Z čeho máte největší strach?Anketa
Katolický netolerantní fundamentalismus se blíží svému konci a vlnu uprchlíků, kterou jen tak nikdo nezastaví, dala do pohybu naše „západní demokracie“, která jako by měla právo na rozhodování snad ve všem. Ve výjimečném rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se dozvídáme, v jakých otázkách by se měl každý z nás nad sebou zamyslet a že odkazy Mistra Jana i Petra Chelčického jsou pro nás stále aktuální.
Jak byste popsal současnou dobu, samozřejmě především takzvanou západní civilizaci?
Žijeme v hektické době, ale ve fantastickém období. Lidskou mysl ovládá strach a chtění, svět je opět těhotný změnou. Rotující čas v časoprostoru, ve spirále, urychluje veškeré dění. A mocenské síly kují pikle. Lidé se už zase mordují pro nic za nic. Pýcha a ješitnost spolu s pseudohumanitou ničí mravní zásady bytí. Společnost funguje setrvačností, svět lidí je impotentní a tryskem se blížíme k chaosu. Kopírujeme stále stejné chyby a odcizujeme se sami sobě.
KOMPLETNÍ SERIÁL PARLAMENTNÍCHLISTŮ.CZ O STAVU NAŠÍ CIVILIZACE
… řeklo by se tedy, že je lepší nebýt u toho…
To není stesk nad realitou nebo Havlova „blbá nálada“. Jsem rád, že mohu být u toho! Právě ten chaos bude tvůrčí ke zničení nesvobody a nemorálnosti. To vše je i součástí vesmírné energetické transformace. Žel, zmaterializovaná věda nerespektuje a ani nechce respektovat základní spirituální rozměry člověka – země – vesmíru. To vše a ještě daleko více je třeba mít na zřeteli, chceme-li se třeba jen zamyslet nad blízkou i vzdálenou existencí naší civilizace.
Jsme tedy vyspělí, nebo si na to jen hrajeme?
Současný stav konzumního života západní civilizace se zdá být neudržitelný. Ano, je tomu tak. Peníze a moc ovládají vše! Vlastně ani tak nejde o peníze, ty jsou jen produktem bankovního průmyslu. Mediálně-informační průmysl vytváří propagandu a propagaci konzumní společnosti bez ohledu na morálku a zájmy přirozené společnosti. Z politiky vymizely ideály a není co nabídnout. Každý by si měl najít odpověď, v čím je to zájmu! Ale zaslepenost penězi vytváří z lidských bytostí pouhý jednostranně myslící dav. Stádo podřízené moci. Ale i zde je již světlo na konci tunelu, neboť i zatím mnozí mlčící lidé si začínají uvědomovat svou duchovní tvůrčí podstatu, nezbytnost z chaosu vytvářet hodnoty nové lidské společnosti.
Je nám do hlav vtloukáno, že jsme vyspělá civilizace, mnohdy až moc. Nejsme však ani první, ani poslední civilizací, která se dříve nebo později zničí. Sama sebe zničí. Kdosi kdysi to moudře přirovnal k vlnobití – větší vlna se přelije přes druhou, tu zas spláchne jiná, ale své mohou udělat i vlnky malé. Proto i zániky jsou stejně důležité jako vzniky. I naše současná civilizace se ocitá na jisté dějinné křižovatce, ale blížící se velký chaos není předzvěstí konce světa, ale jeho proměny. Náš svět prostě nemůže zůstat stále stejný a je dobré si to uvědomit. Evropa se také změní. Příčiny a cesty zániku můžeme úspěšně hledat v historii a poučit se z toho. Pak budeme vědět, co může následovat, co pozitivního může zůstat, jak sami lidé můžeme měnící se svět ovlivňovat a zasahovat do dění. Ale museli bychom chtít! Takže není důvod k pesimismu.
Člověk jako takový přece pořád hledá lepší zítřky, slušný život… Ale za jakou cenu?
Také globalizace není nic nového. Ve všech předchozích společnostech o ni usilovali mocní, aby rozšířili a upevnili svoji moc. V osobním zájmu! A je jedno, zda to byla moc světská nebo církevní. Za jakoukoliv cenu, navíc zahalovanou různými přívlastky zdobnými. A není tomu jinak ani v současnosti. Rozdíl je jen v tom, že dnes se sami klameme tím, že budujeme globalizovaný sociálně-ekonomický systém, který by měl zajistit svými technickými možnostmi čím dál tím více lidem slušný život a stále lepší perspektivy – ale bez duchovních a morálních hodnot. Euroatlantická civilizace je v současné době vážně nemocná. Humanisticky vzdělaní intelektuálové často říkají, že se možnosti naší civilizace vyčerpaly a dostali jsme se se svým vulgárním materialismem do slepé uličky.
Blíží se zkáza Evropy, jak mnozí předvídají, a také konec křesťanství? A přispějí k tomu běženci? Dochází opět podle vás ke stěhování národů?
V roce 391 našeho letopočtu bylo křesťanství povýšeno na státní náboženství rozpadající se Římské říše. Římské impérium skončilo v roce 476, když již předtím se říše rozdělila. Byla oslabena vnitřním rozkladem a celkovým úpadkem. Také křesťanství se rozdělilo a spory mezi Římem a Cařihradem vedly k velkému rozkolu v roce 1054 a vytvořily se římskokatolická církev a východní církev ortodoxní. A tak poslední tisíciletí v Evropě je výrazně ovlivněno římskokatolickou církví. Proto si u nás v Evropě ztotožňujeme křesťanství s římskokatolickou církví jako mocenským centrem duchovního života společnosti – se všemi jeho klady i zápory, s rozvojem materiálních hodnot i krutostí, s nadvládou nad mocí světskou. Katolický netolerantní fundamentalismus určitě nepřežije, ale křesťanství může tolerancí významně napomoci při vzniku nové společnosti. Nová civilizace však žádná institucionální náboženství potřebovat nebude!
Psali jsme:
Ani stěhování národů není nic nového. Násilné a řekl bych i cílevědomé rozbití kmenových vazeb a mocenských autoritářských struktur daly vznik i aktuálnímu pohybu běženců. Více nebezpečnější je ale vyprovokování a probuzení konfliktů mezi náboženskými strukturami, které mohou významně přispět k narůstajícímu chaosu. Pak už to nebude „inkoust na prstech“, ale „krev na rukou“! A tak na otázku – Máme se bát běženců? – je odpověď – nikoliv, ale pouze za předpokladu, že včas a společně pomůžeme vytvořit podmínky pro jejich důstojný život v jejich vlastních komunitách, nebudeme je převychovávat a vnucovat jim „naši demokracii“ a neučiníme-li z běženců nástroj pro zastírání vlastních neschopností.
… na jaké sraně tedy hledat východisko?
Více než kdy jindy bychom se měli zaměřit sami na sebe a nehledat – byť v rámci světové globalizace – myšlenková útočiště ani na Východě, ani na Západě. Světová mocenská politika je již dnes v chaosu a váleční jestřábi by rádi vše toto zastřeli novým světovým konfliktem. Ten by zřejmě mohl být pro naši civilizaci kritickou situací. A to může být zásadní otázkou v nejbližší době nebo i dlouhodobějším vývoji. Stejné přitahuje stejné, stejné energie přitahují stejné energie …
V této době si navíc připomínáme výročí upálení Mistra Jana Husa. Není i v tom určitá symbolika a odkaz pro nás?
Na Pražském hradě vlají od minulého týdne dva husitské prapory. Mají nám připomenout šestisté výročí upálení Mistra Jana Husa, kterého církevní kostnický koncil odsoudil jako kacíře a vydal ho světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. Tato pochodeň smrti odstartovala následně první hnutí v evropské historii – husitství, které narušilo pozice římské církve a její jisté vyřazení z politického života. Chceme-li husitství hodnotit kriticky, ale také objektivně, pak se nabízí otázka „kdo začal?“
Pro mě však je toto výročí nejen výročím krvavým, ale také duchovním při vzpomínce na Petra Chelčického, radikálního českého náboženského a sociálního myslitele, jeho učení zahrnující myšlenky, které později přijala Jednota bratrská. Je ke škodě nás všech, že na mnohé zapomínáme, byť by to mohlo být i pro dnešní naši společnost v mnohém poučné i inspirativní.
Svět spěje k velké události – k zásadní změně – navyšují se vibrace Země, urychluje se karma všech lidí. Všichni máme sociální spoluodpovědnost za planetu Zemi, za ochranu plodů Země. Máme ale nyní šanci zvolit si cestu Světla, máme nyní šanci vrátit se na cestu Pravdy. Cílem je návrat do původní jednoty se sebou samým a s Bohem. Abychom mohli nastoupit cestu k opětovnému sjednocení svého vědomí, musíme nejprve sami v sobě pocítit vědomou touhu pro vědomou tvorbu nové reality, vypořádat se každý sám se sebou, odejít ze závislosti zákona příčiny a následku a zákona odplaty a vědomě restituovat a transformovat sebe. Samostvořitelským principem se vrátit ke svému čistému zrodu, očištěním sebe sama. Musíme se setkat sami se sebou.
Co tedy máme v této době dělat, čím můžeme pomoci ke správnému průběhu věcí příštích? Určitě se nebudu mýlit, když řeknu, že máme hledat pravdu sami k sobě – kolik toho sami sobě nalžeme. Máme dávat lásku sami sobě, ale jak málo se máme rádi! Že také máme hledat mír sami v sobě, avšak jak stále hledáme něco někde jinde! Také máme sami v sobě posilovat nenásilí, ale přitom jak hodně sami sobě ubližujeme. A také máme sami hledět na své vlastní chování, aniž se spoléháme na to, co o nás budou říkat jiní… Vše ostatní je jen úhel pohledu z pozice osobního přesvědčení, osobních přání a cílů!
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
