Antonín Ticháček: Krize demokracie a práva v ČR je dána mírou politické fašizace věcí státu

Ve všech českých vládních režimech byly jsou i drobné nápravy a výdobytky občanské společnosti vymáhány jen za cenu nesmírného úsilí občanské veřejnosti a medií. On totiž v ČR nevládne stát (polis), ale mravní bída námi zvolených politiků, ustavujících trvale korupční vlády, preferující prostřednictvím zastupitelských i nevládních institucí demokraturu kleptokracie a korupční prostředí před poskytováním veřejných služeb ve prospěch blaha, public goods společnosti občanů, jejich voličů.

Všeobecná politizace a malverzace prostředí daná bezostyšně nemravným konáním některých VIP spravujících věci veřejné, má v součinnosti s autokratickou mocenskou reprezentací politických či finančních oligarchů pro český národ destruktivní, až katastrofické důsledky. Politici, nemohouce se pochlubit reálnými výsledky svého vládnutí, připravují na voliče vynalézavé vějičky, pasti, pastičky, třeba nastražením podvodu století, kterým byla „česká profesorská“ privatizace, slogany typu „myslíme to upřímně“, či nikdy neuskutečněnými populistickými počiny, jakým byla i akce „Čisté ruce“ a podobně. Kdeže je všem slibům konec. Narcismem, slůvky, větičkami, balíčky a syndromem neviditelné ruky trhu opravdu, ale opravdu postiženého pana profesora a exprezidenta, vystřídal umně vykrouženou smluvně opoziční piruetou jiný populistický prognostik, narcista a bavič, mající politology a žurnalisty, ale tím i nás občany „za blbce“.

Také na Strakovce se vystřídala celá galerie osobnostních typů, zvolených naší průkazně úplatnou zastupitelskou elitou. Nezvykle prohnaně si počínal favorizovaný, „křišťálově čistý“ juvenilní premiér se zkušensotmi strojvůdce, současně multimilionář, který se dovedl odhodlat nyní odhodlal k pozdním projevům pokání svého vyhořelého svědomí. Ani zemitým chováním oplývající chlap s gulama, spolutvůrce 300 miliardové zátěže nového státního dluhu, sám však nezadlužený bonviván, nebo naopak dělník, pracovník v mlékárně a poté slabý a roztržitý (někteří neurvalci psali dokonce autistický) premiér a slabý běžec dlouhých tratí, který si nezapomněl jen během svého bruselského angažmá vydělal více než 33 milionů korun, se nemusejí v premiérské galerii stydět.

To současný premiér, ovládající dokonale snad jedině „keep smiling“ a mistrovství koaličního slepování je, jak se sám přiznává, také obratným lučebníkem. Posledně to dokázal hrdým „slučováním ohně s vodou“ při hektickém dokončování slepence nehodného názvu „služební zákon“. Nedomyslel, že po skončeném slučování vody s ohněm zůstalo jen mrtvé, promáčené požářiště s nedohlednými škodami, jejichž pojistkou jsou ustavení političtí komisaři a absentující generální ředitelství státní služby, které mělo limitovat politizaci státní správy. Nakonec se mu podařilo názorově rozohnit i prezidenta, který vidí problém se zákonem o
státní službě v tom, že „ministr může mít jistou míru sebekritiky a nechce mít aktivního blbce v politice, který by řídil nějakou sekci a způsobil tam daleko větší katastrofu, než kdyby ten blbec nic nedělal. Ale zaměstnejme tyto lidi na rovině politických náměstků, protože „je mnoho slimáčků a málo kapustičky“. Heureka. Takže, ano, politizace správy státu spočívá v tom, že jsou ve správe státu zaměstnáváni lidé, jejichž odborné schopnosti zdaleka nejsou dostačující, aby se stali ministry , či odbornými náměstky. Ve Švejkovi je krásná věta: „je to sice blbec, ale může zastávat jakoukoliv státní službu“. Jako by tomu tak v různých variacích nebylo již celých 25 let od „sametové revoluce“. Politika je přece o kompromisech, není-liž pravda?

Jenže. Smluvní pan prezident tentokrát nesmlouvavě poslancům pohrozil, že pokud návrh projde i s politickými náměstky a Sněmovna následně přehlasuje jeho veto, podá ústavní stížnost. Moc vždy korumpovala svědomí politiků a mocných, absolutní moc jej korumpuje absolutně, pokud se nevykytnou výjímky potvrzující pravidlo.

Bezprecedentně „vykastrovaný“ zákon o státní službě však veřejností očekávané a z EU uložené odpolitizování státu v ČR samozřejmě vyřešit nemůže. Naopak, je přímo demonstrativním projevem pohrdání demokracií a právem, pohrdání zadáním z Bruselu o schválení zákona o státní službě v zájmu depolitizace státu, na kterou občané čekají již přes dvacet let.

Vzájemné osočování politiků, jejich pomluvy, či lehkovážné, nejen předvolební sliby, nelze mít za nic jiného, než za jejich průkaznou morální deviaci cynicky sekundovanou nejrůznějšími formami korupce, včetně usazování na místa poltických komisařů, či státních úředníků. Kliky politiků a kmotrovských VIP, nerozlučné to družky poběhlice, vždy se zdarem politizovaly řízení státu, vždy dokázaly legalizovat národohospodářskou malverzaci. Všichni zbohatli, nebo uspěli „jinak“. Nikdo nezná zchudlého prominentního politika, vládního či nevládního činitele, nikoho z nich neminula „zasloužená trafika“, i kdyby to měl být jen zemědělský podvýbor Senátní komory.

Českému zpolitizovanému a tedy bezprávnímu státu se ve spojení s trendy ekonomické a tržní globalizace podařilo rozdrtit v naší zemi nejen dialogickou demokracii, ale především nezbytnou, perspektivní národní hospodářskou strategii a koncepci, neprosto nezbytnou pro „trvale udržitelný rozvoj“ všech životně významných sektorů v naší zemi. Na požadované a očekávané korektury vládních strategií se při marném volání veřejnosti po morálnosti, posílení reprezentace, ale i odpovědnosti politiků, jimi řízeného státu, vlády, a jejich institucí jaksi nedostávalo a nedostává ani dnes. Přímou totalitu však nahradila politicky mocenská ignorance, doprocvázená neskrývanou zpronevěrou majetku státu, malverzací, umně skrytou různými ohlupujícími hrátkami, tu s privatizací, balíčky, tvrdými, či měkkými škrty, jindy pohrůžkami o „cestě do pekel“ etc.

Výsledkem je ztráta důvěry v počínání mocných, protože ti sice jednají a rozhodují jako vyvolení manažeři státu, ale odmítají sebemenší osobní odpovědnost za své jednání, , nemluvě o případných judikačních důsledcích za manažerská selhání, jichž se dopustili a dopouštějí. Co jiného si myslet, čteme-li v denním tisku, že stát, rozumí se „oni“, věnoval 1,5 miliardy například do propagace potravin. Že by opravdu?

Peníze nasypané v letech 2008 až 2013 na komunikační kampaně na podporu značek Klasa, Regionální potravina a Vína z Moravy, vína z Čech, poskytlo většinou ministerstvo zemědělství. Dalo 1,4 miliardy korun formou dotací,zbytek zaplatily SZIF a Vinařský fond ze svých prostředků.O výsledek se dle zjištění NKÚ, který zkontroloval výdaje na tyto kampaně, už nikdo nestaral. Jak dále vyplývá z prověrky, v některých tendrech, jejichž prostřednictvím se komunikační kampaně zadávaly, byl porušen zákon o veřejných zakázkách.

Resort taktně uvedl, že výtky se týkají bývalého vedení, jako by totéž již neplatilo pro všechny ministerské reprezentace.Permanentní marasmus v národohospodářské ekonomice je doložitelný tímtéž stavem i ve „vědě“. Dokládá to názor Štěpána Jurajdy, bývalého ředitele CERGE-EI a autora desatera reformy financování české vědy z roku 2008. Obává se, že se zavedení nového systému nepodaří minimálně do roku 2020 a hlavní důvody spatřuje v nízké kultuře hodnocení a také nedůvěře ke schopnosti řídících orgánů vědy a výzkumu zhostit se úkolu transparentně a hodnověrně. Před novým koaličním kabinetem, který se v programovém prohlášení ke zlepšení situace ve financování české vědy přihlásil, proto stojí i nutnost reformy poradního orgánu Rady vlády pro vědu a výzkum „Existence tohoto de facto ministerstva pro vědu, které tato jakoby poradní skupina představuje, ale bez funkčního analytického zázemí, je jedním z hlavních důvodů
přetrvávajícího marasmu,“ myslí si Jurajda.

Určitý optimismus i za daných poměrů však „povinně“ vyjádřil prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc.,Dr.h.c.- předseda AVČR, který „doufá, že tato vláda se pokusí problémy organizace a financování naší vědy a výzkumu skutečně řešit ve spolupráci se všemi důležitými hráči na tomto poli, a že si při tom vezme příklad z toho, jak je věda a výzkum organizována a financována ve vyspělých zemích, jako je Německo, Francie, či třeba Velká Británie.“ Pokud má pan profesor kromě peer review na mysli také cost benefit analýzy, outsourcingové forenzní audity a ne jen vytrvale meloucí a zprofanovaný „kafemlejnek“, pak nelze než bezvýhradně souhlasit.

Dovolte mi vážení čtenáři, abych připomněl informativního jednání zástupců naší názorové skupiny na MZe a na MŠMT dne 19. 3. 2014, a to na úrovni prvních náměstků ministrů ve věcech vědy a výzkumu, edukace a provozního poradenství.Problematika vědy, výzkumu, edukace a poradenství, stavu agrárního a potravinového, stejně tak školského sektoru se z hlediska (ne)účinnosti vládního managementu ukazuje být stále složitější a hlavně méně transparentní z hlediska potřeb plnění zásady 3x S (Strategy, Security,Suverenity). Předložené reformní návrhy zůstaly dodnes bez adekvátní reflexe. V zájmu naší konkurenceschopnosti v poměrech globalizovaného světa i samotné Evropské unie se naše názorové a pracovní uskupení opakovaně snažilo a nadále snaží oslovovat kompetentní instituce a činitele. To ale nestačí. Nestačí ani naříkat na skutečnost, že nás politici za jejich tučný peníz spolu s jimi řízenými úřady „válcují“. Občané, voliči, jim musí při každých volbách vystavovat účty, samozřejmě po fundamentálních bilancích, protože síla života je v pravdě. Jen tak lze politiky budit z jejich monarchistického snění, probírat je k pokoře, k povinnostem i k odpovědnosti před občanskou veřejností. Neučiníme –li tak, vážení občané, pak jsme si sami pohřbili demokracii, sami jsme ve vině. I v naší zemi totiž platí britské : „we have met the enemy, he is us – potkali jsme nepřítele a tím jsme si my sami“.