Stejně tak po listopadu 89 někteří analytici upozorňovali, že minulá doba nevygenerovala dost politiků, kteří by úspěšně obstáli v nových demokratických podmínkách. A domnívali se, že se to v budoucnosti rychle zlepší.
Teď se ten optimistický soud v konfrontaci s realitou jeví tak trochu jako pošetilý. Nespokojení s presidentováním Miloše Zemana marně shánějí konkurenceschopnou alternativu.
Je to takový historický paradox. Z komunistického zázemí, možná i jako odraz pozoruhodných šedesátých let minulého století, se najednou vynořilo plno osobností, které přišly s jistou vizi a tak či onak byly schopny se vypořádat s minulostí a vytvořit základy demokratického společenského systému. Ať jsme s výsledkem spokojeni, či nikoli.
Jen si vezměme ty nejznámější protagonisty polistopadového vývoje: Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Petr Pithart, Jiří Dienstbier st., Valter Komárek, Josef Vavroušek, Luboš Dobrovský, Josef Lux, Jaroslav Šedivý, Dagmar Burešová, Pavel Rychetský, Pavel Dostál, Otakar Motejl, Jozef Zieleniec. Vladimír Špidla, Petra Buzková, Milan Uhde, František Vlasák, Bedřich Moldan, Jan Stráský, Jaroslav Šabata, Cyril Svoboda...
Někteří již zemřeli, jiní z politiky odešli, Takže se až vnucuje otázka: Dal by se teď sestavit takový a hlavně stejně přesvědčivý seznam politiků současných včetně vhodných kandidátů na Hrad? Z těch minulých by se vybíralo líp.
(Autor je sociolog)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami .
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
