Převážně německé obyvatelstvo v Liberci konec války neslavilo. Převládá strach a otázka – co s námi bude? „Na nárožích se červenala hesla Niemals kommt Jahr 1918! Sieg, oder bolschewistische Chaos – Nikdy nepřijde rok 1918! Vítězství, nebo bolševický chaos,“ popisuje Kniha o Liberci. V té době, někdy v květnu 1945, přichází policista Jaroslav Kosek do Liberce. Tedy města, kde strávil dětství, mládí a začínal svoji policejní kariéru. Po mnichovské dohodě však musel odejít. Nečeká ho tu nic lehkého. „Po setmění nebylo radno se pohybovat osamoceně. Po okolních lesích se pohybovaly skupinky ozbrojenců. Střílelo se i za bílého dne přímo v centru města,“ uvádí zmiňovaná kniha. „Přijíždějí i novodobí zlatokopové a s vidinou lehkého zbohatnutí rabují,“ doplňuje Koska pro ParlamentníListy.cz.
V Henleinově vile stínítka z lidské kůže
„Dědeček zajišťoval i Henleinovu vilu. Říkal, že co tam viděl, bylo hrozné. Třeba stínítka z lidské kůže,“ vzpomíná Michal Kosek. Po válce tady vytvořili Památník nacistického barbarství. Dnes některé exponáty – třeba Henleinovu knihovnu či psací stůl – má v depozitáři Severočeské muzeum v Liberci.
Konrad Henlein byl nejznámější a nejvýše postavený nacista v Liberci. V roce 1933 se rodák z Vratislavic nad Nisou, které jsou dnes součástí Liberce – ocitá v čele Sudetoněmecké vlastenecké fronty. V květnu 1935 už jako Sudetoněmecká strana získává největší počet hlasů v československých parlamentních volbách, zůstává však v opozici. Po mnichovské dohodě se Henlein stává župním vedoucím Sudetenlandu a je jím až do 5. května 1945. Tehdy odjíždí k Američanům s tím, že s nimi bude vyjednávat. U Lokte ho zatkne americká vojenská hlídka. Ta s ním jedná sice korektně, ale jako se zajatcem. Je uvězněn v Plzni. Zde se dozvídá, že Německo kapitulovalo. V noci z 9. na 10. května si podřezává žíly sklíčky ze svých brýlí.
Sklo z rozbitého Heydrichova vozu
Jaroslav Kosek se ocitá i u jedné z nejvýznamnějších událostí v období druhé světové války na našem území. Jako policista přijíždí k atentátu na obávaného říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942. Na jeho následky obávaný nacista umírá o několik dní později, 4. června. Michal Kosek ukazuje ParlamentnímListům.cz vzácnou rodinnou památku. Obrázek Heydrichova rozbitého vozu těsně po atentátu a hlavně kusy skel z jeho vozu. „Děda ale říkal, že atentát byla chyba,“ upozorňuje. Německá odveta totiž byla strašlivá. Popravy, vypálení Ležáků a Lidic. Ostatně i domácí odboj varoval dopředu odboj zahraniční – který atentát provedl – že tato skutečnost nastane. A navrhoval, aby terčem útoku byl místo Heydricha kolaborant a protektorátní ministr Emanuel Moravec. Avšak marně.
I sám Michal Kosek se paradoxně mnoho let po válce setkal s důkazy německé odvety. Měl lesní firmu a obchodoval se dřevem. „Dostal jsem zakázku výkupu dubového dřeva z Kobylis, kde byla střelnice a kde nacisté popravovali za takzvané heydrichiády. Ty duby byly plné zarostlých kulek,“ objasňuje.
Jako národní socialista obviněn ze špionáže
Jeho děd se za protektorátu často stěhoval. Němci českým policistům nedůvěřovali, a tak je neustále přemísťovali. Osvobození zažil Kosek v Domažlicích, kde s místními bouřlivě uvítal americkou armádu. V Liberci po roce 1945 se už zkušený policista stává vrchním policejním inspektorem. Politickým přesvědčením je národním socialistou. Což se mu stává osudným. Je zatčen ještě den před únorovým převratem, 24. února 1948. Spolu s dalšími dvěma desítkami policistů je obviněn, že s generálním sekretářem národních socialistů Vladimírem Krajinou připravovali špionážní síť, a odsouzen na čtyři a půl roku do vězení. V podstatě šlo o snahu komunistů očistit policii od nekomunistických vlivů. „Děda ve vězení přišel o zuby,“ připomíná jeho vnuk. Ale měl podle něj štěstí v neštěstí, že jeho proces přišel těsně po únoru. O něco málo později komunistické soudy udělovaly tresty mnohem vyšší. „Poté pracoval ve sběrných surovinách a nakonec v lese. Zemřel v roce 1981, nedožil se obnovy demokracie,“ uzavírá Michal Kosek vzpomínku na svého dědu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
