Tento týden jste napsal blogový článek o Romech (pod názvem „Romové potřebují práci, ne dávky!“). Osobně vás nevnímám jako politika, mezi jehož hlavními tématy rozhovorů pro česká média je právě romská problematika…
Romské problematice se věnuji přes dvacet let, velmi často se vyjadřuji například na romském serveru Romea. Jsem i poměrně častým hostem různých akcí a diskuzí s Romy. Například na začátku volebního období jsem byl jediný z České republiky, kdo vystoupil na romské demonstraci v Bruselu. Tématu se věnuji, ale v České republice většinu novinářů toto téma nezajímá. Já nyní v dalším období chci být daleko otevřenější a budu ukazovat některé věci, které třeba řešíme s různými romskými institucemi a Romy, kteří jsou členy KDU-ČSL.
Myslíme si, že příklady dobré praxe můžou nekonfliktním způsobem napovědět, kam může romská problematika dál směřovat. A být schopni na problémy, které se ve společnosti jeví jako aktuální, reagovat.
Můj dojem pramení možná z toho, že vy jste z Vysočiny, já působím v Ústeckém kraji s největším počtem vyloučených lokalit. Řada politiků, nejen severočeských, se zde k otázce Romů vyjadřují halasným způsobem, účastní se demonstrací, jsou často vidět v daném regionálním místě. Vy jako europoslanec se na to díváte „z nadhledu“. Je to podle vás lepší než být přímo ve vřavě?
Romská problematika je i tam ale dost aktuální. Žije tam poměrně dost velká romská komunita. Navíc, když jsem studoval vysokou školu, tak jsem se jí věnoval na sídlišti Máj a na sídlišti Vltava, takže ta problematika obecně a sociální práce s Romy je mi poměrně dost blízká a vždy byla. Dneska například když v Ostravě se konal Mezinárodní den Romů, tak jsem byl jediný politik, kterého tam pozvali. To samo vypovídá, že jsem si mezi Romy za tu dobu, co pracuji jako europoslanec, získal respekt. Protože aby vám 3 500 Romů tleskalo a pustili vás někde na podium, to není běžné.
Také málokdo ví, že v Evropském parlamentu se pět let věnuji romské problematice a když například tady jsou romské průvody, tak patřím mezi jednoho z politiků s neromským průvodem, který tam chodí.
Co z vašeho pohledu vlastně vidíte jako největší důvod napětí mezi tou částí majority a menšiny, která má mezi sebou vypjaté vztahy? Jsou to především ty dávky, které máte i v titulku zmíněného článku? Nebo je za tím jiná mentalita, je vina na naší straně, jsme skutečně rasisté…?
Vina není na jedné, nebo druhé straně. Myslím, že hodně dlouho obě komunity žily odděleně a nerozuměly si. Je potřeba hledat mosty, jak společně komunikovat. Samozřejmě pro řadu Romů je jednoduché – a slyším to dnes a denně – říci, že je pořád někdo diskriminuje, a sami si nepřiznají, že třeba nejsou zařazeni v majoritní společnosti. A totéž podle mě je pro řadu lidí z majoritní společnosti jednoduché svádět svůj neúspěch a frustraci ze života na Romy a na nich si to léčit. Měli bychom se přestat vzájemně nálepkovat, kdo je kdo, ale začít věci řešit.
A já opravdu těch pět let, co například přispívám na romská stipendia nebo dělám programy pro Romy, tak vidím, jak řada z nich třeba vystudovala střední nebo vysokou školu. A ti zas už dneska pomáhají dalším Romům. Když vidím příklady, kde to prostě jde, tak o čem to je? Je to prostě o vůli. Je to o tom je nenálepkovat, neříkat, jaký je nebo není.
Fotogalerie: - Rozpočet se Zemanem
Je třeba si i připustit, že někdy ty věci nemají úspěch. To je prostě v životě běžné a je potřeba jít dál, překlenout se přes to.
V naší společnosti chybí vůle vidět problémy a pojmenovávat je. Tady existuje spousta lidí, kteří si myslí, že romskou problematiku vyřeší tím, že zvýší sociální dávky. Nevyřeší. Tak jak znám většinu úspěšných Romů, tak vždycky to bylo o jejich vůli a o tom, že získali vlastní sebevědomí a dneska jsou úspěšnými podnikateli nebo politiky.
Když se vrátím k vašemu aktuálnímu textu „Romové potřebují práci…“ Máte pocit, že se jim dnes nenabízí? Že mají málo příležitostí? Někdo vám totiž může argumentovat: Vždyť jim přeci nikdo tu práci nezakazuje…
Je potřeba si ve vyloučených lokalitách připustit jednu věc: Ti lidé nechodili do práce třeba tři čtyři generace. Nemají od koho se naučit pracovní návyky. Potřebují prostě delší čas, aby je získali. Jsem přesvědčen, že většina z nich je schopna podávat skvělé výkony. Těch příkladů můžeme v České republice ukázat už určitě minimálně deset. Ale je potřeba jiný způsob myšlení. Já třeba nyní na Ostravsku spolupracuji s mladými Romy, kteří začali se sociální firmou a zaměstnávají vrstevníky z vyloučené lokality. Tři z deseti se pak uplatní na pracovním trhu, chce to prostě čas.
Je dnes potřeba podporovat vznik takovýchto firem, vznik podnikání a vysvětlovat to, protože řada Romů vůbec neví, že se mohou stát živnostníky a že se mohou třeba živit sami svým řemeslem. Kdyby třeba vystudovali na instalatéry, elektrikáře, měli by na trhu uplatnění. Někteří třeba neumějí dobře komunikovat v českém jazyce, tudíž ta jejich schopnost říci si o práci je ztížená, ale nakonec firma zjistí, že ten člověk je výborný svářeč či elektrikář. K tomu prostě dříve nedocházelo.
Není to zas tak jednoduché. Řadě Romů chybí sebevědomí či hrdost si o některé věci říct nebo dělat. Oni si to řeknou mezi sebou, ale když pak mají hovořit na nějakém fóru, tak se prostě stydí. To je skutečnost, na kterou jsem velmi často narážel. Někdo by mohl říct: je to jejich vina, tak si mají někde posílit sebevědomí a tak dále. Nebo mohu přijmout ten postup, který vyznávám já – že je třeba jim s tím trochu pomoct. Až jim pomůžeme, tak si myslím, že další se chytnou.
Dám příklad z Luže na Chrudimsku, kde když byl starostou Radek Zeman, začali Romové opravovat školu, různé domy, zametat a dostávali vyšší částku než minimální mzdu. Nikdo z těch chlapů mimochodem neměl střední vzdělání a chytlo se to tam, řada z nich pracuje dodneška. Někde se prostě musí začít, nadáváním se ještě nikdy nic nespravilo. Jako že jim někdo řekne, že přece můžou jít do práce… Je velmi jednoduché paušalizovat. Složitější pak je najít vhodnou cestu.
Mimochodem – nevím jak vy, ale málokterý politik dle mé zkušenosti ví, že třeba v mosteckém romském ghettu Chanov, které patří mezi nejznámější, dneska funguje pobočka střední školy. Takže i na tom severu, kde se ty vztahy jeví možná nejvíc exponované, se cesty hledají a děje se…
Ano, to vím. Znám se například s bývalým náměstkem ústeckého primátora, který sám je Rom. (Martin Mata byl náměstkem za ANO. Známým ústeckým politikem romského původu, který je dnes aktivním zastupitelem města, je místostarosta centrálního obvodu Karel Karika z hnutí PRO! Pozn. red.) Setkali jsme se ve Skrytíně u Ústí nad Labem a diskutovali spolu. Vím, že existuje řada projektů, ale u Romů je vždy potřeba taková důslednost. Je potřeba je systematicky vést.
Jako, že potřebují jakéhosi mentora, autoritu, která je vede?
Ano, lídra.
Takovým vizionářem je asi i vámi zmíněný starosta Vladimír Ledecký ve slovenském Spišském Hrhově. Vy jste popsal, jak se v obci s pětinou romských spoluobčanů zlepšily vztahy, péče o bydlení i zaměstnanost „jen“ díky tomu, že dal Romům práci v obecní stavební firmě, kterou kvůli tomu založil. Kdyby to i u nás fungovalo, bylo by to super. Vyplývá z toho, že iniciativa by měla vzejít od obcí. Ty si ale mnohdy právě stěžují, že je na ně házena zodpovědnost za problémy, které by měl řešit stát. Na to byste reagoval jak?
Na to bych reagoval tak, že nejlepší je začít od zdola. Nikdy nevyřešíte nic tím, že stát rozhodne. Například v té Luži přišel někdo z ministerstva vnitra a úřadu vlády a začali mu tam kázat, co všechno musí splňovat, když chce dotace na zaměstnávání Romů. Ale ten starosta žádné dotace nepotřeboval. Ti Romové se vlastně zaplatili svou vlastní prací, protože on měl budget na opravu radnice či školy a oni daný rozpočet „prostavěli“. Působili jako součást Technických služeb. Vždycky je potřeba mít jakéhosi předáka, který je do té práce jakoby „nahnal“. Já jsem se všemi, kteří byli zaměstnaní, mluvil a nesmírně si to chválili oni i jejich rodiny.
Kdyby do toho stát nezasahoval, tak to rozhodně není špatně… Samotné obce daleko lépe místní problémy znají a daleko intenzivněji je umí řešit než nějaká státní politika, která vypadala spíše bezzubě a nabízela nějaké konference pro lidi, kteří s Romy pracovali. To nebylo potřeba.
V Mostě se také pokoušeli zapojit romské obyvatelstvo do oprav panelových domů. Nakonec, i když se firmy snažily podmínku romských dělníků splnit, to skončilo na tom, co jste už zmínil – pracovní návyky. Jednak se jich hlásilo málo a jednak například po třech dnech některý nepřišel bez omluvy do práce, což ty práce komplikuje. Co s tímhle?
Tohle dokáží skvěle řešit právě samotní Romové. Protože oni přesně vědí, kde ten člověk je a tak dále. Proto říkám, že za mě není špatně, když vznikne romská firma. Znám české Romy, znám je v Belgii. Tam všichni pracují. Z těch, kteří odešli před lety do Velké Británie, řada z nich vystudovala vysoké školy. Jsou z nich lékaři, právníci, politici.
Proč to nejde v České republice? Já myslím, že je to o tom, že generace, která přišla do Velké Británie před deseti či patnácti lety, tak tam přišla pracovat jako například řidiči, pomocníci v kuchyni a podobně. Jejich děti viděly, že součástí života je práce, vystudovaly tam třeba i vysokou školu; kdyby to byla třetina z těch, kteří do Anglie odešli, tak je to pozitivní příklad, který se dá replikovat v České republice, nějak musíme prostě začít. A já myslím, že se to rozjede, protože řada Romů se dokáže inspirovat ostatními.
Je na základě toho, co říkáte, tedy špatně jim říkat, že „práce je právo“? I z úst kněze, který křtil zrekonstruovanou budovy Charity v Mostě, zaznělo, že práce je právo a nemůžeme lidi nutit. Práce není povinnost, a pokud má někdo jiný životní styl, je to jeho volba… Co říkáte na takový názor?
Já znám spoustu Romů, kteří se výborně prosadili jako novináři, jako hudebníci. Samozřejmě, že každý má nějaké dary. Ale tihle lidé pracují, mají nějaký příjem, tohle je správná cesta.
Měly by být dávky podmíněné třeba prací pro obec? Sankcionoval byste odebíráním dávek za to, pokud si nejen Romové, ale samozřejmě kdokoli neplní své povinnosti?
Sankce je poslední možnost a já to zmiňuji i v tom článku, na Slovensku to mají vyzkoušené a říkal mi to Petr Pilát, který sám je Rom: Například, když někdo nepošle své děti do školy a řádně to neomluví, tak se jim třeba na měsíc nějakým způsobem dávka sníží. Mělo to za následek, že o 70 procent vzrostla školní docházka. Je to určitý směr, tak se inspirujme. Co chceme vymýšlet?
Petr Pilát určitě není rasista, když on sám je Rom a on sám si tím prošel, problematice rozumí. Já osobně slovenský příklad beru za zajímavý a důležitý, i v tom směru, že je možné se na některé věci kouknout jinak.
Fotogalerie: - Zvýšení daně z nemovitosti
Inspirace může být super, pokud ale porovnáme i to, zda tam podobně funguje dávkový systém a zda na Slovensku kupříkladu řeší i podobnou „promořenost“ romských oblastí exekucemi a lichvou. Někteří Romové totiž pracují, ale ne legálně, a už vůbec ne u obce, protože by o valnou část peněz přišli. Máte přehled, jaký je v tomhle stav na Slovensku?
Tam je úplně stejná situace. Mohli bychom říci, že v zásadě ve většině věcí je to podobné či stejné.
Co sám za sebe považujete za nejdůležitější k tématu sdělit?
Všechno, co říkám, je inspirováno Romy a oni to podporují. Romové tuhle věc vidí a chtějí to změnit. Osobně považuji za velmi důležité, že to nevychází ode mne, ale od nich samotných.
Jak si vysvětlujete, že ale sami Romové nejsou leckdy v souladu s Agenturou po sociální začleňování? Ta by například celý Chanov chtěla zrušit, ale nedá se říci, že by si to přáli všichni tamní obyvatelé. Mnozí ani nechtějí do nových domků, ale zůstat ve stávajících panelácích. Jsou tyto rozpory třeba důsledkem nepochopení, že každé romské ghetto není stejné?
To, bohužel, nevím. Neznám tuto problematiku do podrobností – například Chanov se mi strašně špatně hodnotí. Myslím si ale, že vždycky je potřeba na tuto problematiku koukat individuálně a u řady měst a obcí je potřeba to řešit. My nyní například připravujeme projekt na to, aby si Romové mohli pořídit vlastní bydlení. Bude to fungovat formou půjčky, kterou budou splácet a budou stanoveny nějaké podmínky srovnatelné s ostatními, akorát u Romů může zčásti dojít k úpravě vzhledem k tomu, že jsou považování za rizikové, tak nedosáhnou na hypotéku. Myslím, že to může řadu Romů nakopnout, protože tím že budou mít vlastní bydlení, tak se o něj budou starat a budou se snažit se svou situací něco udělat. To může být velmi pozitivní moment.
Je dobré promíjet Romům dluhy za nájemné?
Myslím, že ne. To není dobrá cesta. Ten dluh se může snížit třeba při projevení dobré vůle. Vždycky jsme se učili, že nejdřív musí přijít pokání a pak je možnost odpouštění. Ten člověk pak musí třeba udělat něco pro město. Prostě ukázat, že chce. Ale takové to naivistické myšlení především levicového spektra, že promineme dluhy a ten člověk bude skvělej, tak to ne. Na Slovensku vymysleli jednoduché bydlení pro ně, jednoduché montované stavby pro ty, kteří se budou snažit a nebudou mít dluhy. To pak může motivovat další, aby se tomu chtěli přiblížit. Aby se vyvarovali jednoduchých půjček nebo způsobu života, který je vede do sociální pasti, a proto zůstanou v ghettech, protože by se jinde neprosadili za současných podmínek.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
