Zdeněk Zbořil vzpomínal na rok 1989: Bylo to úplně jinak, než dnešní hrdinové vykládají. Když si vzpomenu, co prováděl Vondra nebo Mejstřík...

7. 11. 2014 10:41

25 LET OD LISTOPADU´89 Politolog a historik Zdeněk Zbořil se ohlédl za událostmi sametové revoluce v roce 1989. Pozastavil se nad tím, kdo se později vydával za revolucionáře, zavzpomínal i na to, kdy bylo všem jasné, že pád režimu začal. Podle něj je třeba také mít na paměti, že revolucionáři požírají revoluci. Proč? Čtěte víc.

Zdeněk Zbořil vzpomínal na rok 1989: Bylo to úplně jinak, než dnešní hrdinové vykládají. Když si vzpomenu, co prováděl Vondra nebo Mejstřík...
Foto: Hans Štembera
Popisek: Zdeněk Zbořil

Nadace Železná opona, Evropské hnutí v České republice a Informační kancelář Evropského parlamentu v České republice v Evropském domě zorganizovala v tomto týdnu akci k 25. výročí 17. listopadu 1989. Zazněla tam celá řada názorů, vzpomínek i poznatků lidí – odborníků i těch, co se pohybovali v politice. Některé věci přitom padly veřejně možná úplně poprvé.

Osobní vzpomínky na převratné události roku 1989 prozradil Oskar Krejčí, Miroslav Pavel, Jan Kavan, Miroslav Polreich, Jaromír Sedlák, Karel Srp, Karel Sýs, Jan Šolta, Emil Voráček, Peter Weiss, Zdeněk Zbořil, Ladislav Žák. Diskuzi moderoval Milan Syruček, novinář a publicista. Jelikož vyjádření řečníků byla natolik obsáhlá, že je nebylo možné do jediného textu vměstnat, po Janu Kavanovi přinášíme nyní vzpomínky a postřehy politologa a historika Zdeňka Zbořila.

Nevěřím tvrzení, že revoluce požírá své děti. Je to jinak, míní Zbořil

„Abych se dokázal napojit na tu změť a tříšť všelijakých názorů, co zde zaznívají, chci předeslat, že jako historik jsem byl žákem Josefa Polišenského. Ten nás v 60. letech učil, že vše do roku 1848 jsou dějiny, to ostatní pak je novinařina. Je to stále podobné a má to dle mého i metodologické odůvodnění. Zejména u lidí, kteří se zabývají moderními soudobými dějinami a jsou zároveň svědky událostí těch určitých dějů, jež se stávají součástí historie. Kteří pomáhají k tomu, aby vznikl historický fakt, přitom je to pro ně tak blízké, že nejsou schopni rozklíčovat, co je co, co je správné, co a jakými hodnotami ty události měřit…“ předeslal Zdeněk Zbořil.

„Já mohu říct proto to, že nevěřím tomu, že revoluce požírá své děti. Spíš věřím tomu, že revolucionáři požírají revoluci. Na jedné straně totiž stojí lidé, kteří jsou od samého začátku připraveni s někým bojovat (o moc, bohatství nebo o půvabné a lehce oblečené dívky) a využívají jakékoli situace k tomu, aby se k moci dostali. Chceme-li po nich, aby usilovali o nějakou harmonii, tak se hluboce mýlíme. Na druhé straně je dobré říct, že si v souvislosti s rokem 1989 kladu otázku, která mě napadla již v roce 1994 a přesto na ni stále marně hledám odpověď. Tedy zda v tom roce 1989 skutečně došlo k revoluci? Zda je správné to tak nazývat?“ pokračoval Zbořil.

Fotogalerie: - Diskuze o 17. listopadu

Diskuse na téma 17. listopad 1989 – První krok do ...
Milan Syruček a Zdeněk Zbořil
Peter Weiss
Jan Kavan
Zdeněk Zbořil a Miroslav Polreich
Miroslav Polreich

Když Pithart říkal, že šlo o předání moci - proč neuvedl kým a za jakých podmínek? Ptá se politolog

Připomněl v těch souvislostech teze tehdejšího vysokého ústavního činitele Petra Pitharta, v kterých říkal, že 17. listopad 1989 nebyla revoluce, ale sjednané předání moci. „V takovém případě musí být  samozřejmě ihned takovéto sdělení následováno otázkou, kdo to tedy byl, kdo to předání moci sjednával? A na čem se tedy ti lidé, pokud jednali, dohodli?“ naznačil politolog.

I proto si dovolil uvést metaforu. Jak totiž Zbořil přiznal, zdá se, že není jisté, zda se v letech 1989 a dalších letech do roku 1994 nejednalo spíše o transformaci ekonomických a politických institucí. „Nebo nemohlo jít o metamorfózu společnosti? Slovo transformace použil již v roce 1921 Nikolaj Bucharin, když vysvětloval světovým revolucionářům v Berlíně, co to je revoluce a co transformace. Odraz tohoto slova se přitom dá možná najít i v Gorbačovově slově ‚perestrojka‘. Když to řeknu seriózněji – jde o to, zda se jednalo o volný akt politické změny nebo zda šlo o spontánnost vývoje. Bohužel, dodnes tu odpověď neznám,“ konstatoval Zbořil i ve vyjádření pro ParlamentníListy.cz.

Ovšem i on měl za úkol při svém vystoupení zavzpomínat na své osobní zážitky. Vzal to možná poněkud zeširoka, o to více však zajímavě.

Kterak stařenka pochopila tržní mechanismy ekonomiky...

„Já byl svědkem odchodu občanů NDR a viděl jsem, jak se tleskalo na Klárově odjíždějícím autobusům. Také jsem ale viděl dav Němců směstnaný paradoxně v bývalé jídelně SS v dobách 2. světové války (nyní Lobkovický palác a budova německého velvyslanectví). Scénu, co jsem tam zahlédl, si vybavuji pořád. Nějaká babička, vypadala jak od Boženy Němcové, podávala zmrzlému asi tak 16letému německému klukovi kalíšek s horkým čajem. On si vzal a poděkoval: ‚Danke schön‘. A babička? Ona na to: ‚Ne, 5 korun!‘ Vedle mne stál člověk, kterého jsem pak viděl u nějakého soudního líčení jako vysokého pohlavára tajné policie nebo policie, a ten, když to viděl, jen říkal: Tak to je konec! Svědkem byl také třeba Vít Olmer – a i on byl ve stejném šoku,“ uvedl historku z reálného života Zbořil. A vzápětí ji doplnil o další – jedné generaci již neznámou, dalším generacím možná pozapomenutou.

„Druhá událost, kterou považuju za ideově významnou po tom 17. listopadu 1989, je rozkrádání německých automobilů. Tedy těch, s kterými na naše území ti prchající Němci přijížděli. Trabantů, wartburgů. Viděl jsem před dnešním Ministerstvem obrany rodinu z Kutné Hory. Tatínek montoval pod jedním tím odstaveným autem v potu tváře něco, maminka stála u něj, brala to a podávala dětem. Ty to nosily do jejich kutnohorského wartburgu. Jak dlouho jim to vydrželo, ví bůh, ale vzpomeňte si, kolik těch aut bylo rozkradeno. Když bych chtěl být zlý, tak bych to přirovnal, že se k tomu postavila tahle rodinka stejně, jako později asi ke kupónové privatizaci. Prostě k něčemu lacino přijít jak v loterii a ještě to pokud možno ukrást. Když to byly ty trabanty, tak holt trabanty, když šlo o Vítkovické železárny, tak třeba železárny,“ konstatoval dál ve svém vzpomínání Zdeněk Zbořil.

Nepít ani nesouložit (v prostorách fakulty) - studenti připravili svoje Desatero

Anketa

,,Kunda, hovno, zkurvili". Taková slova použil v přímém rozhlasovém přenosu prezident Miloš Zeman. Co vy na to?

hlasovalo: 51887 lidí
Jak připomněl, takzvaná revoluce a politická změna začala těmito jím uváděnými citově nabitými akty. „Pak ale samozřejmě vzpomínám na to, jak na Albertově jsem měl dělat čestnou stráž rektorovi AMU, který tam chtěl vystoupit se zlatým řetězem a bál se, že mu ho ukradnou. Moje zásluha spočívala v tom, že jsem ho přesvědčil, aby si ten řetěz nebral. Díky tomu jsem byl ale onen den na Albertově. Nutno říct, že tam hovořili a vystupovali poměrně podivní lidé, kteří se představovali jako zástupci SSM. Potkal jsem tam ale i lidi, které jsem znal z roku 1968 jako studenty. Když si na to vzpomenu, skoro by se mi chtělo říct, že jich tam bylo z nějakého důvodu většina. Pak se šlo na Vyšehrad – to bylo takové typické studentské, se skandováním. Až když průvod došel na Národní třídu, tak se mi podařilo utéct, ještě než se uzavíraly ty brány, co se tam vytvořily. Došel jsem na fakultu a tam se začali scházet lidé. V osm ráno už měli studenti vytvořenu jakousi organizaci. Budova fakulty byla polepená jako budova OSN – všude označení, kam se dá chodit na WC, bylo vydáno jakési Desatero chování. Například – že se nesmí pít, a s prominutím, ani souložit,“ vyprávěl Zbořil s tím, že hlídky, které studenti vytvořili, vše kontrolovaly, aby bylo dodržováno.

Když byl Vondra „dveřníkem"

Pak už se vše rozbíhalo. Už v jednom ze svých prvních prohlášeních studenti chtěli, aby z Ústavy vypadl paragraf o vedoucí úloze strany a vědeckém řízení společnosti na základě marxismu-leninismu. „Pak už jsem byl v Činoherním klubu, kde pořád padala nějaká jména, ale na pódium byli zváni lidé známí i neznámí, kterým Havel potřásl rukou – tím jim doslova požehnal, aby mohli zůstat na pódiu. Komu nepožehnal, ten tam nevystoupil. Tam jsem zahlédl poprvé jakéhosi Václava Klause. Ale co bylo podivnější, u vchodu stál muž, který jedněm lidem říkal, že mohou do míst, kde se vybírali lidé na to pódium a druzí šli na balkón. Na něj jsem se dostal i já. Vedle mne stál Ludvík Vaculík, kterého takovéto dělení neuvěřitelně urazilo, a proto odešel. Ten člověk, který byl tím dveřníkem, co lidi rozděloval, byl Alexandr Vondra,“ uvedl politolog a historik Zbořil v diskuzi na téma 17. listopad 1989.

Ve svém vyprávění se však ještě vrátil k DAMU a koordinačnímu výboru, který tam vznikl a organizoval celý chod událostí. Zaujala ho totiž jedna věc.

„Zvláštní je, že když se podíváte dnes na seznam těch studentských vůdců, tak není mezi nimi ani jeden. Kdo například zná Michala Dočekala jako revolucionáře? Dotáhl to sice na šéfa Činohry ND, ale… Dnes se hovoří o jiných jménech, přitom, co já vím, tak Martina Mejstříka nemohli 2 dny najít, Monika Pajerová ta byla snad zmizelá někde dokonce 5 dnů. Přitom to bylo prostě takových 10, 15 lidí, co to začali, rozjeli, dávali dohromady, ale z těch dějin záhy zmizeli. A ti, co přišli po nich, si tu revoluci už mezi sebou pak rozdělili, osvojili a umějí s tím dodnes pracovat,“ řekl Zbořil.

Kam zmizela ta jména skutečných prvních vůdců?

Poučením tedy z toho podle něj je, že při jedněch oslavách výročí sametové revoluce se vzpomínalo na DAMU v Disku. „Na tribuně sedělo asi 15 lidí včetně Petry Buzkové a pana rektora Vilhelma a já ani jednoho neznal. A navíc – oni ti všichni lidé to i přiznávali. Buzková například říkala: Já jsem tam nebyla, byla jsem na chatě, přijela jsem ve středu, a to už jsem šla rovnou do Lidového  domu. Každý měl nějakou legendu, ale opravdu nikdo v těch prvních několika dnech u toho počátku, kdy se události spouštěly, nebyl. Ti lidé, kteří se tam pohybovali při těch následných vzpomínkách, nejen že tedy nebyli svědky těch událostí, ale oni se za to ani vůbec nestyděli. Naopak si šli na tribunu sednout s tím, jako že jsou těmi revolucionáři. Proto tvrdím znovu, že revoluce nepožírá dle mého svoje děti, jak se říká, ale to, že revolucionáři požírají svoji revoluci. Je to jen hra slov. Důležité ale je, že v zákulisí vždy stojí  na jedné i druhé straně lidé, kteří jsou připraveni chopit se té události přesně v okamžiku, kdy ti bohové jsou šílení,“ upozorňuje Zbořil.  

Mimo jiné pak poukázal na to, že je třeba vytvářet strukturovaný pohled na události. A to se nedaří.

To, co se mele o disentu, má většinou jen propagandistický význam

„Všimněte si, že to, co se pořád mele, o té šedé zóně, disentu a tak, to má na badatelské úrovni téměř nulovou hodnotu. Má to jen propagandistický význam. Na opozice se totiž dá dívat jinak a komplexněji. Již v roce 1967 definoval to, co je opozice v jakémkoli politickém systému, jeden ze zahraničních odborníků s tím, že opozice má být integrální, celistvá, úplná. Chce zničit systém, vychází tedy i z jiných hodnot. Další charakteristika popisuje opozici jako reformní, ale poukazuje též na to,  že existuje i opozice frakční – uvnitř třeba i politických stran. U nás to přitom vždy vyvolává bouři odporu, když někdo chce na ni udělat strukturovaný pohled. Nutno dodat, že zejména u všech těch obhájců černobílého vidění – a to nejen na rok 1989,“ uzavřel Zdeněk Zbořil své zajímavé vzpomínání na události (nejen) roku 1989. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Alena Hechtová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

VIDEO Muslimský kazatel na ulici křičel na Britku v "těsných džínách". Ta přivolala policii a pak to začalo

13:02 VIDEO Muslimský kazatel na ulici křičel na Britku v "těsných džínách". Ta přivolala policii a pak to začalo

Server britského bulvárního deníku The Sun přinesl informaci o muslimském kazateli, jenž byl zadržen…