Většina lidí potřebuje někam patřit. Potřebují mít pocit, že někde mohou v klidu žít, vychovávat tam své děti a nikdo je z rodné hroudy nevyžene. Existují samozřejmě i výjimky – lidé, kteří se cítí doma všude tam, kde si pověsí klobouk, ale to jsou jen velmi silní jedinci nebo lidé, jež vyhnaly z jejich domova např. děsivé dějinné události.
Většina lidí, kteří nemají pocit domova, se cítí velmi nejistě, bloudí, je vykořeněná. Společenství bez domova jen přežívá ze dne na den. „Tak daleko u nás nejsme. Těžko ale říct, zda jsme na tom líp. Jsme zatím spíš ve fázi, kdy větší část obyvatelstva vesele zahýká a pak vycení výhrůžně zuby, když prezident Zeman pronese těžkým hlasem: ‚Tahle země je naše. Není a ani nemůže být pro všechny.‘ Té druhé, elitnější a menší části se zvedne žaludek a počne kvákat, že ne, že tahle země nám nepatří, že patří opravdu všem, pojďte sem, ostatní se postarají,“ píše v komentáři pro server Lidovky.cz Jiří Peňas.
Tahle země je tedy naše, ale podle autora ji nesmíme vnímat jako dar. Spíše jako propůjčený prostor, který musíme předat svým potomkům. Musíme se o naši zemi starat tak, abychom o ni nepřišli a zároveň abychom dokázali pomoci těm, kteří se dočasně ocitli bez domova.
„Tím, že jsme se zbavili v minulém století jejich staletých složek, aktivně Němců a pasivně židů, není naše jistota na její celé vlastnictví tak samozřejmá. Je to naše země, ale jenom v tom smyslu, že za ni bereme odpovědnost po dobu svých životů, abychom ji pak předali dalším. A případně ji propůjčili těm, kteří o svou vlast, pokud možno jen dočasně, přišli,“ zdůrazňuje Peňas.
Psali jsme:
autor: mp
