Vážení hosté, bratři a sestry!
Vítám vás nejen zde, v katedrále, ale také u obrazovek České televize i rozhlasových přijímačů. V tomto nejvýznačnějším chrámu z těch, které Karel IV. zbudoval, sloužíme mši svatou jako poděkování Bohu za vše, co tento jeho služebník vykonal.
On sám je zde i pochován v královské kryptě poblíž hrobu svatého Václava. Do své rodné země se vrátil po pobytu u francouzského dvora. Tam získal nejen vzdělání, ale i budoucí manželku a také pevné přátelství s pozdějším papežem Klimentem VI. Po návratu do Čech začal krok za krokem uskutečňovat svůj velkorysý plán. V jeho středu stála Praha a v ní i tento chrám. Jeho cíl ale nebyl omezen na město a rodnou zemi. Stal se tak velkým panovníkem, že ovlivňoval celý tehdy známý svět.
Slyšeli jsme čtení ze starozákonní knihy Sirachovcovy a také slova žalmu. Je to jasná řeč, která vyústila v evangeliu. To připomnělo opravdové spojení císaře Karla s Kristem. Podobenství o vinném keři a ratolestech pak v druhé rovině může být i narážkou na obnovu vinařství v naší zemi.
Karel IV. v sobě spojoval vysoké vzdělání a víru. Mluvit o něm jako o bigotním sběrateli ostatků může jen neznalý a nevzdělaný člověk. Karel si plně uvědomoval, co je Boží řád naplňující kosmos a odhalující sociální architektoniku spravedlivé společnosti. On sám se cítil jako dělník spolupracující na Božím díle, které má vyvrcholit v Novém Jeruzalémě. Chtěl, aby na něj Praha poukazovala. Proto vše, co budoval, pojal jako velkorysý symbol. Do detailu přesně určil rozestavení kostelů, polohu Nového města i čas, kdy se má položit základní kvádr kamenného mostu. Vše bylo vloženo do harmonie hvězdného nebe. Proto shromáždil celé množství ostatků světců podle popisu vítězné církve v Apokalypse svatého Jana. Praha měla být sídlem císařů a centrem jednotné křesťanské Evropy. Karel IV. své české království i město Prahu i svůj lid miloval a povznesl všemi způsoby. Není proto divu, že při svém pohřbu byl nazván Otcem vlasti.
Císař Karel se postaral i o vše, co bylo třeba k úplné suverenitě Českého království. Získal statut arcibiskupství, tedy církevní autonomii. Založil v Praze univerzitu a tak položil základy naší samostatnosti ve světě vědy. Dal zhotovit novou svatováclavskou korunu a tak spojil českou státnost s kultem svatého Václava. Byl vědomým obnovitelem a zakladatelem cyrilometodějské tradice, jak o tom podává svědectví vyobrazení obou těchto světců a oltář v katedrále. Ve všem pak věrně následoval duchovní tradice naší vlasti. Jen jedenkrát se odchýlil. To když jeho právní kodex Maiestas Karolina nebyl přijat. Nerespektoval totiž zvykové právo dřívějších dob. Přesto se sám držel jednoho z jeho základních principů: Nový Jeruzalém jako nebeská polis je naplněním spravedlnosti, která vychází z odpuštění. Nikdy nezapomínal, že jednou sám bude souzen tím, kdo byl nespravedlivě odsouzen.
Čas jeho vlády byl označen za zlatou dobu našich dějin. Bezpochyby se tak stalo proto, že Karel IV. v čele tohoto státu sloužil vždy Bohu a člověku. Jeho nejbližším rádcem a spolupracovníkem byl arcibiskup Arnošt z Pardubic. Ten zase věděl, že jako hlava místní církve slouží člověku a Bohu. Stojíme tak opět u zakladatelského činu: oba pochopili, že země i její lid potřebují jak stát jako nástroj pro fungování společnosti, tak také církev pro řádný život ducha a mravů. Jejich vzájemná spolupráce a naprostá absence sporů o vliv, majetek či moc vytvořila onu zlatou dobu. Dobu, která stála na spravedlivém uspořádání společnosti. To je pro nás i po sedmi staletích výzvou a závazkem. I dnes totiž mluvíme o kooperačním modelu soužití církve a státu v duchu Ekumeny. Proto císař i arcibiskup zpívali verše Svatováclavského chorálu a dovolávali se tak přímluvy svatého Václava jako i my dnes.
Dominik kardinál Duka
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
