„Narodil jsem se přímo ve stínu Vyšehradu, ale v Plzni jsem vojákoval,“ představil se na začátku host dne, který uspořádalo plzeňské biskupství a Západočeská univerzita v Plzni a kterého se zúčastnilo několik desítek lidí – studentů i pedagogů.
„Kladu si otázku obsahu národní identity. Je to velmi aktuální, protože se u nás mobilizují přívrženci ideologie nacionalismu, zaměřující se na destrukci procesu evropské integrace.“ Podle Halíka přitom často zneužívají rétoriku a symboly křesťanství. Jde o nacionalistický koktejl patřící dnes ke stereotypní nabídce populistických směrů. „Vlastenectví a patriotismus patří k duchovnímu bohatství rodné země,“ uvedl host. Šovinismus používá nové formy nacionalismu, spojné s dehonestujícím a „fosilním“ vztahem k státu, národu a etnickým menšinám.
Kdo je nacionalista?
„Patriotismus společně s vírou může být chápán jako naplnění svatého přikázání...“ pokračoval dále Halík. „Křesťan nemůže být nacionalistou, tvrdí papež František... Když hodnotíme morální a duchovní hodnoty, tak musíme vždy přihlížet ke specifickému dějinnému a kultovnímu kontextu...“ Rétorika má podle Halíka nacionalistický charakter. „Ovšem intence kazatele v situaci národního ohrožení lze vnímat jako projev vlastenectví v pozitivním slova smyslu,“ pravil Halík. Vystopovat kořeny a dějinné projevy nacionalismu není snadné. Musíme si podle Halíka vedle sebe položit širokou škálu jevů, které by mohly být třeba zdrojem nacionalismu.
Jezuité v popředí
Halík poté ocenil „snahy jezuitů pěstovat národní jazyky a tradice v rámci inkulturace katolické víry“. „Nacionalismus romantiků, včetně například polskému mesianismu. Případně panslavismus, inspirovaný mýtem o slovanské duši. Nacionalismus německého nacismu, kdy jeho křesťanským souputníkem byl italský fašismus. Francouzský konzervativně katolický konzervatismus, pěstovaný ve Vichy, a dnes protievropská ideologie Le Pena. Snahy maďarských, slovenských a polských nacionalistů torpédovat pozice evropské integrace...“ Jsou to podle Halíka velmi rozličné jevy.
„Němečtí luteráni, lavírující s nepohanstvím nacistů...“ Luther chtěl vyjádřit, že chce mluvit lidově, srozumitelně, to s nacionalismem romantiků devatenáctého století a v následném pokračování nacionálních socialistů, má podle Halíka málo společného. „Podobně i Lutherovy protižidovské výroky, které mířily na katolickou církev jeho doby, protože v ní viděl obdobu Ježíšem odsuzovaného farizejství, na lidový národ jako etnikum, což má málo společného s tím nacistickým rasismem a antisemitismem,“ vysvětloval Halík.
Hus a Jan z Pomuku
„Hus, silně angažovaný v politických sporech mezi univerzitními národy, píše, že Němec lepší dobrý než Čech zlý,“ citoval Halík Husa. „V době národního obrození pastoraci a evangelium později zaměnili za pěstování lidové, národní kultury.“ Faráři se tenkrát věnovali spíše etnografii, historiografii.
„Za první republiky vstoupila do pravoslavné církve část Čechů, frustrovaných konzervativním katolictvím... Katolickou církev charakterizuje univerzalita... Křesťanství neexistuje v čisté podobě,“ přednášel kněz Halík.
Fotogalerie: - Halíkova bohoslužba
„Překročení hranic mezi vyvoleným národem a pohanskými psy, mezi mužem a ženou, kdy byla žena chápána jako věc, která má nosit na hlavě nádobu s vodou,“ konstatoval za oživení v auditoriu Halík.
Svatý Jan Nepomucký se stal skutečně univerzální. „Když jsem byl v Indii, tak místní biskup mi říkal – pojďte se se mnou podívat do mé pracovny, já tam mám sochu nějakého evropského světce. Když jsem byl v Georgetownu, tak tam první socha byla svatý Jan Nepomucký. Když jsem dorazil na kontinent, kde jsem dosud nebyl, na Antarktidu, tak jsem se dozvěděl, že první loď, která vplula do Antarktidy, byla Saint Johann Nepomucena,“ vypočítával Halík.
Za první republiky katolíci rozehráli národně katolickou kampaň, často s antisemitskými rysy. Ta se blížila zejména ke španělskému fašismu. Fascinací autoritativní republiky, režimu. To bylo i ve Slovenském štátu, také v Chorvatsku. „Ke cti těch fašizujících českých katolíků je třeba říci, že se nesblížili s německým nacismem. I když byly v Protektorátu snahy využít svatováclavskou tradici k propagaci spojenectví s Německem, svatováclavský chorál s prosbou ‚Nedej zahynouti‘ vyjadřoval spíše ohrožení hitlerovským Německem,“ pokračoval Halík.
My a Poláci
Často se srovnává česká a polská situace. „V Polsku se katolicismus stal hlavní oporou vjemu národní identity, ohrožené pruským protestantismem a pravoslavným Ruskem. Znamenal lidovou podporu i politickou sílu, která přetrvala desetiletí komunistické vlády. Církev tam stále byla jakousi mocností, kterou je tam dodnes,“ zmínil Halík. „To bylo posíleno polským papežem a jeho triumfální první návštěvu vlasti.“ Polské katolické vlastenectví výrazně přispělo k porážce komunismu i k povzbuzení disentu. Hlavní proud českého nacionalismu však opanoval antiklerikalismus .Katolictví bylo vnímáno jako pozůstatek rakouské monarchie.“
„V osmdesátých letech jsem se zabýval myšlenkou na překonání napětí mezi češstvím a katolictvím. Samostatný řád by umožnil nové chápání věcí v katolickém prostředí,“ připomněl se Tomáš Halík. Co pronesl papež Jan Pavel II. k Husovi, bylo vnímáno velmi pozitivně, a popularita katolické církve prý narostla právě po roce 1989.
… už se to blížilo…
Halík pak uvedl: „Před listopadem jsme už cítili, že je něco ve vzduchu, že nějaké změny přijdou, ale nevěděli jsme, že přijdou tak brzo a budou tak radikální. Nechtěli jsme, aby to byla jen taková gorbačovská perestrojka. Demokracie předpokládá určitou morální biosféru, která má sdílení hodnot. Demokracie nežije ve vzduchoprázdnu. Vždy je na určitém morálním klimatu a je třeba na něm pracovat,“ nabádal kněz Halík.
„Tenkrát začaly poutě a nabývaly na důležitosti. Jako už několikrát ve starších českých dějinách, začínají být manifestacemi touhy po náboženské svobodě. Nezapomeňte, že bylo církvi tenkrát zakázáno všechno kromě bohoslužeb. Právě v těch prvních desetiletích, ještě v době totality, začaly přednášky, diskuse, adorace, koncerty, divadelní představení.“
Podle Halíka tomu pomohlo „masivní maření státní kontroly nad církvemi“. „Mělo spojku nadzemní i podzemní struktury církve, chtěli jsme při naplňování tohoto díla spojit nejen křesťany různých církví, ale také něco nabídnout množícímu se počtu sympatizantů, kteří zatím pozorovali církevní život z určitého odstupu. Ta církev je něčím přitahovala, něco nového nabízela. Zároveň měla určitou autoritu protestu vůči komunistické společnosti a celý ten program připomíná svatého Vojtěcha jako symbol naší přináležitosti k Evropě. O Vojtěchovi mluvíme jako o prvním Evropanu české krve nebo o prvním Čechovi panevropského smýšlení a evropského formátu,“ konstatoval Halík. A přirovnal svatého Vojtěcha k jeho nástupci kardinálu Beranovi.
Vize (ne)chyběla
„Mnozí převlékali kabáty, ještě léta po listopadovém převratu si politici stýskali, že tu chybí vize. Katolická církev měla projekt, který byl šancí nabídnout společnosti vizi, konkrétní program, odpovídající na ty naléhavé otázky, na evropanství. Katolická církev se stala populárnější než kdykoliv předtím. Církev měla v té době velkou morální autoritu. Ovšem věděli jsme, že dlouho nevystačíme,“ pokračoval Tomáš Halík.
„V programových prohlášeních jsme neustále zdůrazňovali, že církev nemůže vystupovat jako spasitel národa. Prohlašovalo se, že může přispět k obnově společnosti jen tím, že se pokorně bude snažit o svou vlastní obnovu. Že se přizná k té devastaci, že si dokáže přiznat historické viny i současné slabosti, a že se po těch deseti letech vydá na cestu obnovy a pokání.“ To byl podle Halíka projev katolického mesianismu, že církev chce spolupracovat na obnově společnosti partnerstvím se všemi, kdo cítí odpovědnost za morální zdraví společnosti.
Fotogalerie: - Konec partnerství s pandou
„Ve společnosti se vzbudil strach, jestli ti katolíci nebudou mít příliš velké slovo. Někteří lidovečtí politici se to hned snažili využívat, i papežskou návštěvu, a pak se říkalo – ha, a ještě budou ty restituce... Politici se obávali, jestli tady nebude nějaká nebezpečná lobby. Na jedné straně byla oslava svobody, ale pak začala nedůvěra,“ konstatoval smutně. „Nechali jsme se příliš polévat optimistickými zkušenostmi... Měli jsme naivní představy o prostředí, do kterého jsme konvertovali,“ připomněl.
Mnoho kněží nemělo pole Halíka možnost studovat teologii. „A kdo neznal ten intelektuální dech změn, tak jej zalehlo nějaké nařízení z ústředního výboru. Smysl pak poněkud unikal. Kupodivu neunikal těm, kteří byli nejvíce izolovaní. To byli lidé ve vězeních, a tam prožili velmi spontánní ekumenismus. Najednou zjistili, že jsou tam masarykovci, reformní komunisté, a že mají spolu strašně moc společného. Někteří z nich, v duchu biblických proroků, ne jako že zlí komunisté nám ubližují, ale brali to jako určitou boží pedagogiku,“ dodal Tomáš Halík.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
