Boj za lázně Kyselka ukazuje, jak to vypadá, když se to s aktivismem přepískne: vznikne iracionální kýč. Kdybych to měl vzít osobně: normálně „matonku“ nepiju, ale kampaň za záchranu zborcených lázní, jejíž součástí je i bojkot značky, ve mně vyvolává akutní touhu koupit si aspoň tři flašky denně.
Pohled na lázně Kyselka, respektive na to, co z nich zbylo, vzbuzuje stejný pocit, jaký jsem jako dítě zažíval kdekoli v pohraničí: v severních či západních Čechách vypadala přinejmenším část každé druhé vesnice či malého města podobně, jako ty vraky druhdy výstavních baráků v lázeňském království Heinricha Mattoniho.
Co jiného se nad tím dá cítit než zlost a současně bezbřehý smutek? Přetavit ho ale ve štvanici na jednoho italského byznysmena, které se účastní i různé populární postavy, mi přijde – s prominutím – stupidní.
Umělec Roman Týc natočil všeobecně známé video, obsahující hojně citovanou větu: „Nelíbí se mi, když vandrák ze země s tak bohatou kulturní minulostí pohrdá tou naší a devastuje ji.“ Poněkud v tom rasantním vyjádření schází to, co nedávno v LN postihl Ondřej Štindl:
„Týcovo video obsahuje i jakýsi implicitní soud o ´nás´ – asi tím jsou míněni Češi. Těmto ´nám´ nějaký vandrák devastuje dědictví. Přání otcem myšlenky. Současný stav Kyselky je přece zatím poslední – a jistě smutná a rozčilující – kapitola příběhu devastace, na němž jsme se ´my´ výrazně podíleli. Nakonec i to označení Kyselky za ´naše´ dědictví je vzhledem k historii toho místa docela diskutabilní.“
Jinak řečeno, lázně Kyselka se do současného stavu nedostaly zejména kvůli laxnosti Alessandra Pasqala a dvou firem, které je vlastní, ale m.j. kvůli tomu, že je v roce 1945 stát tedy „my“, někomu ukradl, původní vlastníky vypráskal, a když byl celý areál vybydlený, ponechal ho osudu, tak jako stovky dalších památek.
V roce 1992 šly lázně do mizerně provedené privatizace – a možná, že kdyby „náš“ stát v dalších dlouhých letech dělal to, co dělat měl, tj. vykonával dohled nad stavem památky, mohlo se z ní dnes zachránit o dost víc.
O generálním řediteli společnosti Karlovarské minerální vody Alessandru Pasqalovi se na webu běžně píše jako o člověku, který chce jenom „dojit“ český minerální poklad. Neznám ho, necítím k němu žádnou náklonost, nelíbí se mi jeho argumenty a přijde mi zjevné, že si nepočíná, jak by si vlastník památky počínat měl. Přesto mne irituje závistivá lidová argumentace ve stylu „bohatec si nahrabal, teď nechce solit, ale my mu zatopíme“.
Získala snad firma KMV matonku podvodem? Pokud ne, jaképak „dojení“ – ten člověk prostě stojí v čele společnosti, která řádně investovala peníze (nejspíš docela dost) a teď vydělává. Co je komu do toho, jestli hodně nebo málo?
Petici za záchranu lázní Kyselka popsalo asi pětadvaceti tisíc lidí – zajímalo by mne, kolik z nich se tam bylo někdy podívat, a kolik z nich by dokázalo srozumitelně vysvětlit, proč je třeba renovovat právě tohle místo. Nejde o to, že by to nebylo pěkné, ale stojí to za to?
Je reálné, že by se podařilo obnovit dávno zaniklé lázně, když upadají i ty, na které se nezapomnělo? Kolik miliard by se na opravu muselo vynaložit? A kolik set miliónů na konzervaci? Pokud by peníze dával stát – neměl by je investovat do něčeho smysluplnějšího?
Kampaň za záchranu Kyselky zatím dosáhla přesně takového výsledku, jaký mají hysterické kampaně skoro vždycky: debata o podstatných věcech se zablokovala.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
