Novela s sebou přinesla i vyvlastnění prosperujících rodinných farem s kožešinovými (masožravými) zvířaty. Celá legislativní procedura byla jen vršením paradoxů.
Znalci politických poměrů Český svaz chovatelů upozorňovali, že rozhodování zákonodárců bude ve značné míře ovlivněno blížícími se volbami a snahou přijímat líbivá rozhodnutí, která nepopudí voliče.
Přijetí novely si prý vynutila vůle lidu. Co ji formovalo? VŠICHNI chovatelé kožešinových zvířat byli od prvopočátku líčeni jako vrazi a tyrani, kteří mučí zvířata. (K Policii ČR ani k veterinární správě však žádné upozornění na týrání zvířat nedorazilo.)
Ochranářští aktivisté aplikovali intenzívní mediální skandalizaci všech českých chovů. Šířili překroucené polopravdy, páchali trestné činy. Ničili zařízení farem, vypouštěli zvířata, vyhrožovali fyzickou likvidací chovatelům.
Veřejné mínění bylo utvářeno bez demokratické diskuse a bez konfrontace různých pohledů na problematiku. Zákonodárci (ne všichni) ignorovali skutečnost, že předložení novely bylo důsledkem páchání trestné činnosti. V občanech bylo vyvoláno falešné přesvědčení, že zákazem chovu kožešinových (masožravých) zvířat v České republice přispějeme k jejich postupnému celosvětovému zákazu. Je to kardinální omyl. Tomuto argumentu ale hodně lidí uvěřilo.
Zkušenosti se zákazem chovu kožešinových zvířat v jiných evropských zemích jasně ukazují, že došlo pouze k přesunu chovů jinam. Navzdory probíhající kampani proti chovu kožešinových zvířat se totiž nedaří zvyšovat oblibu umělých kožešin. Pravé kožešiny jsou stále žádané. Zákon trhu je nekompromisní. Existuje-li poptávka, bude i nabídka. Nebude-li u nás, bude jinde. Ale tenhle argument vysvětlíte pouze těm, kteří chtějí chápat.
K třeskuté radosti nad zrušením chovů kožešinových zvířat není vůbec žádný důvod. Propásli jsme příležitost. Česká republika mohla absolvovat demokratickou diskusi na dané téma. Mohla zpřísnit podmínky pro farmy. Mohla zrušit nekvalitní chovy a certifikovat ty kvalitní, tak jako to udělaly Finsko a Dánsko. Nic z toho neučinila. Jen promarnila šanci řešit celou záležitost konstruktivně. Paradoxem je, že před několika roky museli chovatelé v souladu s národní i mezinárodní legislativou investovat do chovatelského zařízení mnohamilionové investice. Ty jsou dnes nenávratně zmařeny.
Česká republika, jako některé jiné státy Evropy, jen nechce mít s chovem kožešinových (masožravých) zvířat nic společného. Ať jsou chována někde od nás hodně na východ. Nebo třeba i u nás, ale ilegálně, hlavně že nebudou nikomu na očích. Zcela absurdní je, že dovoz pravých kožek zakázán nebyl. Stále je totiž potřebujeme. Přitom šmahem zlikvidujeme prosperující české firmy a dáme prostor firmám zahraničním. Jak tristní. Opravdu jde o zvířata? Kdo má na tomhle zájem?
Proč vlastně nebylo přistoupeno k celospolečenské demokratické diskusi a zohlednění faktů představujících všechny úhly pohledu na věc? Je třeba si položit otázku, jestli je taková diskuse v našich končinách vůbec možná.
Názory podporující zrušení chovu kožešinových zvířat lze rozdělit do dvou skupin. V jedné jsou lidé, kteří zcela nezištně a upřímně věří v to, že zákaz osvobodí norky a lišky a zajistí jim důstojný život v přírodě. Nezajistí. Budou se chovat jinde nebo třeba i ilegálně u nás. Trh je neúprosný.
Druhou skupinu tvoří lidé, kteří nenávistnými komentáři vstupují do internetových diskusí. Opakovaně uvádějí, že chovatelé kožešinových zvířat jsou tyrani a vrazi a je třeba s nimi nekompromisně zatočit. Slovní agrese je jedním z projevů nedostatku argumentů. Je naprosto evidentní, že navršené komentáře jsou jen agresívním útokem se snahou ublížit. Nejsou to žádné argumenty, jen zlostné až fanatické povykování.
Rozum zůstává stát při sledování kroků předsedy jedné z parlamentních politických stran, který odhodlaně podpořil zákaz chovu kožešinových zvířat, ale přitom pro svoji partnerku zakoupil drahý kožich z pravé kožešiny. Říká se tomu "pije víno, káže vodu".
Divit se nestačí ani předkladatelé novely, kterým se původní navrhovaná verze novely zcela vymkla kontrole a výsledkem je rychlý zákaz chovů a nesmyslné vyvlastnění farem evokující nechvalný rok 1948. Podmínky, podle nichž je nastavena úhrada za vyvlastněné farmy, jsou jen bravurně promyšlený zastírací manévr. Nenároková podoba a forma dokazování škod předem vylučuje uhrazení náhrad. Je to jen alibistický obrázek pro veřejnost, aby to vypadalo, že se vlastně nic neděje. Omyl. Děje se, až z toho mrazí.
Co bude dál? Možná zakážeme jatka, protože tam dochází (ochranářskou terminologií řečeno) ke krutým vraždám zvířat. Třeba zakážeme nošení bot z pravé kůže, protože to je neetické a neuctivé vůči zvířatům. Nejspíš zakážeme využití prasečí kůže v lékařství, kde se užívá nejenom k hojení spálenin. Patrně si vystačíme s umělou hmotou.
Zakážeme taky chov některých domácích mazlíčků. Pročpak? Některá plemena psů byla vyšlechtěna jen z rozmaru člověka a intenzívním šlechtěním tak zdegenerovala, že feny nejsou schopny rodit jinak než císařským řezem. Dokonce snad zakážeme chov všech domácích mazlíčků vyšlechtěných pro zábavu lidí, protože v přírodě by nebyli schopni samostatného života.
Nastala doba zakazování. Možná zakážeme konzumaci masa. Tím, že jíme maso, pojídáme živé bytosti a dostáváme se na úroveň kanibalů. Nezachránili jsme kožešinová zvířata, byť si to mnozí blaženě myslí. Jen je posíláme do ilegality a chovů daleko na východ od nás. Zachraňujeme výrobce umělých kožešin, kteří neumějí vhodně oslovit spotřebitele. Podporujeme zahraniční chovatele kožešinových zvířat tím, že jim přihrajeme uvolněný prostor k podnikání.
A co je snad vůbec nejhorší? Česká republika ubližuje vlastním občanům. A důvod? Tvrdí, že to je vůle lidu. Jeden ze senátorů konstatoval, že společnost se stále vyvíjí. V tom má dozajista pravdu. Jenomže my jsme se dovyvinuli do roku 1948. Divná doba...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
