Bratři a sestry,
„Izajáš 61,1-3a“: opakuji tato slova proroka Izajáše, která jsme již slyšeli při prvním čtení, abych připomněl, že k Vám přicházím jako posel papeže Františka, abych spolu s Vámi mohl vyjádřit radost nad výročím narození prvního světce, který dobyl své svatosti díky zasvěcením svého života ve službě Bohu a člověku. Ano, je to Váš rodák z nejstaršího římského města Panonie Sabarie, tj. Vaše Szombathely.
Sv. Martin, jak již jeho jméno připomíná, se narodil ve vojenské rodině jako syn římského důstojníka. Mars byl římský bůh válek, ale sv. Martin se zapsal do dějin církve jako nositel míru a ohleduplné a laskavé pomoci bližním. Dětství v životě každého člověka hraje nezapomenutelnou roli a přispívá k utváření jeho charakteru. Je třeba si uvědomit, že římské vojenské posádky se staly v období 2. až 3 století základními misijními buňkami křesťanství v Římské říši, především v jejím hraničním pásmu. To dokazují archeologické vykopávky v Kolíně nad Rýnem, Trevíru, Vídni, ale také i ve Vašem městě. Kult perského boha Mithry připravoval tyto vojáky k přijetí křesťanství a to především duchem vojenského bratrství. O tom svědčí také i osvobozování otroků v těchto vojenských posádkách. Na tuto vojenskou cestu se vydává i sv. Martin, jeho rozhodnutí nemá nic společného s pacifismem, jak se domnívají někteří současní autoři. V okamžiku, kdy je osloven Bohem a vyzván k následování Krista cestou duchovní služby, poznává, že jeho místo není v armádě, ale ve službě Církvi. Životní příběh sv. Martina nám říká ještě něco podstatného pro naši dobu. Známé obrazy či sousoší, především v bratislavském korunovačním dómu sv. Martina od Georga Raphaela Donnera, nám zobrazují vojáka na koni, který půlí svůj plášť, aby mohl odít polonahého, zuboženého muže. V noci poznává, že takto symbolicky posloužil samotnému Ježíši Kristu. Je třeba si uvědomit, že v této době není sv. Martin křesťanem, ale rozhoduje se, zda přijme křest.
Tento světec, první svatý ne-mučedník, ale vyznavač, se stává v Galii jedním z hlavních strůjců církevní struktury. V ní však hraje nezastupitelnou roli služba bližnímu, kterou nazýváme charitou. Myslím, že zde také najdeme odpověď, zda je možné, aby se na této službě v dnešní době a v naší církvi mohli podílet i nepokřtění, obětaví pracovníci a pracovnice, kteří jsou loajální ideálu křesťanské pomoci. Dovolím si při této příležitosti říci, že sv. Martin a jeho paradigmatický příběh je odpovědí na tuto otázku, kterou si kladou mnozí v Církvi, ať už biskupové, kněží, nebo i aktivní věřící. Evropa Římské říše, která se již ocitá z velké části ve státním provizoriu, je budována postavami, ke kterým tento pozdější svatý biskup patří. Církev v této situaci oslabeného a často paralyzovaného státu, plně rozvíjí trojí úlohu církve, na které je postavena i naše civilizace. Je to bohoslužba, zpřítomnění kalvárské oběti Toho, který se vydává za nás za všechny. Tak jak učinil jednou provždy v jeruzalémském Večeřadle slovy „Toto je moje tělo, toto je moje krev“, oběť nejvyšší lásky, život položený za přátele. Křesťanská bohoslužba není rituálem, či ceremonií, naše bohoslužba zpřítomňuje a plně symbolizuje Ježíšův čin spásné lásky, proto také nacházíme řadu zobrazení sv. Martina celebrujícího mši sv. Vždyť i to jeho vzpomenuté gesto je jistým ztotožněním se s kalvárskou obětí.
Druhou velkou úlohou Církve, kterou rozvíjí sv. Martin, je hlásání evangelia, katecheze, zorganizování vzdělávacího systému. Kdybychom porovnali Pannonhalmu s jejím gymnáziem a kláštery zakládanými sv. Martinem, našli bychom mnoho analogií.
Třetí úlohu služby bližnímu, diakonii, či charitu, rozvinul nebývalým způsobem a dal tak velký vzor ostatním biskupům nejenom v Galii, ale v celé tehdejší Římské říši. Když si takto představíme působení sv. Martina od Szombathely až po Tours, máme před sebou celé dějiny církve až do dneška. Je zcela jistě na místě, abych připomněl i naše společné dějiny a to téměř o jedno tisíciletí později, kdy v našem středoevropském prostoru se ujímají diakonické, či charitativní služby, statečné ženy, které mají svůj původ ve zdejší arpádovské dynastii: sv. Alžběta Uherská, sv. Kinga Polská, ale také sv. Anežka Česká. Víme, že to tehdy nebyla inspirace sv. Martina, ale spíše příklad sv. Františka z Assisi, který tak hluboce oslovil současného papeže Františka, který právě důrazem na charitativní a sociální služby církve burcuje současný svět, především tu část světa, které otupělo srdce v nadbytku. Apoštol Pavel v Listě Římanům načrtl, jak jsme četli, společenství církve, které žije láskou, tedy charitou, tj. úctou, vzájemností a soucitem. Matoušova dvacátá pátá kapitola nám připomíná, že se nalézáme v mimořádném Svatém roce milosrdenství, a že to papež František myslí opravdu vážně. Také obraz Posledního soudu se skutky tělesného a duchovního milosrdenství, podle kterých budeme souzeni, hovoří jasnou řečí, co znamená být křesťanem dnes. Nerozumí přítomnosti ten, kdo nezná minulost, proto jsme se tak podrobně vrátili do historie Církve i Vaší země, proto jsme si připomněli, jaké ideály nám staví velké světice lidského soucitu a lásky z 13. století. Je třeba říct, nebudeme-li žít přítomnost v tomto duchu, nebude pro nás ani budoucnost.
Složitá situace, o které hovoří papež František, který pozoruje tichý, a jak říká, po kouscích se přibližující válečný konflikt, nám ukazuje, že cesta k míru a k životu ve štěstí, pro nás znamená být připraven pomoci, ale nezapomenout, že máme i zodpovědnost za naši minulost, abychom mohli žít svou víru ve svobodě a vzájemné toleranci v budoucnosti.
Homilie J. Em. Dominika kardinála Duky OP,
9. července 2016 Szombathely, Maďarsko
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
