Co soudíte o pokusu o převrat v Turecku?Anketa
Spíše v slzách než za zvuků oslavných fanfár nás minulo výročí dobytí Bastily (14. července 1789), symbolického počátku Velké francouzské revoluce. Máme přece jiné aktuální starosti, řeknete si. Jenže jsou historické události, na které bychom neměli zapomínat, navzdory tomu, co nás obklopuje, protože jsou mementem. A nic se neděje náhodou.
O co ve zkratce šlo? Sedmiletá válka (1756 – 1763), v níž stála Francie na straně poražené, ukázala naprostou dezorganizaci správy země. Ale vládnoucí elity to nebraly na vědomí, král a dvorská šlechta se dál chovali neobyčejně rozmařile a zpupně. A situace se dál zhoršovala. Osvícenští učenci bili na poplach, podnikatelé protestovali proti přemíře byrokracie, ale současně se snažili bránit konkurenci řemeslníků (v roce 1776 byla vyhlášena úplná svoboda řemesel a obchodu, tedy zrušení cechů), zemědělská půda nestačila k obživě všech obyvatel venkova, neustále se zdražovaly základní životní potřeby.
Měšťané a venkované vzali iniciativu do svých rukou
V tomto klimatu se ministři Ludvíka XVI. pokoušeli o různé dílčí reformy, jenže naráželi na odpor aristokracie, duchovenstva a parlamentu. Zvláště silné pnutí, spojené dokonce s povstáními, vyvolala soudní reforma, díky níž by aristokracie ztratila kontrolu nad zákonodárstvím. Nakonec dosáhla toho, že král soudní reformu odvolal a v září 1788 souhlasil se svoláním generálních stavů. To šlechta považovala za své vítězství. Záhy se však ukázalo, jak velice se mýlila.
Psali jsme:
V květnu 1789 se generální stavy sešly, ale aristokracie se nemínila vzdát svých výsad. Třetí stav (měšťané a venkované), byť byli v menšině, vzali iniciativu do svých rukou a 17. června se prohlásili Národním shromážděním. Odpřisáhli, že se nerozejdou, dokud nebudou vypracovány základy ústavy. Na královu výzvu se k nim z obavy z nekontrolovaného vývoje připojilo i duchovenstvo a šlechta. Dne 9. července se účastníci prohlásili za Ústavodárné shromáždění. Král byl ochoten přistoupit na zavedení konstituční monarchie, ovšem při zachování dosavadních výsad.
Králova kapitulace už přišla pozdě
V tu chvíli vstoupil do hry „hlas ulice“. Rok 1788 přinesl mimořádnou neúrodu a na jaře roku 1789 prudce rostla cena chleba. Prostí lidé začali mluvit o aristokratickém komplotu, neboť šlechta prý skupuje obilí, aby bylo drahé. Rozšířila se fáma, že král a šlechta chtějí proti lidu nasadit vojsko. Šlo nejspíše o účelové tvrzení, které však dalo dne 12. července věrohodný háv propuštění ministra Jacquese Neckera (který se zasloužil o svolání generálních stavů). Zástupci třetího stavu ustavili na pařížské radnici výbor, z něhož se později stala Pařížská komuna. Současně začaly být budovány lidové milice. Nepokoje vyvrcholily 14. července 1789, kdy lid vzal útokem Bastilu, pařížskou pevnostní věznici. Král kapituloval a z rukou nového pařížského starosty přijal trojbarevnou kokardu jako symbol spojenectví panovníka s lidem. Jenže to už bylo pozdě.
Podle pařížského vzoru povstala provinční města a venkov, jemuž ovšem nešlo o principy konstituční vlády, ale o vyřizování účtů. Začaly se drancovat statky šlechty a došlo k prvním popravám (této etapě se říká „velký strach“). Ústavodárné shromáždění přijalo 4. srpna dekret o zrušení feudalismu, ale jeho podoba byla polovičatá a rozhodně neuspokojila vzbouřený venkov. Dne 26. srpna pak byla přijata historická Deklarace práv člověka a občana. Srpnové dekrety král odmítl přijmout, hlad hnal pařížský lid do nového povstání. Oheň se rozhořel a nikdo ho už nedokázal utlumit.
Ti s nejostřejšími lokty ve zmatcích revoluce zbohatli
Těžce zkoušená Francie si v dalších dvaceti letech prošla dobou jakobínské diktatury, krvavého teroru, dlouhých a zničujících válek. Ve zmatcích revoluce se hlásala krásná slova, pod gilotinou padaly hlavy panovníka, aristokracie i revolucionářů, drancoval se majetek církve, šlechty a nakonec i měšťanských politických odpůrců. Ti s nejostřejšími lokty zbohatli a prostý lid podporoval tu jednu, tu druhou frakci v naději, že se jeho život zlepší. A muži odcházeli na frontu, aby zabíjeli a umírali.
Na to, zda máme Velkou francouzskou revoluci oslavovat, existují samozřejmě různé pohledy. Nechme teď morální aspekt revoluce jako takové stranou (ten je totiž vždycky diskutabilní), ale připomeňme si něco jiného, co je v lidské společnosti aktuální vždy.
Demokracii v Evropě paradoxně prosazovaly krvavé zločiny revolucionářů
Revoluce znamená pohromu. Přináší nekontrolované násilí, v němž nenávist a emoce převýší rozum, dává prostor kariéristům, zvrhlíkům, demagogům, chátře. Abychom si rozuměli, hovořím o revoluci, v níž se zabíjí, loupí a ničí. Je, bohužel, smutná pravda, že bez podobných revolucí se lidská společnost mnohdy změnit nedá a je neuvěřitelným paradoxem, že demokracii v Evropě prosazovaly krvavé zločiny revolucionářů.
Můžeme nad tím zavírat oči, můžeme mávnout rukou a říci, že to je dávno, co my s tím? Jenže omyl! Každá doba, i ta dnešní, v sobě generuje napětí mezi vládnoucími elitami a prostým lidem. A je jedno, zda jde o elity urozené či volené, neboť díky současnému politickému systému jsou volené elity nadány privilegii téměř šlechtickými.
Bruselské elity nereflektují potřeby obyvatel Evropy
Problém nastane ve chvíli, kdy se vládnoucí elity příliš vzdálí prostému lidu a odmítají naslouchat. Problém je, pokud se objeví fatální hrozby, které prostý lid ohrožují, ale vládnoucí elity s nimi nic nehodlají dělat, nebo toho prostě nejsou schopny. A lid si to nemíní nechat líbit, jde přece o budoucnost. Problém je, pokud se tenhle stav prodlužuje a nic pozitivního se neděje. Pokud se podíváme na velké revoluce minulosti, všechny měly stejný počátek.
Dnešní Evropa generuje problémy, které doutnají pod povrchem, a bylo by fatální chybou nad nimi mávnout rukou. Bruselské elity nereflektují potřeby obyvatel Evropy, uzavřely se do byrokratické klece své všemocnosti, v níž vymýšlejí fatální hlouposti, snad z pocitu neomezené moci. Jean-Claude Juncker či Martin Schulz nejsou o nic lepší či horší, než byl neprozíravý a slabošský Ludvík XVI. A evropské národy se začínají obávat o svou budoucnost. Tou roznětkou není hladomor, jako v roce 1789, ale migrační krize, snižování životní úrovně, skutečné či virtuální nebezpečí války, bezbřehé zadlužování a hrozby krachu, nezaměstnanost a terorismus. Vládnoucí elity musí co nejrychleji vše tohle řešit. Řešením ovšem není summit, ale rázné kroky, stejně jako nebylo ve Francii řešením svolání generálních stavů.
Radikálních názorů zní hodně a jsou svým způsobem oprávněné
Revoluce jsou veliké nebezpečí, jenže i když tohle všichni rozumní lidé vědí, přesto k nim dochází. Nesmíme něco takového připustit, protože revoluční pěst, ať již byla jakobínská či komunistická, znamenala utrpení. Musíme si vybrat, zda jsme ochotni hledat cestu rozumu, nebo si chceme projít ohněm, z něhož snad vstane jako Fénix z popela něco nového a lepšího, jenže u toho my už nebudeme.
Radikálních názorů zní v poslední době hodně a jsou svým způsobem oprávněné, ale současně nebezpečné. Nezněly by však, pokud by vládnoucí elity nebyly zahleděné jen do sebe. Myslím, že jedinou skutečně rozumnou cestou je přinutit politiky, aby se začali chovat jinak. Přinutit je ovšem musíme demokraticky, nikoli barikádami. Můžete se ptát, jak to má prostý člověk udělat. Odpověď je však jasná – blíží se volby!
Kniha oceněná prestižní cenou Bestseller roku 2015. Všechny dosud vydané díly lze objednat se slevou 20 %. http://shop.mobaknihy.cz/husitska-epopej/
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
