Pomůžeme vám modlitbou...
Udělal to také letos a je to velké utrpení dívat se na tyto scény. Je to utrpení z něho a z doby, kterou prožíváme.... Doby zmatku a temnot.
Ale nedá se nic dělat. Nejenže se papež Bergoglio – také letos – po mši vyhnul účasti na průvodu Corpus Domini ulicemi Říma spolu s křesťanským lidem (pastýř, který se nechce míchat mezi ovce) – ale také letos se ukázal pouze při příchodu a vyhnul se tomu, aby poklekl před vystavenou Nejsvětější Svátostí¨, vystavenou k adoraci pro všechny věřící, a zůstal před eucharistickým Ježíšem vzpřímený.
Nechce pokleknout právě před Pánem.
Nepokleká při mši svaté a nepokleká ani nyní, i když má před sebou klekátko velmi vypolstrované měkkými polštáři.
Navíc, je zcela vyloučeno, že se vyhýbá pokleknutí kvůli fyzickým problémům, protože existují jiné situace, kdy Nejsvětější Svátost není přítomná a kdy nemá žádné problémy s klečením. Tato neschopnost nastupuje výlučně před Nejsvětější Svátostí.
Také o posledním Zeleném čtvrtku, kdy myl nohy imigrantům různých náboženství, poklekal dvanáctkrát po sobě a hluboce se skláněl, aby líbal jejich nohy před televizními kamerami (v tomto gestu pokory pro Mondovizi, neboť zde posílá své osobní poselství, které se týká imigrace různých náboženství, zatímco katolická tradice tohoto obřadu stanoví, že papež má umývat v Lateránu nohy dvanácti římským kněžím, a toto umývání se vztahuje k ustanovení svátosti kněžství a Eucharistie při Ježíšově Poslední večeři).
Chybějící pokleknutí Bergoglia před Nejsvětější Svátostí Oltářní jde ruku v ruce s jeho znepokojujícími výroky při návštěvě u luteránů v Římě. Ale především s jeho vytrvalým bojem, trvajícím dva roky, za změnu pravidla, které stojí v Písmu svatém a které církev vždy zachovávala, pokud jde přijímání Těla a Krve Páně.
V Amoris laetitia totiž Bergoglio směřuje k zavedení faktické profanace Eucharistie. Ještě nikdy se nestalo, aby byla svatokrádež tak autorizována samotnou hierarchií.
Ve světle toho, co se stalo v církvi v posledních třech letech, je možno lépe pochopit epizodu průvodu Božího Těla. Víme, že Jan Pavel II., i když byl jeho zdravotní stav již velmi špatný, účastnil se vždy tohoto průvodu na kolenou před monstrancí na autě, které ji převáželo. Tak tomu bylo i u Benedikta XVI. Jen u Bergoglia nikoliv.
Ale toto pokleknutí není nějakým nevýznamným detailem. Jak nás učil Benedikt XVI., toto gesto obsahuje nesmírný význam. Vyjadřuje podstatu vztahu mezi člověkem a Bohem.
S odvoláním na křesťanskou duchovní literaturu vysvětloval Ratzinger, že neochota pokleknout patří přímo k podstatě vlastní ďáblu:
Existují prostředí, která vyvíjejí značný vliv, který se snaží nás přesvědčit, že není zapotřebí poklekat. Říkají, že toto gesto nepatří do naší kultury (ale do jaké?)
Ve skutečnosti klečení křesťanů není forma inkulturace, která současné obyčeje předcházela, ale je to projev křesťanské kultury, která vychází z nového a hlubokého poznání a zážitku Boha.
Úkon pokleknutí nemá svůj původ v jakékoliv kultuře, ale v Písmu svatém a v prožitku Boha. Ústřední význam klečení v Písmu je možno vyvodit ze skutečnosti, že jen v Novém zákoně se vyskytuje výrazproskynein 59 krát, z toho 24 krát ve Zjeveni sv. Jana, nebeské liturgii, kterou církev představuje jako vzor a kriterium své vlastní liturgie.
Pokleknutí není gesto jen křesťanské, ale christologické: Nejdůležitějším výrokem o teologii pokleknutí je a zůstane pro mne Fil 2,6 -11.
Kříž se stal univerzálním znamením Boží přítomnosti a všechno to, co jsme dosud slyšeli o kříži historickém i kosmickém, musí zde nacházet svůj pravý smysl.
Křesťanská liturgie je liturgií kosmickou právě pro skutečnost, že sklání kolena před Pánem ukřižovaným a povýšeným. Toto je střed naší kultury – kultury pravdy. Pokorné gesto, se kterým padáme k nohám našeho Pána, nás umísťuje na pravou cestu života, v harmonii s celým vesmírem.
Bylo by třeba připojit ještě mnohé, např. vyprávění pouštních Otců o tom, jak byl ďábel přinucen od Boha, aby se sklonil před opatem Apollem; jeho vzezření bylo černé a hrozné na pohled, jeho údy vyhublé, a především, neměl kolena. Neschopnost pokleknout se jeví přímo jako sama podstata ďábelskosti.
Snad vzhledem k tomu, že biskup Říma často žádá, abychom se za něho modlili, je opravdu toto pravý důvod k intenzifikaci modliteb za papeže Bergoglia, aby se konečně rozhodl pokleknout před Pánem. Pro dobro své, dobro duší i pro dobro církve.
Antonio Socci, Lo Straniero
Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
