Trestnost pomluvy či hanobení, a to většinou bez ohledu na to, kdo je cílem útoku, je normou ve 23 z 28 členských států Evropské unie. V mnoha státech existuje speciální trestný čin hanobení člena královské rodiny nebo hlavy státu. Například ve Švédsku za takové jednání hrozí trest odnětí svobody až na 6 let.
V Německu se každý rok vede několik desítek tisíc trestních řízení pro pomluvu a přibližně tisícovka lidí končí za tento trestný čin ve vězení.
Omezení veřejné debaty i autocenzura
Perspektiva trestu odnětí svobody za kritiku hlavy státu vede nejen k autocenzuře, ale omezuje veřejnou debatu a otevřenou demokracii v Evropě.
Devastující účinek na míru svobody a demokracie mají ustanovení trestního zákona, která v otázce hanobení či pomluvy nedělají rozdílu v tom, zda je difamující prohlášení pravdivé či nepravdivé.
Je totiž velký rozdíl mezi kritikou a hanobením. Kritika nemůže být ze své povahy v demokratické společnosti trestná, a proto je třeba stanovit jasnou hranici mezi tím, kde končí kritika a začíná hanobení, které není podpořeno žádnými fakty.
Pokud takové vymezení neexistuje, může se stát trestnost pomluvy nástrojem zastrašování a umlčování oponentů. Hranice akceptovatelného kriticismu musí být navíc pro politiky posunuty dál, než jak jsou nastaveny pro osoby, které nejsou nositeli veřejného zájmu.
S ohledem na ochranu svobody projevu a na možnost civilněprávní ochrany je vůbec otázkou, zda mají být verbální trestné činy v katalogu trestných činů civilizované společnosti.
Trendem by měla být spíše dekriminalizace verbálních ataků, a nikoli rozšiřování jejich kriminalizace.
Právo má vycházet z poznané nutnosti upravit určité mezilidské vztahy zákonem. Musí jít o vztahy, které lidé nejsou schopni uspořádat mimoprávními nástroji.
Návrat po 19 letech?
Trestněprávní ochrana cti prezidenta republiky byla z právního řádu odstraněna k 1. lednu 1998 na návrh prezidenta Václava Havla. Nezdá se však, že by od té doby vznikla naléhavá potřeba regulace zavedení trestného činu hanobení prezidenta.
Ochranu demokracie, společnosti, práv a svobod jednotlivců, jejich života, zdraví a majetku je třeba dosahovat především mimotrestními nástroji. Trestněprávní ochrana je na místě jen tehdy, pokud k ochraně nepostačují prostředky jiných právních odvětví, neboť trestněprávní řešení je podle tzv. zásady ultima ratio třeba považovat vždy za řešení nejzazší.
Trestnými činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Tam, kde postačí k regulaci prostředky civilního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale v právním státě také nepřijatelné.
Stát musí uplatňovat prostředky trestní represe velmi zdrženlivě, jinak má nakročeno k tomu být státem policejním a nedemokratickým.
A represe bují
Kriminalizace různých lidských jednání vede ke společenskému napětí, potlačování lidských práv a svobod a ke stigmatizaci širokého okruhu podezřelých, pro které může být kriminalizace jejich jednání společensky a lidsky likvidačním faktorem.
Navržená novela trestního zákona je dalším odrazem hypertrofie trestní represe. I kdyby touha po ochraně cti prezidenta byla vedena ušlechtilou snahou ochránit jeho vážnost a důstojnost ve společnosti, větší vážnost a důstojnost by mu stejně nepřinesla a výsledkem by byla pouze větší míra netolerance k odlišným názorům.
Text byl publikován se svolením autora, který je právníkem.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
