Můj pradědeček, Josif Placatka, byl dirigentem orchestru ruského cara Mikuláše II. Když bolševici dobyli Zimní palác a Petrohrad vůbec, nechali si k dlouhotrvajícím oslavám hrát pod hlavněmi zbraní carův orchestr, mého pradědečka po 25 hodinách ranila mrtvice a na improvizovaném dirigentském stupínku zemřel. Mou babičku, spolu s její maminkou a sestrou, se poté bolševici rozhodli zastřelit, snad, aby o tom nemohly vyprávět, ale protože byla tma, zavřeli je přes noc s tím, že bude pohodlnější je zastřelit ráno. K ránu se jim podařilo uprchnout a za Petrohradem se rozdělily: babiččina starší sestra Máša se vydala směrem k Finsku, babička s maminkou směrem k Česku. Všechny tři přežily, Máša dorazila do Helsinek, moje babička do Prahy, ale více než další půl století, přestože moje babička měla přes 10 let cestovní kancelář Transeuropa, se nikdy neviděly.
Až konečně v roce 1971 dostala babička devizový příslib a vydala se za Mášou.
Odjížděla nádhernou Vindobónou z Masarykova nádraží, byl jsem ji celý rozrušený doprovodit, ale babička byla ve svých přinejmenším 71 letech euforická a přitom klidná. Ne, že bych si její věk nepamatoval, ale vždy se tvrdilo, že se při příchodu do Prahy, bez jakýchkoliv dokumentů, udělala mladší, a její rok zaokrouhlený rok narození, 1900, byl všechno, jen ne korektní.
Dělával jsem tehdy diskotéky a měl příjem, který jsem považoval takřka stydlivě za neúměrný, ale nebránil jsem se mu. To mi také umožnilo, že jsem u vlaku vyndal z kapsy dvě stomarkové bankovky, tehdy značný obnos, a babičce je dal s přáním, aby tam nemusela být jako chudá příbuzná. Nesl jsem jí dva kufry a jak jsme nastupovali do vlaku, zastavil nás průvodčí s omluvou, že do vlaku může pouze cestující. Výmluvně jsem se podíval na dva kufry, průvodčí se jen usmál, řekl ‚Dovolte‘, které patřilo nejprve babičce, když jí pomohl do schodů, a pak mně, jak přebíral kufry. Když je donesl do kupé a položil do zavazadlových prostorů, měl jsem co dělat, abych neomdlel.
Moje babička vzala jednu ze dvou stomarkovek a s nonšalantním úsměvem ji dala průvodčímu. Průvodčí se také musel chytnout něčeho pevného, a kdyby chtěl někdo fotograficky doložit jak vypadá obličej člověka v šoku, neměl by ideálnější příležitost.
Babička se vrátila z Finska šťastná jako nikdy, byli jsme strašně zvědaví, co všechno bude vyprávět, ale její nejsilnější zážitek byla evidentně cesta Vindobónou:
‚Snad nikdo se o mne v životě tak ohromně nestaral,‘ zhodnotila to zasněně.
‚A co cesta zpátky,‘ ptal jsem se nenápadně ve snaze zjistit, zda na ni použila tu druhou stovku, ale babička jen mávla rukou. Jen jsem ještě zapochyboval, zda nakonec nedala pražskému průvodčímu obě.
O skoro 20 let později jsem dostal v Praze zápal plic a s vysokou horečkou jsem nicméně musel jet za nemocným tátou vlakem do Frankfurtu. Když jsem nastupoval do vagónu, snažil jsem se v záchvatu kašle od mladého průvodčího zjistit, zda náhodou nebude v mém kupé volno, abych si mohl lehnout.
‚Vždyť vy fakt strašně vypadáte, já to vidím, že je vám zle, ale naneštěstí je dnes vlak prakticky plný… Ale víte co: v jídelním vagóně dnes pracuje nádherná servírka, mám na ni už dlouho spadeno, já se nád Vámi, jestli to nezní blbě, smiluji a nechám vás ve svém kupé - tím nebudu mít, kde sám spát a třeba se smiluje ona nade mnou,‘ navrhnul unešený svým logicky znějícím plánem.
‚Určitě?,‘ ptal jsem se jako slušně asimilovaný Angličan, ale přitom se už šinul k jeho kupé, aby si to náhodou nerozmyslel. Ach, jak dokáže být čeština krásná, stačí změnit pár písmen a ze ‘smilování‘ je ‚pomilování‘, usmál jsem se ještě přejícně v duchu. Ne, že by ostatně jedno nevedlo k druhému.
Málokomu jsem byl v životě tak vděčný, jako onomu průvodčímu. Když se ráno vrátil ‚domů‘, byl bych ještě klidně jel dál, jak jsem byl šťastný, že mohu ležet, a snažil jsem mu s rudýma očima napůl od kašle a napůl dojetí krátce říci, co pro mne noc strávená v jeho posteli, znamenala. Když jsem šahal do kapsy pro peněženku a hledal slova, jak se ho nedotknout a potěšit ho, ujistil mě:
‚Vůbec se nesnažte mi něco dávat, ať vás to ani nenapadne! Já jsem šťastný, že jsem vám mohl pomoci, ale vy: vy jste mně přispěl k absolutně nejkrásnější noci mého života – škoda, že už dojíždíme a nejedeme až třeba do Paříže. Tu noc nikdy, nikdy nezapomenu!‘
‚Ani netušíte, jakou mám za Vás obrovkou radost,‘ ujistil jsem ho naopak sám.
‚Ale ještě je tu jeden moment: ty Boží mlýny snad doopravdy pracují…‘
‚Jak to myslíte,‘ nechápal, a tak jsem mu popsal přiběh, jak moje babička před dvaceti lety mimořádně odměnila jeho kolegu.
‚Tomu vůbec nemůžu uvěřit, že to byla právě vaše babička,‘ reagoval zcela vyděšeně!
‚Ten příběh se dodnes traduje, a dokonce se vždy říkávalo, že to bylo dvě stě marek, každopádně největší spropitné, co kdo pamatuje. Navíc ta původem ruská dáma zásobila mého kolegu průvodčího tolika neuvěřitelnými životními příběhy, že na tu cestu nemohl zapomenout a sám je nepřestal dávat dál k lepšímu. A teď mám i já alespoň dva: o vás, a že to byla vaše babička,…. a o své noci se servírkou!‘
‚Doufám, že ten druhý bude mít pokračování a nezůstane jen u jedné noci, ale měl bych velkou radost, kdyby neskončil ani ten první a znovu jsem se s Vámi setkal. Příště bych vás také obejmul, což dnes raději kvůli vašemu zdraví neudělám.‘
Nevím, nevím, už je to přes čtvrt století, asi bychom se ani nepoznali. Ale vsadím se, že na tu noc z Prahy do Frankfurtu opravdu nikdy nezapomněl ani on.
Koruna všeho by byla, kdyby tu tento příběh takovou náhodou, jaké provázejí můj život, četl – to by to byl opravdový vtip a standardně se omlouvám těm, kdo tyto řádky, a právem, na těchto stránkách jako prostou anekdotu neshledávají.
PS.
Připojuji ještě přes více než sto let starou fotku babičky s rodiči, včetně carských medailí za pradědečkovo hudební působení. Někde mám ještě novinový článek informující o všech okolnostech jeho smrti, ale k nenalezení.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
