Tak nějak podvědomě jsem tušil, že to už není země pro mě a hlavně pro moji rodinu. Vladimir Putin mi pak dával léta za pravdu, když systematicky ubíral z porce demokracie.
Jakkoliv část politologů ujišťuje, že vymést morénu oligarchického kapitalismu bylo nutné, stejně jako zamést se „svobodným tiskem“, závislým na jeho oligarchických vlastnících.
Přesto jsem se, tak jako další pamětníci krátkého období postsovětské ruské demokracie, často ptal: Myslí to Putin vážně?
Teď zní už otázka jinak: Kam až chce zajít? Ano, slyším už odpověď ze Svazu přátel Ruska v Česku: „Ten chlap to má dokonale spočítané.“ Chodorkovskému to spočítal na 10let.
Lidskoprávním neziskovkám to spočítal cejchem „zahraniční agent“, kterýžto pojem rozšiřuje Rusům zorničky a připomíná tisíce lidí, kteří za „kolaboraci“ s imperialismem skončily, jak skončily.
A že nejde o žádnou pojistku proti vměšování zahraničí do ruských vnitřních věcí, ale účelovou systematičnost, dokazuje podnět od Žirinovců (Transparency International, Human Rights Watch, Amnesty International), který přišel dřív, než drakónská norma začala platit.
Ohrožena je mj. existence ruské pobočky Transparency Intl., která o boji s korupcí nemluví, jako Vladimir Putin, ale koná a Memorialu, který připomíná hrůzy sovětské epochy, kterou Vladimir Putin považuje div ne za ideál státního uspořádání.
Kam tedy chce Rusko až dojít, nebo přesněji, kam až se chce vrátit? Do šedesátých let? Ta, tehdy - ve srovnání s léty 50tými a terorem let 30tých - byla progresem. Ale byla by regresem z pohledu 21. století.
Takže návrat do „zlatých šedesátých“ 20. století s dosaženou úrovní života, společnosti, techniky a komunikací 21/ho by byl dosažitelný jen donucovacími prostředky. Ale jak silnými, jako v krvavých 30tých, nebo temných 50tých?
To, co je zákonité, se zdá být nakonec zásadní systémovou chybou. Putinismus dosud totiž nesplynul s těmi, kteří by se vrátili nejraději Stalinovi ke stolu – s komunisty, s nacionalisty, které dosud účelově využíval, natož s neonacisty, se kterými bojuje o moc.
Stavět tedy na návratu do minulosti, „sichrovaném“ represemi, by znamenalo smrtelný politický průnik s konkurenty a nepřáteli. Navíc současný ruský režim nemá na represe ani dost prostředků.
A tak mluvčí Kremlu v rozjitřeném honu na čarodějnice „nežádoucích zahraničních NGO“ se snaží přesvědčit veřejnost o tom, že předchozí zákon o „zahraničních agentech“ není vlastně vůbec cejch, ale relevantní demokratický brand.
A ministr spravedlnosti Konovalov zase popisuje prostředí nevládních organizací, jako čím dále tím liberálnější. Konečné slovo má mít prezident a důležitou zkouškou bude fond Dynastie. (Letos plánuje půl miliardou Rb, tedy asi čtvrtmiliardou korun podpořit vědu a vzdělání.)
Dynastie byla tento týden totiž zapsána na seznam zahraničních agentů. Jejím zakladatelem a hlavním sponzorem je přitom Rus, telekomunikační magnát Dmitrij Zimin. Už také pohrozil, že neziskovku zavře.
Prezident Putin, který tak rád dokazuje, že má dokonalý přehled o dění a všechno řídí, překvapivě prý o cejchování Dynastie nevěděl a nakonec zapochyboval o správnosti ortelu. Že by se systém účelově začal obracet proti jeho tvůrci? S touto úvahou beru ujištění přátel pana Putina o tom, jak to má spočítané, mnohem shovívavěji.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
