Bohumil Pečinka: Václava Klause cesta do izolace

Možná i proto Václav Klaus své definitivní rozhodnutí odložil na dobu po volbách. Proč taková nevšímavost k záměru člověka, jenž léta rozděloval českou společnost a dával politickému dění potřebnou dynamiku?

Jednou větou: v chladné nevšímavosti české společnosti se odrážel nový postoj k tomuto politikovi, který se během druhého prezidentského období (2008–2013) pro ni stal nesrozumitelným panem profesorem, jenž se vzdálil středostavovským voličům, jejich životům a zájmům. Během deseti let na Pražském hradě se exprezident postupně vehnal do „báječné izolace“, v níž se možná skvěle intelektuálně přebývá, ale politicky tím přišel o své střední vrstvy, tvořící základ jakékoli politiky. Jak k tomu došlo?

Bez závazků

Zlomem v jeho politickém působení se určitě stal začátek roku 2008, když byl v nepřímé volbě podruhé, a tedy podle ústavy naposled zvolen hlavou státu. Vidina pěti let na Hradě, aniž by musel přihlížet k názorům potenciálních volitelů z řad poslanců a senátorů, způsobila jeho intelektuální i politickou radikalizaci, která přispěla k jeho izolaci.

Z druhé prezidentské volby si také odnesl dva postoje – především definitivní zničení vztahu s Mirkem Topolánkem a potažmo jeho vedením ODS. Premiér Topolánek totiž během prezidentských voleb až příliš koketoval s tím hodit v tajné volbě společně s částí jemu nakloněné ODS hlasy Janu Švejnarovi.

Z této nedůvěry, spojené s faktem, že Topolánek dezertoval od ekonomického programu občanských demokratů a politicky se sblížil s Bursíkovým světem, vzešlo Klausovo vystoupení ze strany, již kdysi zakládal.

Pozdější hlučné tance na troskách Topolánkovy vlády, která v průběhu evropského předsednictví na jaře 2009 ztratila sněmovní většinu, však pochopilo jen jeho nejbližší okolí.

Druhým momentem, jenž má počátek v prezidentské volbě, bylo sblížení s částí katolické nomenklatury v čele s Dominikem Dukou. Nebýt Dukova vlivu na některé lidovecké poslance a senátory, nikdy by se Klaus prezidentem nestal. Odtud jeho pozdější vstřícný postoj k velkorysému projektu, nepřesně označovanému jako návrat církevního majetku, který v budoucnu udělá z katolické církve jednoho z nejvýznamnějších mocenských hráčů na české politické mapě.

Diskusní klub

Už v roce 2009 začínalo být jasné, že během svého nového mandátu staví Hrad jako diskusní klub a hlavním zájmem je Evropská unie. Šlo tedy o téma, jež je na okraji pozornosti českých voličů. Hlavním důvodem, proč došlo k rozdělení zájmů Klause a tehdejší vlády, byla Lisabonská smlouva, která postupovala Bruselu další kompetence z národní úrovně. Naopak relativně vstřícný vztah Topolánkovy vlády k tomuto dokumentu vytvořil prasklinu, jež se rozšiřovala. Navzdory tomu, že většina senátorského klubu ODS sdílela do poslední chvíle Klausovo stanovisko.

Ještě větší rozčarování z prezidenta se dostavilo už pár měsíců po vzniku vlády Petra Nečase, za niž musel od první chvíle řešit nejrůznější vnitrokoaliční spory. Jako vyložený úlet je možné brát situaci, kdy se Václav Klaus nechal oslnit faktickým předsedou Věcí veřejných Vítem Bártou, který vysílal signály, že je schopen se podřídit jeho autoritě. Ve skutečnosti ho cynicky využíval a politiku prováděl jako svůj byznys maskovaný parapolitickou činností. Údiv nad tímto podivným spojenectvím Klause ještě více vzdálil jeho voličům. Ostatně vládní krize na jaře 2011, do níž Klaus razantně vstoupil, mu přinesla do té doby největší ztráty v průzkumech veřejného mínění.

Třetím momentem, který způsobil odcizení tradiční voličské základně, byl flirt exprezidenta s národně konzervativním proudem kolem hnutí D.O.S.T. Jejich slavné podpůrné pochody na Hrad nebyly ničím jiným než excentrickým postojem několika umanutců, jež si VK pod vlivem svého poradcovského okolí mylně vykládal tak, že se zde rodí nové hnutí. Vždycky širokorozchodný Klaus se najednou sám zakormidloval do podoby podivína podporovaného podivíny.

Největší chyba

Největší politickou chybou jeho kariéry však byla amnestie z prvního ledna 2013. Nikdo ji nepotřeboval, nikdo ji nechápal, nikdo ji nevysvětlil. Klaus tím definitivně opustil středostavovský svět a současně se mu rozpadla jeho složitá voličská koalice, kterou dorazil emocionální podporou Miloše Zemana před druhým kolem prezidentské volby.

Velká část jeho podporovatelů vsadila na „náhradního Klause“, tedy člověka schopného být mluvčím jejich světa v kontrastu se světem socialistů. Náhradním Klausem se stal Karel Schwarzenberg, jenž díky tomu obsáhl složitější svět, než bylo jen prostředí pravdy a lásky.

Výsledkem amnestie a dalších rozpaků z druhého volebního období bylo mlčenlivé stěhování z Hradu a popularita, která spadla z původních pětasedmdesáti na pětadvacet procent.

VK se úplně ocitl mimo svůj tradiční politický svět, mimo své dosavadní voliče. Jeho nedávné úvahy o návratu byly výrazem naprostého nepochopení jeho dnešní situace. Jinak řečeno, jeho comeback musí začít právě návratem ke středním vrstvám, jejichž mluvčím kdysi byl.

Spolek kolem paní Bobošíkové, pražských kmotrů nebo obskurantů z národně konzervativního tábora je přesně protikladem světa, z něhož Klaus kdysi vzešel a který mu jedině a pouze může dát sílu být zase velkým Klausem. Řečeno sociologicky, Václav Klaus si natolik zúžil sociální základnu svých podporovatelů, že na tom ani při nejlepší vůli nemůže v budoucnu postavit žádnou úspěšnou politiku.

Protiproud

Ve druhém prezidentském období Václav Klaus víc než často podléhal dvěma pokušením. Jedno by se dalo nazvat jít provokativně proti většinovému proudu a vkusu, být protiproud, někdy za každou cenu, a užívat si toho krásného pocitu říkat svou pravdu proti všem. To je ovšem intelektuální, nikoli politicky pragmatický přístup, jejž na něm jeho voliči vždycky obdivovali. Intelektuální umanutec nikdy nemůže stát v čele opravdu relevantního politického hnutí. To se dnes bohužel stalo Václavu Klausovi.

Jiným Klausovým omylem je přesvědčení, že národně konzervativní proud kolem hnutí D.O.S.T. může být základem nové pravicové politiky. Nemůže a nikdy nebude. Přes respekt k některým lidem jde, globálně viděno, jen o podivnou směs spiklenců, lovců záhad, postfašistů a ultrakonzervativních katolíků – jeden exemplář povedenější než druhý. Jde s nimi skvěle válčit nebo souhlasit na stránkách menšinových názorových serverů, ale nedá se s nimi vládnout. Klausovi středostavovští voliči to intuitivně cítí, a proto se od něj a jeho nového světa v posledních letech tak odtahují.

Klausova sekta

Jak bylo řečeno, Václav Klaus začal být postupně svými tradičními voliči brán jako podivín podporovaný podivíny. Stále více se začal podobat T. G. Masarykovi na přelomu století, jenž si založil malou realistickou stranu, které říkali Masarykova sekta a jemu osobně dali přezdívku pastýř. Rakouský exministr financí Kaizl ho dokonce nazval „povážlivým rváčem“.

Tehdejší Masarykův a nynější Klausův problém je v tom, že šlo o bytostně nepolitické postoje. Když ovšem šel Masaryk po roce 1914 do odboje, stal se z něj politik se vším všudy.

Václav Klaus v protikladu s ním politikem byl, ale ve druhém prezidentském období se začal jakoby postupně odpolitizovávat a orientovat na potlesk v zahraničí. Začalo se mu líbit v intelektuální pozici, jež by se dala nazvat Don Quijote de la Praga. Na rozdíl od skutečného Dona Quijota však neměl žádného poradce nebo sluhu, který by ho čas od času informoval o tom, co se děje za českými hradbami.

I proto Pražský hrad v posledních měsících jeho mandátu připomínal dvůr Rudolfa II., plný podivných nápadů a existencí. Namísto vyrábění zlata z rtuti se tam vytvářela stanoviska ke všem světovým otázkám a bohužel i zpackaná amnestie.

Jakýkoli vážně míněný pokus o návrat by Václav Klaus měl začít zčásti návratem ke světu, z něhož vzešel, a současně příklonem k produktivním vrstvám české společnosti. Z minulosti a intelektuálních provokací se v politice dlouho žít nedá.

Text byl psán pro Reflex