Sousedé berou recesi vážně, v tom smyslu, že dělají dlouhodobé přípravy a vkládají do toho spoustu energie: vyrábějí různé alegorické vozy a transparenty, zvou veterány (myšleno auta a motorky) z komunistických časů, mají rudé i československé vlajky, postaví tribunu, stánky, prodávají párky a buřty, točí se pivo, hraje hudba, tancuje se.
Ráno 1. května jde průvod od jednoho konce vsi na druhý, a je pozoruhodný, protože jindy důstojní pánové mají pionýrské kroje, dámy jsou převlečené za dojičky, letos jsem z okna zahlédl muže a ženy v jakýchsi improvizovaných oděvech, sloužících jako ochrana proti jadernému útoku. Účast byla hojná, přijela spousta přespolních hostů, odpoledne se oslava proměnila v mejdan na návsi.
Děti to milují, chtějí pochodovat, líbí se jim, že se všichni změnili v hastroše. Já jsem se té akce nikdy nezúčastnil, nejsem kolektivní typ a nesnáším kravál. Nikdy jsem se nad ní ale ani nepohoršoval, bylo vidět, že sousedy to baví, jsou spolu, jsou veselí, mají se rádi, snad je v tom u těch starších i jakási úleva, že se dožili chvíle, kdy se nablblý koumoušský rituál dá pojednat parodicky.
U nás před domem jsem pak potkal z průvodu jdoucí paní učitelku, už trochu starší, pozdravili jsme se – a ona povídá: „Řeknu vám, je to legrace, ale je to takové na hraně, víte, kvůli vzpomínkám.“ Jistě, naší dceři je sedm, ta žádné blbé vzpomínky nemá - projede se s kamarádem Viktorem na valníku za traktorem, vůbec neví, o co jde, chechtá se od ucha k uchu.
Já tenhle druh špatných vzpomínek taky nemám: někdy ke konci sedmdesátých let, když mi bylo asi osm, jsem donutil matku, aby mne poprvé a naposledy vzala na 1. Máj, snad na Letnou. Chtěl jsem vidět tu slávu a mít mávátko, matka vzpouzela, ale nakonec podlehla. Průvodu jsme jen přihlíželi, mně to brzy hrozně nudilo - a zapamatoval jsem si jenom, jak jdeme v krásném počasí po nábřeží domů a že jsem dostal zmrzlinu. No nic, to už je dávno.
Odpoledne, když se vysočinský parodický průvod rozešel, jsem si zapnul počítač, že si přečtu zprávy. Vyskočil na mně text o komunistickém slavení na Výstavišti, kde se prý začalo Písní práce - to u nás na Vysočině nejspíš taky. Místopředseda KSČM Grospič říkal cosi v tom smyslu, že si nedělá iluze, že by současná vláda nestřílela do dělníků, jako se do nich střílelo za Rakouska.
Nejspíš to, na rozdíl od projevů našich sousedů, myslel vážně. Byl tam taky stánek Společnosti kubánsko-českého přátelství a navíc se tam dala koupit kniha pana předsedy Vojtěcha F. Filipa, která se jmenuje „Vždy jsem stál na straně obyčejných lidí“. Nic podobného jsme u nás neměli.
Tím srovnáváním jsem se chvíli bavil a potom jsem překliknul na jinou zprávu, která hlásala: „Předseda KSČM promluvil na prvomájovém mítinku ČSSD. Poprvé od Listopadu."
Vojtěch Filip vystoupil na shromáždění ČSSD v Chomutově, kde byly i nějaké sociálně-demokratické špičky, zdravil tam „lidi práce“, říkal, že vládní koalice „práci poctivých lidí ničí“ a nakonec se rozloučil pozdravem „Čest práci," po čemž prý následoval aplaus. Na mně shodou okolností taky jeden chlapík od nás volal „Čest práci“ – byl to nepochybně „člověk práce“, měl v sobě pár piv a pár panáků a vážně to evidentně nemyslel.
Vyplývá z toho něco? Nejspíš asi ne, jenom je to takový zvláštní pocit, jak se souběžně odehrává totéž a není to totéž. Zatímco „lidi práce“ si dělají legraci z prvomájových oslav, papaláši na prvomájových oslavách plácají nesmysly jménem „lidí práce“.
Vzpomněl jsem si, jak hnutí České děti za normalizace navrhovalo, aby se politické strany přesunuly do oblasti zábavního průmyslu. Zjevně to nebyl tak úplně iracionální požadavek.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
