Byť byla akce připravovaná pro studenty, dostavily se jen tři dívenky. Ostatními několika zájemci byli starší občané města nebo též pamětníci listopadových událostí.
V Plzni později – v pondělí
Doktor Marcel Hájek, vojenský lékař a účastník mnoha zahraničních misí, na začátku uvedl, že vše v Plzni vyšlo z lékařské fakulty. „… tady v Plzni byla podobně jako dělnická třída nejorganizovanější... Začalo to v pondělí, protože 17. listopadu byl tehdy pátek, kdy byla demonstrace v Praze a šlo se na Albertov. To jsme se dozvěděli velmi zkresleně až z televize a od lidí, co tam byli. My jsme se tady sešli u Josefa Bernarda na Slovanech na svobodárně a domlouvali jsme se, co uděláme přes víkend. Ten pátek se v Plzni nedělo prakticky skoro nic…,“ konstatoval Hájek.
„Demonstrace v Praze plynule přešla v protirežimní demonstraci a oproti disentu, kde jsem se vyskytoval před revolucí, kdy o nás psali v novinách, že jsme samozvanci a ztroskotanci, tak tentokrát to byl rozdíl, že takhle už to říci nešlo. Protože na Národní třídě už byli normální studenti, často z takzvaných dobrých rodin, mnozí z nich byli dětmi významných komunistů. A ti se tenkrát hrozně rozčílili, že jejich děti, z těch dobrých stranických rodin, zmlátila policie. Takže nešlo už říci, že šlo o samozvance a ztroskotance, ale byla to masa studentů, připojili se herci a další jako tady Miroslav Anton a Josef Bernard,“ vysvětloval Marcel Hájek.
Fotogalerie: - Korzo Národní
Pajda plná bolšánů
Pravý rozjezd byl ale až to pondělí, „… když jsme se jako studenti napřed museli sejít. Drtivá většina studentů plzeňských vysokých škol byla přespolní, tady byla jen lékařská fakulta, strojní, elektrotechnická a pedagogická fakulta. Na „pajdě“ to začalo nejposledněji, protože ta byla taková, co se týká pedagogického sboru, nejvíce bolševicky kovaná. My jsme to měli nejvolnější, protože jsme měli nejméně těch komunisticky přesvědčených učitelů a profesorů, takže jsme mohli okupační stávku začít dříve. Takže jsme se rozhodli, že v pondělí ráno utečeme z praktik pediatrie, šli jsme do papírnictví a koupili velké čtvrtky. Napsali jsme dopis děkanovi, ten se mezi nás dostavil a dal nám klíče od fakulty, protože to byl slušný člověk, takže jsme to vyvěsili na všech menzách, kolejích a všude, kde to šlo. Takže to začalo po třech dnech, protože dříve to nešlo dohodnout.“
Pak ještě zavzpomínal: „Před židovskou náboženskou obcí, kam jsem chodil na pravidelné bohoslužby, byl jsem tam s manželkou, tak jsem si říkal, že na to setkání, když tam bude třeba dvě stě lidí, tak tam půjdu, i za cenu toho, že mne třeba zavřou. Ale jestli tam zase bude dvacet lidí, tak se nenechám vláčet kvůli dvaceti lidem. Bohužel těch dvacet lidí se tam sešlo, víc jich nebylo. Dokonce nám estébáci nabízeli, že nás vezmou, ale toho jsme nevyužili, jeli jsme domů tramvají. Studentská revoluce se tedy v Plzni odpočítává od pondělí,“ zdůraznil ještě jednou Hájek.
Neopakovatelné…
„Kdybyste to dělali znovu, dělali byste to jako tenkrát?“ zazněl dotaz jednoho občana středního věku.
Šaman vysvětlil: „Lidí, kteří dělali v disentu, byli připravováni na začátek prosince, kdy byl Mezinárodní den lidských práv. Takže to předběhlo dobu.“ Hájek podotkl: „Doba je nepřenositelná. Tenkrát mizely některé faktory, které tady po osmašedesátém byly velmi tvrdě dodržovány, a tenkrát začaly mizet. V Polsku byl Mazowiecki, tam již v podstatě vládla Solidarnošč, byl to velmi uvolněný režim, byť sice jako takzvaný polský socialismus. Podobně se to začalo uvolňovat v Maďarsku, začali utíkat východní Němci přes Českou republiku, takže bylo jasné, že se začne něco dít s oběma německými státy, že to nebude normální. Už byly mezinárodní dohody. V Rusku už byla u moci glasnosť, byla tam perestrojka, Gorbačov, nám bylo jasné, že tento pán už něco rozloží a něco zničí. Že zničí Sovětský svaz a že již nikdy nebude fungovat. To je nepřenositelné do dnešní doby. Jaký převrat bychom dnes dělali? Proti komu bychom jej dělali, na čem bychom jej postavili?“ Odpověděl Marcel Hájek.
Fotogalerie: - Pochod Za slušné Česko
Zpackaná dekomunizace
Dotaz stejného muže zněl: „Pořád existují konspirativní teorie, ale mohlo to dopadnout jinak, kdyby tím nebyla doba těhotná…“
Hejtman Bernard otevřel podle něj zásadní problém: „Doporučuji vám navštívit muzeum komunismu v Berlíně. Revoluce ve východním Německu proběhla úplně jinak. Tam se podařila věc, která se u nás neudělala. To byla fatální chyba, jejíž plody sklízíme dnes. Tam davy lidí obsadily archivy tajné policie a vyhnaly ty jejich estébáky, Stasi a zajistili veškerou dokumentaci. Tady byla ta nejhorší chyba, že ještě dlouho po sametové revoluci se tady pálily archivy StB – tady v Plzni, na polích kolem Plzně. Kolik se toho vyvezlo z Prahy, to dnes už nikdo neodhadne. Jak jsme tu dekomunizaci neudělali správně, tak to sklízíme dodones. Říká se, že ti, co byli pro StB nejcennější, tak si to Státní bezpečnost pohlídala, aby doklady o činnosti těchto lidí zničila. Trochu to dávám za vinu i pražskému vedení. Je to krásné, ale tak jemné to být nemělo.“
Psali jsme:
„To byla totiž totální improvizace,“ navázal na to Anton. „Konspiracím o tom, jak to bylo připravené, se musím jenom smát, protože kdo tam byl, tak ví, jak se situace měnila hodinu od hodiny. Václav Havel to nazval snowboardem. Že to začalo na Národní a pak se to začalo nabalovat. To bylo tak hektické, rychlé, překotné, takže když jsme pak dávali dohromady knihu a film, tak mnoho lidí si vlastně nepamatovalo. Dnes jsme v informačním věku, ve věku médií. Kdysi jsem dostal otázku od jednoho studenta – a proč jste si tenkrát nezavolali? Pro ně nepředstavitelné, kdy to nešlo jinak než pendlovat mezi Prahou a Plzní, převážet nacyklostylované papírové zprávy a pár fotografií.“
„Scházeli jsme se na farnostech – husitská, katolická fara nebo první setkání bylo v Pivovarském muzeu, prostě tam, kde byli lidé naklonění ke změnám, tam jsme se scházeli. Vznikalo to opravdu hodinu od hodiny, přes den jsme ještě třeba nevěděli, co se udělá večer,“ doplnil major Hájek.
Fotogalerie: - Politici na Národní třídě
Doba tlustých čar
„A co bychom udělali jinak? To obsazení archivů by historiograficky pomohlo, ale samet byl moc sametový,“ nemilosrdně konstatoval vojenský lékař. Ve vedení Občanského fóra v Praze existovaly trochu názory, které vyčítám i lidem kolem Václava Havla, že nikoho netrestejme, nikoho nehoňme, byly by to hony na čarodějnice, nejsme jako oni. Tato hesla tady byla. A podejme si ruce a co jsme si, to jsme si, a dělání tlustých čar bylo v módě. Myslím, že by to nebyly hony na čarodějnice, ale nebylo by tady horních deset tisíc bolševiků a darebáčků, kteří to tady čtyřicet let dusili a zaviňovali a měli být nějakým způsobem postiženi. Neříkám, že bychom je měli věšet na lampy jako v padesátých letech v Maďarsku, ale byli to postižitelní lidé. Pak jsme se nestačili divit. Byla udělaná tlustá čára, ale ona byla jen pro nás, ale ti bývalí komouši tu tlustou čáru nedodrželi a najednou jsme začali zjišťovat, jak se derou do nejvyšších míst, jak sbírají nejlepší firmy,“ pokračoval zaníceně Hájek. „Najednou z nich byli ti nejlepší kapitalisté, dělali něco zcela opačného než doteď. A my jsme se divili, jak sbírají body. No jistě, sbírali, protože měli největší informace, protože byli před tím u lizu. A to mělo být uděláno jinak. Samet neměl být tak sametový. A jak bylo řečeno, i zachování archivů by něčemu pomohlo. Takové to dobroserství, které tu po revoluci vzniklo, bylo velmi nebezpečné a obávám se, jestli bychom těch archivů vůbec nějak využili.“
„Existuje Praha a venkov. V listopadu to tak bylo, Praha to rozjela, ale situace ve větších městech byla úplně jiná,“ vysvětloval ještě Anton. „Tady jsme to lapali ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Neorganizovanost a improvizace tady byla. OF jsme založili, aniž jsme věděli, co to je. Než se koncipovalo, kdo bude jednat s tou mocí, trvalo určitou dobu. Estébáci pochopili, a možná už dříve věděli, že spadla klec, tak měli spoustu času k tomu, aby začali pálit archivy.“
Estébáci jako gestapáci
Hejtman Bernard se pak rozčílil: „Připadá vám normální, aby po druhé světové válce agent gestapa svědčil někomu, že on vlastně neudával? Co je rozdíl mezi komunismem a nacismem? Za oběma jsou miliony mrtvých. Ve válkách, hladomorech. Dokonce máme zákon na to, že oba jsou zavrženíhodné, ale vůbec se nechováme podle toho.“ To je podle Josefa Bernarda problém, který má spoustu příčin: „Ve školách se učitelé vyhýbají moderním dějinám 20. století – až na výjimky, chvála jim. Ta moc pak v roce 1948 už dokázala, že za pár let ti pionýři věděli, kdy byla VŘSR, zpívali písničky. My jsme nechtěli lhát, ale nebyli jsme schopni vysvětlit mladým lidem, o co šlo. A jsme v problému až po uši… Teď se hovoří o tom, jestli položit věnec je mravní, či ne. To byla naše revoluce! Já si ji nebudu nechávat brát těmi, proti kterým jsme vystupovali. Já považuji za frašku, že někdo, kdo je soudem uznaný, že kolaboroval, spolupracoval se Státní bezpečností, tak pokládá ten věnec.“
„Nesnáším, když někdo lže,“ konstatoval sociálnědemokratický hejtman Plzeňského kraje: „Že je ve sto složkách a říká, že s nimi nespolupracuje, a vezme si jako svědka StB. To mohli gestapáci říkat – no my jsme byli zrovna ožralí, tak jsme to tam jen tak napsali. To je tristní situace. Jak jsme se za třicet let mohli dopracovat k takovému vnímání světa.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
