Zákřov je malá vesnička, část obce Tršice v okrese Olomouc, kde v roce 2001 trvale žilo pouhých 88 obyvatel. Kousek od obce v lese stojí dvojice pomníků upomínajících tragickou historii vesnice v posledních měsících druhé světové války.
18. dubna 1945 navečer, ani ne měsíc před koncem války, rusky hovořící vojáci ve službách nacistů společně s Němci obklíčili Zákřov a zahájili útok. Záminkou k akci bylo tvrzení, že je vesnice sídlem partyzánů, které tamní obyvatelstvo podporuje (Sovětský svaz vysazoval ke konci války nad územím Moravy parašutisty, kteří formovali a vedli tamní odbojové akce, literárně toto téma zpracoval například Ladislav Mňačko v románu Smrt si říká Engelchen). Ve skutečnosti ale záminku vyprovokovali právě ruští kolaboranti, kteří obcházeli vesnicí a v přestrojení za sovětské partyzány prosili u místních o podporu.
Fotogalerie: - Vnučka u Koněva
Plán akce byl vypracován na gestapu v obci Velký Újezd, lze se dočíst na internetových stránkách obce Tršice i s popisem útoku:
„Zakrátko vyšlehly ze stavení rolníka – pana Frant. Švarce – plameny, ale občané požár lokalizovali. Tato usedlost však byla vzápětí znovu zapálena. Když se občané znovu pokoušeli hasit nebo zachraňovat dobytek, bylo na ně stříleno. Někteří byli zadrženi a odvlečeni do jednoho stavení, kde byli střeženi. Aby bylo znemožněno hašení požáru, naházeli vlasovci do ohně ruční granáty, které postupně vybuchovaly. Pod ochranou palby prováděli vlasovci drancování, loupení a zatýkání osob – hlavně mužů a chlapců – až do ranních hodin,“ stojí tam. Rusky hovořící vojáci kolaborující s Německem, kteří se na masakru podíleli jsou na stránkách obce Tršice popisováni jako vlasovci (zřejmě tedy v obecném významu slova, kdy za vlasovce byli místními pokládáni všichni ruští vojáci bojující proti SSSR na straně nacistů).
Následující den ráno byli bez výslechu propuštěni všichni muži starší padesátky. Dalších 23 zajatců bylo odvedeno do Velkého Újezdu, kde byli dva dny mučeni a vyslýcháni v prostorách bývalého chléva na dvoře radnice, stojí v popisu příběhu na webu Tršic. Čtyři zajatce posléze propustili. Ostatních devatenáct, v hrozivém stavu, s přeráženými údy a pomlácenými obličeji naházeli do nákladního vozu a odvezli do lesa k samotě Kyjanice, nevelké dřevěné boudě.
Upáleni zaživa
Následovala brutální scéna. Vrazi si nejprve nechali přivézt německého faráře Schustera ze Slavkova a vyzvali jej, aby tuto dřevěnou boudu vykropil jako hrob, píše se na webu Tršic popisujícím tragickou událost. „Když farář uviděl zakrvácené a zohyzděné obličeje a těla přivezených mužů, zhroutil se a odmítl výkrop provést,“ stojí na stránkách obce Tršice popisujících Zákřovský masakr. Akce pokračovala i bez jeho spolupráce. Do boudy byl nalit dehet. Dovnitř naházeli 19 polomrtvých zajatců, které obložili dřevem, na těla nalili ještě benzín a posléze vše zapálili.
Fotogalerie: - Teror v Číně
Oběťmi byli: Calábek Josef (45 roků), Marek Josef (43 roků), Marek Drahomír (17 roků), Švarc František (43 roků), Švarc Vladimír (16 roků), Ohera Jan (40 roků) , Plánička Jan (35 roků), Závodník Miroslav (23 roků), Závodník Jaroslav (21 roků), Glier Antonín (18 roků), Ohera Oldřich (37 roků), Bém Vlastimil (19 roků), Wolf Otto (18 roků), Pazdera Jan (32 roků), Přikryl Klement (32 roků), Jahn Josef (18 roků), Švec František (26 roků), Musil Josef (30 roků), Žák Jaroslav (24 roků).
Fotogalerie: - Boj o sochu Koněva
Jak je vidět, nacisté a jejich kolaboranti se v posledních měsících války neštítili ničeho. Nejmladšímu ze zákřovských zavražděných bylo pouhých 16 let. Jednou z obětí masakru byl i osmnáctiletý Otto Wolf, chlapec z židovské rodiny Wolfových, která se od léta 1942 ukrývala ve zdejších lesích. Otto si o strastích svých a svých blízkých vedl deník, který po mnoha letech vyšel knižně a v současnosti je srovnáván se slavným deníkem Anny Frankové. Otto svou rodinu ani přes kruté bití neprozradil, čímž jí zachránil život. Wolfovi se o smrti svého syna dozvěděli až po skončení války. Poté, co skončila válka a lékaři měli možnost ohledat těla obětí Zákřovského masakru, zjistilo se, že většina mrtvých byla upálena zaživa. Současně vyšlo najevo, že ani jedna z nalezených stehenních kostí obětí nebyla neporušená: kosti byly zpřeráženy během mučivých výslechů ve Velkém Újezdu (Zdroj: ZDE).
Podobný případ násilností, ve kterém hráli hlavní roli ruští kolaboranti s nacistickým Německem se koncem války podle nadace Post Bellum odehrál u moravské obce Salaš. Příběh zdokumentovala nadace Post Bellum s tím, že rouška tajemství nad příčinou a viníky masakru stále zůstává, případ nebyl nikdy zdárně vyšetřen (Zdroj: ZDE).
Ženu rozřezali!
„Na konci dubna 1945 u obce Salaš bylo 19 lidí vlákáno do pasti pravděpodobně gestapa a vlasovců. Svědkové tvrdí, že mluvili rusky, polsky a lámaně česky,“ píše Mikuláš Kroupa z Post Bellum, který příběh zmapoval. Zřejmě příslušníci gestapa a vlasovci vylákali muže z vesnice Salaš do nedaleké Kovářovy hájovny pod záminkou, že partyzáni v lesích potřebují pomoct (v té době v oblasti probíhaly ostré boje mezi nacistickými silami a partyzány).
Na devatenáct mužů, kteří prosbu vyslyšeli, čekalo v hájovně 40 ozbrojenců, kteří se vydávali za partyzány. Muže ze Salaše poté vyvedli asi kilometr do lesa pod záminkou, že jim ukážou, jak se ovládají střelné zbraně. Devatenáct neozbrojených vesničanů posléze postříleli a domlátili pažbami.
„Ve chvíli, kdy mrtvým vylamovali zlaté zuby, projížděla kolem na kole a vezla vajíčka padesátiletá Aloisie Špičáková. Gestapáci a vlasovci nechtěli svědka, tak ji dohonili a zlikvidovali. Nezastřelili, ale zaživa rozřezali,“ zmapoval v příběhu o incidentu za Post Bellum Mikuláš Kroupa. Nejmladším zavražděným bylo osmnáct let.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
