Základní linie textu prohlášení k posvěcení a znovu vyzdvižení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

Iniciativa ke znovuvztyčení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze trvající více než 40 let nevzešla rozhodnutím pražské arcidiecéze či České biskupské konference, spíše se jedná o spontánní projev věřících a z teologického hlediska může být chápán jako projev tzv. sensus fidei, cit, výraz víry, kterým se věřící katolické církve podílejí na životě a projevech víry. V žádném případě je církev jako instituce k těmto projevům nenutí ani je nevyžaduje, ale zároveň nemá právo jim bránit. Spravedlnost a úcta k víře ostatních si žádá souhlas a podporu. Otázkou zůstane, zda tento krok je vhodný a přiměřený. Můžeme říci, že během těchto let se vyvíjel i postoj pražských arcibiskupů. Nelze zapomenout na vyjádření kardinála Františka Tomáška, který v prvních okamžicích svobody s touto iniciativou souhlasil. Na počátku devadesátých let můj předchůdce kardinál Miloslav Vlk velmi citlivě zvažoval případnou reakci ekumeny i veřejnosti. Jeho postoj můžeme označit za rezervovaný. Přiznám se, že můj postoj byl v těchto letech shodný s jeho postojem. Po nastoupení do úřadu pražského arcibiskupa, kdy jsem byl seznámen s celým vývojem připravované výstavby, považoval jsem za nutné seznámit se i s názory Ekumenické rady církví. Učinil jsem tak na začátku roku 2011 při setkání s předsednictvem Ekumenické rady církví a o něco později na jaře téhož roku jsem referoval o celé záležitosti na synodu Českobratrské církve evangelické, který se konal v Emauzích. Nejednalo se o žádný oficiální projev, ani nebyl činěn oboustranný zápis či jakási dohoda s bratřími a sestrami z nekatolických církví. Byly vyjádřeny i určité obavy, ovšem také byla i souhlasná vyjádření a vyjádření podpory (především ze strany pravoslavných a starokatolické církve). Rezultát tohoto setkání je možno shrnout do předsevzetí, že je potřeba o této iniciativě uvnitř jednotlivých církví jednat a vysvětlovat smysl a význam tohoto počinu. Život šel dál, a tedy i příprava se postupně proměnila v dílčí realizaci. Z mé strany bylo zapotřebí vyjádřit definitivní rozhodný postoj. V roce 2018, kdy nazrála situace, jsem znovu projednával celou záležitost s prosbou o zaujetí stanoviska. Z dokumentů ERC vyplývá, že závěrečné rozhodnutí v rámci několika hlasování bylo ponecháno na jednotlivých církvích. Rovněž tak jsem požádal o vyjádření představitelů zahraničních křesťanských církví, které mají své zastoupení v České republice, vzhledem k tomu, že se jedná o občanskou iniciativu věřících římskokatolické církve, s kterou některé církve nesouhlasily, jiné vyjadřovaly neutrální postoj a další vyjadřovaly souhlas a spolupráci. Na této iniciativě se podílí i řada lidí, kteří vidí od počátku v obnově Mariánského sloupu celkovou revitalizaci Staroměstského náměstí z hlediska kunsthistorického a architektonického. Považoval jsem také proto za správné tuto iniciativu podpořit a ve svobodě ponechat rozhodnutí příslušných autorit o tomto kroku. Byl bych rád, aby tyto řádky nebyly chápány jako projev nerozhodnosti či pragmatismu, ale vyslechnutím všech stran, a proto na základě všech skutečností, které dostaly své místo a ke kterým došlo, zde svědčí mé rozhodnutí i moje prohlášení a konkrétní kroky, kterými plně podporuji realizaci obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Postavení, stržení i znovupostavení Mariánského sloupu je dějinný příběh. Je to společný příběh celé naší společnosti, který má řadu interpretací, který vyvolával a může vyvolávat i nesouhlas. Je však výzvou, a to považuji za rozhodující. Výzvou k vyjasnění a uzdravení. Rád bych se proto dotkl ožehavých bodů jeho historie.

Tomu však musím předeslat jistou historickou úvahu. Vyjdu od Bible. Na samém jejím začátku, už ve čtvrté kapitole, ale můžeme říct i paragrafu, je popsán druhý archetypální hřích lidstva, Kainova bratrovražda, i její katastrofální důsledky: Ábel je mrtev, Kain proklet a vyhnán ze země, pole zůstávají neobdělána. Jako červená a zároveň i černá nit se bratrovražda včetně svých důsledků táhne celými dějinami. U nás jde od zavraždění sv. Václava, ke genocidě na Libici, smrt knížete Jaromíra, dále pak k válkám husitským, k tragédii bělohorské, která je počátkem opravdu první světové války třicetileté, až konečně ke Gottwaldově hrůzovládě. Mohli bychom tedy pochopit, k čemu vede radikální rozdělení národa. Víme ovšem i o bílé či zlaté niti, která sleduje tu právě vzpomenutou. Je to nit snahy o smír. Pokusem o smír je přenesení těla sv. Václava na Pražský hrad, smír nabídne sv. Vojtěch, smíru chce docílit moudrý kníže Jaromír. Neměli bychom opominout jednání knížete Soběslava po bitvě u Chlumce. Smír Přemysla Otakara I. s bratrem Vladislavem pozdvihl sílu českého království, sv. Anežka docílí konec občanské války, míru dosáhne Jiří z Poděbrad, k míru směřoval Rudolfův Majestát. Bohužel bezúspěšně, ale třicetiletou válku ukončí Vestfálský mír. Rovněž bychom si měli připomínat, že B. Smetana klade v Mé vlasti vedle sebe Tábor a Blaník a TGM je při příjezdu vítán …. verši: Ty, který vjíždíš do pražských bran, žehnej ti sv. Václav a Mistr Jan. Ruka ke smíru byla konečně podána i Václavem Havlem a představiteli tak pronásledovaných církví. Mohli bychom tedy konečně pochopit i to, k čemu vede smíření.

***