Nezisková organizace Aspen Institute, jejíž pražské pobočce předsedá bývalý mluvčí prezidenta Václava Havla Michael Žantovský, vydala svůj pravidelný čtvrtletník. A v jednom z jeho článků jsou popsány formy současné ruské propagandy, která je tak rozšířená, že je nutné ji diverzifikovat. Jedná se o televizní stanici RT, tiskovou agenturu Sputnik, YouTube i mnohé sociální sítě, jež velmi přesně míří na mnoho příjemců v široké škále zemí celého světa.
Prvním typem ruské propagandy je zahlcení prostoru informacemi, které tak vytváří zmatek a znemožňují odhalit, kde je pravda. Podle údajů v analýze vynakládá Kreml na státní média více než miliardu amerických dolarů ročně. Neví se však, jaká je jejich celková sledovanost, jelikož Rusko spíše uvádí data o dostupnosti jejich programu, ne však o tom, kolik lidí je doopravdy sleduje. Podle oficiálních údajů dosáhne televize RT až na 700 milionů diváků, z nichž pouze 0,1 % je z Evropy.
„Soudit celkový efekt ruské propagandy je ještě složitější,“ hodnotí autor analýzy Andrew Wilson a cituje analytika Petera Pomerantseva, který údajně tvrdí, že cílem ruské propagandy není „přesvědčit či konvertovat, ale zmást – rozšířit tolik verzí skutečnosti, že cílové publikum bude ztracené v morální a faktické relativitě, rezignuje na neuchopitelnost světa a nebude moct najít rozumný základ pro politické činy“.
Novinářka Maria Snegovaja charakterizuje ruskou propagandu skrze termín 4D – „dismiss, distort, distract and dismay“, neboli „propustit, deformovat, rozptýlit a vyděsit“. Zároveň však tvrdí, že zlaté časy RT jsou již dávno ty tam a její propaganda již nikdy nebude mít takový efekt, jako měla před válkou na Ukrajině.
Druhým typem je „postrkávací propaganda“. Jedná se o jednoduché popostrčení již rozhodnutého subjektu správným směrem. „Funguje tak, že se najde politická strana, politik s úhly pohledu, jež jsou si svým světonázorem více jisti než zmateni, a lehce se postrčí – samozřejmě dokud jsou jejich názory vhodně protisystémové.“
Tento typ propagandy si pak nevybírá. „Levice či pravice, nacionalisté či separatisté, džihádisté či islamofobové – všichni vystupovali na RT.“ To je podle Wilsona kvůli katolickému (tedy všeobecnému, pozn. red.) pojetí televize – „všichni jsou vítaní a všichni zde mohou mluvit o sobě a svých malých věcech“.
Třetím způsobem je pak propaganda domácí, kterou Rusko cílí na vlastní občany. „Ruská propaganda má dvě tváře boha Januse; ačkoliv lepší přirovnání nám bližší by mohl být dvouhlavý ruský orel.“ Ve srovnání se zahraniční ruskou propagandou je ta domácí velmi jednostranná a jejím cílem je především vytvořit domnění ohromné podpory prezidentu Putinovi, jenž je základním kamenem ruského politického systému.
Přestože je Putinova oblíbenost na 89 %, nejedná se jen o znak popularity, je to především nástroj k zajištění jednomyslnosti v rozhodovacích procesech jednotlivých částí politického systému. „Také to znamená, že 89 % dává najevo svou loajalitu systému skrze formální podřízení se jeho narativu (jako zelinář Václava Havla, jenž si dal do výlohy komunistický slogan).“ To však Putinovi podle analytiků nevychází tolik, jako dřív, jelikož doba pokročila a lidé si více uvědomují realitu.
Čtvrtým a posledním zmíněným typem je vytváření alternativních realit. Skupinou, se kterou tato forma pracuje, jsou vlastně sousední země. „Gruzie je stále lepším příkladem této dvojí reality. Za Saakašviliho vznikly prozápadní strany jako UNM a média jako Rustavi 2. Nicméně existuje mnoho proruských stran jako Demokratické hnutí – Jednotná Gruzie Nina Bujanadzeho,“ tvrdí Wilson a za každou stranu vyjmenovává neziskové organizace a mediální stanice, které z Ruska dělají „zachránce Gruzie, namísto země, jež do ní podnikla v roce 2008 invazi“.
Hlavním bojištěm této propagandy je v současnosti Ukrajina. „Ukrajina má hybridní válku, má však i hybridní politiku a média – nejen pluralistická, ale dokonce schizofrenní.“ Skrze vlastní rukou dosazené vůdce Donbasu dokázal Putin vytvořit nový narativ v celé zemi.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: spa
