Takže se nedívám na tenhle pořad jako kuchařka – i když vařím docela ráda a snad i dobře (kamarádka Jindřiška kdysi nad hrncem poznamenala, že gruntem vaření je chemie a fantazie, já bych dodala, že i chuť, prostě šmak, a taky mít z čeho vařit: jedinečnost každé kuchyně pochází i z chudoby – co je jedlé se dá spotřebovat a použít, a když se to naseká nadrobno je toho víc, vtipně se dokoření bylinami, šlahouny, kořeny a plody z okolí a je hotovo), tudíž zmíněný pořad nesleduju ani tak kvůli uvařeným a upečeným pokrmům jako proto, kdo a kde se vaří.
Je totiž zajímavé, jak ti kuchaři a kuchařky bydlí a žijí. Od elegantního luxusu vil po domek s kozou, paneláky, u maminky, na zámku, na faře, taky se vařilo v azylovém domě nebo na koleji. (Dalo by se uvařit třeba i ve vězení nebo pod mostem…?)
V tomhle punktu je pořad jedinečný. Ale i v něčem jiném: Sejde se pět neznámých lidí v neznámém prostředí kde bude prostřeno, a přitom okouknou (včetně mne) cizí bydlení (v reálném životě bych tolika cizím lidem do bytu nevlezla).
A tu je ta zvláštní věc: cožpak nábytek, křeslo, lampa nebo postele, to má každý podle gusta a stavu konta. Ale co visí na zdech?
Kdysi to býval krucifix. Někde ikona. Někde poblíž postýlky andělíček strážníček provázející dítko nad propastí, nad manželským ložem madona s dětátkem, po straně zvětšená cudná svatební fotografie, v parádním pokoji na plátně olejoví jeleni a srnky v břízkách, šeříky. Později dobré reprodukce našich i světových klasiků všech žánrů. V pokojíku mladých (pokud ho měli) samozřejmě plakáty všech možných idolů.
Překvapilo mě, že dneska jsou stěny doslova „vytapetovány“ nebo v rámečcích ověšeny fotografiemi potomstva a jeho zploditelů: v porodnici, po ní při kojení (ba i na schodišti visí zarámované černobílé embryo!), na nočníku, na zahradě, u moře, na sněhu, na kolech, synek jako fotbalista, dcera tančí, on ve fitku, ona jako play girl, taky zástupci veškeré zvířecí říše, my s příbuznými v Americe u bazénu, doma děti u dortu, na párty, motorky i s kamarády, já u nového auťáku, na výletě nad propastí, my na kolech, ona ve větru atd.…
No, dřív bývaly fotky uložené v albu nebo ležely pod postelí v krabici od bot a prohlížely se tak trochu svátečně...
Ale nakonec - co když věříme, že se máme opravdu tak rádi a chceme se pořád mít na očích?
Nebo si tu víru v sebe samé musíme takhle připomínat? - Po rozvodu bude ovšem pořádná fuška to zase všechno svěsit a nahradit…
(autorka je spisovatelka)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
