Před pár dny jsem se po delší době vracel do Prahy. V letadle jsem si tedy vzal do ruky asi troje české noviny (neměl jsem je v ruce dlouhé měsíce) a rychle prolétl titulky. Kdybych si nepamatoval českou realitu, musel bych si myslet, že se vracím do zěmě těsně před hladovou bouří, rozvratem, či banánové republiky v Africe. Z novin na mě mrkají výkříky  "80 procent Čechů si myslí, že CR je v rozvratu", slovo korupce je snad v každém článku s výjimkou sekce o počasí.

Důvěra všem institucím podle jakéhosi výzkumného ústavu je skoro na nule, městy údajně táhnou bandy fašistů a extremistů, který odvážně čelí jakási "politoložka" nejistého pohlaví s příjmením začínajícím na D a několik "odredovaných" statečných. Rychle noviny zavřu a ačkoliv jsem celou předchozí noc strávil v letadle propadám oprávněnému děsu. Co se v Praze děje, propukla občanská válka? Jak to, že mě kamarádi nevarovali, abych nikam nejezdil? Proč nic nepíšou v zahraničním tisku?

Z úvah mě vytrhuje rozkošná Japonka, které sedí vedle mě a má na mě spoustu dotazů o Praze. Má v ruce průvodce a rozplývá se na krásnými fotkami. "Oh Prague Castle so cool, oh Karluv most great...Oh Prazsky Orloj"..... To mě zarazí, tak v Japonsku o tom tedy  také nic neví? (Zřejmě jim nedošel včas český tisk a teď si to chudák holka pěkně odskáče...) Ríkám si alespoň zemřeme rukou drancující lůzy spolu...a zemřít v náručí krásné asiatky bude jistě pěkná smrt, utěšuji se :-). Nechci jí kazit poslední chvíle jejího mladého života, zdvořile jí tedy líčím další krásy naší země. Doporučuji jí jet do Kutné Hory, Krumlova, Telče, K. Varů, na Moravu...potřebovala by měsíc, aby to všechno stihla. Je upřímně nadšená a slibuje, že v Praze zajdeme na večeři až se bude vracet z "venkova"...

Za chvíli přistáváme v Praze. Vše proběhne hladce, čekal jsem alespon vykradené zavazadlo, či,  celníka  žádajícího úplatek, nebo nás minimálně okrade taxikář. Nic z toho, ten "ničema" taxikář v kravetě ještě té dívce pomáhal z auta...a pomohl jí nasadit na záda její obrovský batoh...za půl hodiny jsem na Václaváku. Obvyklý dopolední mumraj, lidé se bezstarostně procházejí, mraky turistů, nikdo nikde na ulici neumírá hlady, ani nestávkuje za kus chleba. Totéž vidím za chvíli na Žižkově.

Druhý den jdu na procházku do města. Mám domluvený oběd s přáteli. Sedíme v příjemné restauraci a já stále čekám na  ty obrázky rozvrácené země, jak jsem včera četl v novinách. Nic, začínám být trochu zklamaný. Náhle mi ale svitne naděje, do nedalekého obchodu vtrhne parta rusky mluvících jedinců, "ha a asi loupežné přepadení", říkám si. O to větší je moje zklamání, když za 15 minut vyjdou ven ověšeni taškami s českým sklem a vyprovází je úslužný personál. Nakoupili podle všeho za tisíce... domů jedu perfektně fungují městskou dopravou, nikdo mě neoloupil. Jdu domů a říkám si, jak je to možné....