých neschopných, zato protekčních figurek, parazitů a povalečů na Generálním štábu a byť je to těžké, bojovat proti diletantským nápadům, aroganci a ideologické stupiditě politicky dosazených ministrů a jejich týmů. To bude možná větší problém, než dát do pořádku aspoň vojenskou část rozvráceného resortu obrany poznamenaného téměř třiceti lety nezájmu a destrukce ze strany českých politiků, kteří většinou už po volbách zapomínají nejen na svoje sliby voličům, ale především na poslanecký slib. Následující článek by mohl nést nadpis „Investovat, nikoli rozhazovat se svazáckou kampaňovitostí a demokratickou hrabivostí“.
Obecně je na místě otázka, jaký rozsah zbrojení si můžeme dovolit v době rychlého růstu cen a životních nákladů, ale ubohé průmyslové konkurenceschopnosti založené na nízkých platech a doslova ožebračování důchodců, které začalo už počátkem devadesátých let. Zde neudělala vláda pana Babiše a jeho socialistického poskoka Sobotky, následně pana Babiše za posledních téměř pět let nic, dokonce ani nevyrovnala růst životních nákladů. Na rozdíl od vlády Kalousek-Nečas nás aspoň zásobuje sliby, protože těmi nikoho nezarmoutí. Připravovaná protinárodní koalice Babiš-Hamáček pod vedením Aspen Institutu a s případnou podporou Filipa (?) nebude o nic lepší. V pravou chvíli se najde výmluva, proč si máme zase utahovat opasky a radovat se z toho, že jiným bobtnají konta. A blbci stále věří a ucpávají si oči, uši i nos v hrůze před pravdou.
Která skupina obyvatel potřebuje od státu okamžitou pomoc?Anketa
V minulém článku jsem se zabýval vojenskými rozpočty z historického i mezinárodního hlediska. Následně jsem navštívil největší evropský zbrojařský veletrh Eurosatory 2018. V širším rozsahu se jím zabývám na stránkách Security. Veletrh v zásadě potvrdil pokračování či setrvačnost trendů v evropském i světovém zbrojení. Především se jedná o odlehčování výzbroje většiny armád a snahu o přecházení od pásové ke kolové technice, s výjimkou tanků. Je otázkou, zda je tento trend správný z hlediska evropského bojiště, nebo jen daný relativně nižšími provozními náklady a dlouhodobým zaměřením na koloniální mise v Africe a Asii. Kolová technika má na základě praktických testů o 20 až 30 % nižší průchodivost ve srovnání s pásovou ve středně těžkém terénu, což je většina povrchu Evropy. To je fakt, který nelze okecat.
Dále je zde rostoucí podíl elektronického získávání informací a především elektronického boje. Zde vyvstává reálná otázka, jaká bude situace v případě, že dojde k nasazení jaderných zbraní, přičemž slabší jaderný výbuch vyřadí mikroelektroniku na vzdálenost až kolem 30 kilometrů. Pochybuji, že veškeré vybavení NATO sloužící k sběru, vyhodnocení a transferu informací je zajištěno proti elektromagnetickému impulzu, který vzniká při jaderném výbuchu a nejen při něm. A zcela jistě z tohoto hlediska nejsou zabezpečeny motory vojenských, natož civilních automobilů s elektronickým zapalováním a řadou zbytečných a složitých nesmyslů, obtížně opravitelných na bojišti. Samozřejmě zastaví svoji činnost naprostá většina pozemních i leteckých robotických systémů, elektronických zapalovačů a naváděcích systémů munice a dalších produktů špičkových technologií. Nevalné výsledky žoldnéřského digitálního válečnictví můžeme vidět už 17 let v Iráku, Afghánistánu a kratší dobu i jinde ve střetu s motivovanými bojovníky. Zde je naprosto reálnou otázkou, jak dlouho bude pokračovat bláznivý závod v elektronice, jestliže její generace se zkrátily na dva roky, zatímco letadla a tanky slouží čtyřicet let. Zároveň dochází k situaci, že armády přejímají civilní technologie, které jsou sice levnější, ale postrádají odolnost. Systém digitálního velení, kontroly, komunikace a bůhvíčeho ještě je z dlouhodobého hlediska vývojově neudržitelný z hlediska ekonomiky, technologie, taktiky i výcviku, bez zásadních změn.
Psali jsme:
V neposlední řadě je třeba jmenovat okouzlení robotikou, ať už pozemní, nebo leteckou, případně kyborgy. Zde je třeba si uvědomit, že mikroelektronika zvýšila objem získávaných informací na bojišti. Velikost robotických systémů se výrazně zmenšila, což snížilo pravděpodobnost jejich detekce, zaměření a zničení. Nicméně již v současnosti existuje řada systémů k vyřazení především takzvaných dronů. S těmi se doslova roztrhl pytel a vyrábí je kdekdo, počínaje čínskými hračkáři. V rozsahu mezi deseti a necelými třiceti tisíci korunami si může v podstatě kdokoli postavit výkonný, průzkumný a dokonce i bojový dron z kvalitních, volně prodávaných komponentů.
Na druhé straně je třeba si připomenout, že inteligentní robotické vozidlo, nebo letadlo neexistuje. Z velké části se jedná o prostředky ovládané na dálku operátorem s možností dočasné autonomní činnosti. Navigace jak ve vzduchu, tak na zemi se opírá o družicový systém GPS, který lze vyřadit z činnosti. Vzhledem k tomu, že spojení je bezdrátové, lze robotické systémy bez ohledu na všemožné skokové změny režimů a další elektronické vychytávky nejen rušit a vyřadit z činnosti, ale dokonce převzít a zajmout. Nejpotupnější bylo z tohoto hlediska ulovení amerického špičkového průzkumného letounu Íránci. Prezident Obama je tehdy potupně prosil o navrácení. Finesy software totiž zvládnou nejen velmoci.
Proto nelze ani robotickou část vojenské techniky přeceňovat a vidět v ní jakousi spásu placených armád bez vlastenectví, morálky a motivace k riskování a sebeobětování. Ostatně, pro koho by měl český voják riskovat někde na Ukrajině, nebo v Pobaltí při útoku na Rusko? Do války se obvykle nejvíc hrnou ti, kteří při ní nejméně riskují a nejlepší je bojovat války na cizím území, cizími vojáky a za cizí peníze. Evropa dlouhodobě zanedbávala jak svůj lidský potenciál, tak průmyslový vývoj a z nich vycházející obranu a bezpečnost. Tento sebevražedný trend otrocky sledovala i naše republika.
Evropa každopádně není bojeschopná a ještě dlouho nebude, protože se dlouhodobě věnovala všemožným nesmyslným a úchylným chimérám a iluzím, počínaje multikulturalismem, ekologismem a hraním si na světového humanistu a živitele všemožných parazitů, konče záplavou zbytečných povalečů ve všemožných politických a pseudohumanistických neziskovkách a utápěla v nich peníze. Vzhledem k tomu, že evropští politici nejsou schopni ani přiznat svoje chyby, ne-li zločiny, je náprava v nedohlednu. Bojeschopnost stojí a padá s lidmi, nikoli nákupy výzbroje prováděnými na základě ideologií, zbožných přání, svazácké kampaňovitosti, ubohé politické propagandy v médiích a osobního, či skupinového zisku.
Český program zbrojení
Osobně nemám nic proti tomu, aby se armáda po téměř třiceti letech destrukce uvedla do pořádku, včetně odpovídající výzbroje a dalšího vybavení. Zásadní otázkou je, proč se tak děje až dnes a kdo za to nese odpovědnost? S lidským faktorem to bude horší, počínaje ministerstvem obrany přetékajícím skvěle placenými darmožrouty, některými v uniformách, přilepenými na politických partajích. Zároveň chápu, že náčelník Generálního štábu pořádek na ministerstvu, jež připomíná Augiášův chlév, pravděpodobně neudělá. Mnozí jeho předchůdci se o to ani nesnažili v lítém boji o udržení koryt.
Jsme bohužel dlouhodobě v situaci, kdy diletanti jsou nadřízení odborníkům, a je otázka, zda se nejedná o záměr, na němž profitují cizácké zájmy. Výsledkem této katastrofální situace je nejen stav resortu obrany. Vzhledem k rostoucí kriminalitě, prudkému nárůstu produkce drog v Afghánistánu, včetně rostoucího množství heroinu směřujícího do Evropy a především aktuálnímu ohrožení afroislámskou invazí, by si větší pozornost zasloužil resort vnitra.
Psali jsme:
Jsem toho názoru, že se má nakupovat především kvalita. A to bez ohledu na cenu, protože vojáků nemáme nazbyt. Nicméně stále chybí nezávislé akviziční pracoviště s odborníky, kteří by prosazovali zájmy státu, armády, policie a občanů, nikoli ideologické konstrukce, politické pakty, cizácké a korupční zájmy podle rozkazů konkrétního ministra a jeho partaje. Je třeba podpořit z našich daní především domácí výzkum, vývoj a výrobu v oboru obranného průmyslu, přesněji to, co z něho po téměř třiceti letech destrukce zbylo. Přitom vycházet z vlastních zájmů a osvědčené mezinárodní spolupráce, především se Slovenskem. A zde bychom měli začínat, nikoli přehledy zbraní a miliardami z našich daní, případně vypůjčenými v zahraničí s povykem, že je třeba zbrojit urychleně a za každou cenu.
Pomineme-li poměrně stupidní grafickou úpravu na hranici právního napadení za reklamu konkrétní techniky, je informace zveřejněná resortem obrany dostatečně ilustrativní. V následujících letech má na zbrojení směřovat přes 100 miliard korun. Zde je třeba především hájit české zájmy a český obranný průmysl. Znamená to práci, daně, transfer informací, životní úroveň. Také služba v armádě má svůj sociální podtext, i když v některých případech má u některých individuí až příliš sociální formu parazitování, ne-li prostituce.
Nelze si dělat iluze, že vše dokážeme sami vyvíjet a vyrábět. Máme moderní systémy zavěšení kol a převodovky, ale nemáme vlastní výkonné motory pro obrněnou techniku. Nevyrábíme už ani pancéřové plechy na obrněná vozidla. Nemáme výrobu dělostřeleckých hlavní. Neumíme vyrábět raketové systémy, nebo mřížky pro pasivní systémy nočního vidění. Nicméně tato situace není novinkou. Poslední československý tank vyjel roku 1938 (LT vz. 38), poslední bojový letoun jako prototyp v roce 1939 (B-35), poslední vrtulník vzlétl v šedesátých letech (HC-102), zcela vlastní obrněný transportér, nebo bojové vozidlo pěchoty jsme nepostavili žádné a poslední domácí dělostřelecký systém se dostal do výzbroje roku 1977 (ShKH vz. 77). Jinak jsme od roku 1948 stáli na sovětských licencích. Kdybychom byli po druhé světové válce členy NATO, byla by situace podobná, jen poskytovatelé licencí jiní. Nicméně jsme z hlediska velikosti státu dokázali v oboru obranného průmyslu víc, než kterákoli jiná země v Evropě, takže se nemusíme stydět. Tuto situaci bychom měli udržet, abychom aspoň v něčem nebyli kolonií, i když mnozí naši reprezentanti u NATO a v EU dělají pravý opak.
V informaci je uváděno 210 pásových bojových vozidel pěchoty. To jsou v případě pouze bojových vozidel dvě brigády, včetně výcvikových vozidel. Jedna brigáda stojí na kolových vozidlech Pandur. Že by se někomu zalíbil můj letitý návrh tří brigád? V současnosti jsou realitou tři zahraniční typy, a to ASCOD, CV 90 a Lynx. Halasně propagovaný německý typ Puma, který je schopný přepravovat pouze šestičlenné družstvo, si již pravděpodobně nedovolí propagovat ani všemožní samozvaní vojenští experti na internetu a v ČT. Každopádně bude záležet na podmínkách smluv a podílu výroby v naší republice.
Dvanáct víceúčelových vrtulníků je pro reálnou bojovou potřebu skoro málo. Zde je otázkou, k čemu mají vrtulníky sloužit především. Víceúčelový typ nenahradí specializovaný bitevní. Zde je třeba připomenout, že zavedené vrtulníky Mi-171š mají životnost kolem 15 let a máme pro ně zavedené výcvikové a opravárenské kapacity. Součástí smlouvy by měl být domácí servis. Neměly by se nakupovat výběhové, natož olétané stroje, jako na Slovensku. Každopádně by se mělo přihlížet nejen k ceně, ale také k historii konkrétních typů a počtu provozních závad a nehod. A v žádném případě nespěchat. To je vždy podezřelé.
Psali jsme:
Zcela logická je obnova stárnoucích dělostřeleckých systémů. Dělostřelectvo se dlouhodobě zanedbávalo. Počet 52 kusů překračuje současnou realitu, takže opět třetí brigáda? Nejprve bude třeba se rozhodnout, zda se bude preferovat kolový, nebo pásový podvozek. Lze předem předpokládat, že by se mělo jednat o samohybná děla, která poskytují obsluze ochranu v době přesunu i při střelbě. To vylučuje vezené a tažené systémy. Nabídka je relativně úzká. Z kolových typů je to především modernizovaný domácí typ DANA, případně ZUZANA ze Slovenska, nebo lehčí EVA, všechny na podvozcích Tatra. Vyměnit duše v hlavních ráže 152 mm za 155 mm není velký problém, stejně jako jiné úpravy. Slováci to už realizovali v prototypech. Za nejmodernější západní kolový typ je považován švédský systém Archer, který je možná až příliš složitý a sofistikovaný. V jeho případě existuje studie na využití podvozku Tatra, který by zvýšil průchodivost v terénu. Z pásových typů se nabízí americký M109 ve verzi Palladin a německý PzH 2000 na podvozku Leopard II. Německý typ je moderní a výkonný, ale na české poměry poněkud těžký. O jiných dělostřeleckých systémech pravděpodobně nemá smysl uvažovat. Polský Krab jako kombinace britského typu AS 90 a polského podvozku nemá žádnou historii a jeho vývoj se táhl až příliš dlouho. Mimo uvedených má moderní samohybná děla v Evropě pouze Srbsko a Rusko. Nakupovat techniku odkudsi z Asie či Afriky by bylo mimo zdravý rozum.
Zcela logická je akvizice 62 kusů kolového obrněného transportéru TITUS 6x6 vysoce odolné kategorie MRAP, který je kombinací českého podvozku Tatra a pancéřové korby francouzsko-německého konsorcia KMW/NEXTER. Vozidlo má široké spektrum verzí a potenciál dalšího vývoje. Je vhodné pro potřeby jak armády doma i v misích, tak policie. Stejně logický je nákup 60 samohybných minometů ráže 120 mm. Společnost CSG vyvinula verzi na podvozku Pandur vyzbrojenou osvědčeným izraelským typem ráže 120 mm společnosti SOLTAM. Rovněž dělostřelecká podpora střelbou vrchní skupinou úhlů byla dlouhodobě zanedbávána, takže obrněné samohybné minomety jsou smysluplným doplňkem zavedeného vezeného typu PRAM L, a to i z hlediska tří brigád. Soltam je schopen střílet na stejnou vzdálenost jako kdysi houfnice 122 mm vzor 38 a D-1 bývalé ČSLA.
Více, než potřebná je akvizice systémů protivzdušné či protiletecké obrany středního dosahu. Naše města jsou dlouhá léta prakticky nechráněná. A to jsme prý ohroženi ruskou agresí. Právě protivzdušná obrana byla dlouhodobě, doslova trestuhodně zanedbávána. Přitom naše území je z hlediska klasického konfliktu ohroženo především leteckými a raketovými systémy. Představy nájezdu nepřátelských tanků patří mezi blbiny pocené na objednávku válečnými štváči typu generála politruka-propagandisty Pavla a samozvanými vojenskými analytiky v ČT a podobných médiích. Nabídka raketových systémů je více než úzká. V první řadě se jedná o modernizaci stávajících systémů KUB, kterou nabízí izraelská strana, případně Italové. Dále zbývá jen evropský systém známý pod zkratkou MEADS, dosud bez bojové praxe, protože americký PATRIOT je už spíš systémem velkého dosahu. Lze očekávat velké show.
Akvizice v praxi osvědčených izraelských radiolokátorů středního dosahu MADR již byla vyřízenou záležitostí. Následně zapracovala pravděpodobně konkurence a osobní zájmy, takže hrozí dlouhodobá tahanice na téma kompatibility se systémy NATO. Pravděpodobně se jedná pouze o zástupný problém.
Nákup dalších dvou letounů CASA C 295 je velkým otazníkem. Nač vlastně tyto letouny potřebujeme? Nebylo by místo každých dvou letounů tohoto typu, které uvezou nanejvýš terénní auto, vhodnější koupit letoun typu C-130 Hercules? Mimo veřejnost se na tom shodují především letci. Dozbrojení letounů Gripen je logické.
Stejně logická je modernizace kolových obrněných transportérů Pandur II 8x8, především z hlediska výzbroje. Neméně potřebná je modernizace našich třiceti tanků T-74M4CZ. Jenže bychom jich potřebovali tak stovku. Je otázkou, jaký vůbec bude vývoj tankového vojska, pokud můžeme u třiceti tanků jednoho praporu použít název vojsko. Samozřejmě se naskýtá možnost akvizice tanků v zahraničí, ale vhodnou dobu jsme propásli a bylo by to poměrně nesystémové a drahé řešení s řadou technických i taktických problémů.
Peníze investované do obrany a bezpečnosti se mohou někomu zdát vyhozené, ale je to dlouhodobá investice. Z hlediska zájmů státu a jeho občanů podstatně lepší, než podpora multikulturalismu, řepkového ekologismu a politických neziskovek. Je ovšem třeba hájit státní zájmy, odborně posuzovat, kontrolovat, pracovat transparentně, realizovat zodpovědně, nezapomínat na zájmy a potřeby občanů, nerozhazovat za každou cenu (s cílem odklánění) a především nespěchat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Koller
