Ale může říct, že na místě byl, viděl to, co viděl, a podvědomě srovnával s tím, čím jsou lidé ovlivněni u nás doma a co si mnozí o stavu na Ukrajině myslí.
Za prvé Kyjev už není to bouřlivé město, které několik měsíců vévodilo televizním obrazovkám a online streamům zahalené do kouře hořících pneumatik, plné davů na Majdanu a v přilehlých ulicích, město, v němž se bojovalo a umíralo. Majdan sám je dnes jako každé jiné náměstí. V části, kde probíhá obvyklý ruch s chodci a silničním provozem, je zcela zbaven známek nedávných bojů.
Vzpomínkám a současnosti je věnován kus náměstí s velkými stojany a pak pár set metrů přilehlé ulice. Tam na vás atmosféra střetů, v nichž za lepší Ukrajinu umírali lidé nejrůznějšího věku, dýchne naplno. Všudypřítomné fotografie, květiny, nápisy, kříže, ikony člověka citově vtáhnou, ať při tehdejším pohledu na obrazovku měl k událostem jakýkoli vztah.
Za druhé musí být nepřipravený návštěvník udiven, jak se neshoduje představa o ukrajinském nacionalismu s tím, co vnímá vlastními smysly. Skoro sto procent nápisů v kyjevských ulicích je v ukrajinštině. Ale je kumšt v rozhovorech kolemjdoucích tento jazyk zaslechnout. Mně se to povedlo za zhruba pět hodin v centru města čtyřikrát. Zbytek tvořila ruština. Tou s vámi ochotně komunikují všude, od banky až po restauraci specializovanou na místní jídla, s personálem v ukrajinských krojích.
Rusky jsem se bavil na zahradě ústřední vojenské nemocnice i se dvěma vojáky, kteří během své dovolenky přišli navštívit raněného kamaráda. Bojují u Luhansku. Arťom odpovídal rusky, Maxim zpočátku taky, pak přešel na ukrajinštinu, čímž jsme najeli na způsob, který se používá nejen v místní televizi, ale i v běžném životě. Jako u nás mezi česky a slovensky mluvícími.
Maxim a Arťom chtěli, aby zahraniční novináři pověděli ve svých zemích pravdu o Ukrajině. Proto nám říkali bez zábran tu svou. Byla plná kritiky velitelů, jež podezírali ze zrady a napomáhání Rusům, s nimiž důstojníky pojí společná minulost v sovětské armádě. Smáli se představě, že na východě země zuří válka kyjevských vojsk s místními obyvateli.
Podle jejich svědectví nejdříve stáli proti nim především žoldnéři z Ruska, a když je začali vytlačovat, nastoupily regulérní oddíly ruské armády. „Příměří?“ divil se Maxim. „To jsou povídačky. Kdyby mi to velitel nesdělil telefonem, žádný rozdíl bych ani nepoznal.“
K novému vrchnímu veliteli, prezidentu Petru Porošenkovi, se stavěl zdrženlivě: „Zatím nemám dost informací, abych ho hodnotil. Zdá se, že mu jde o dobrou věc. Otázka je, jestli něčeho dosáhne.“
Arťom pak dodal větu, která se mi po letmé návštěvě Kyjeva stále vybavuje: „Jestli je možné žít s Ruskem v míru? Ano, je. Musíte ale mít samopal pod polštářem.“
Autor je komentátorem deníku Právo.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: rozhlas.cz
