Dominik Duka: Naše země nevzkvétá, řekl Havel...

30. 12. 2014 9:51

Při vzpomínání na úmrtí Václava Havla před třemi lety se tu a tam objevila i vzpomínka na to, jak byl zvolen de facto komunistickým parlamentem na prezidenta republiky.

Dominik Duka: Naše země nevzkvétá, řekl Havel...
Foto: Filip Ferbie
Popisek: Kardinál Dominik Duka

Televize dodnes přináší záběr na jeho slavnostní slib, kdy – protože nebyla ještě změněna ústava – sliboval věrnost naší socialistické republice. Vůbec nepochybuji o tom, že si jako správný dramatik vychutnal i tyto trochu absurdní okamžiky.

Já však mám především ve vzpomínce ono slavnostní Te Deum ve svatovítské katedrále, kterého se prezident Havel se svou chotí po volbě zúčastnil. Vidím plačícího kardinála Tomáška, který plakal radostí, protože se ukázalo, kdo je „generálem bez vojska“, jak mu komunističtí představitelé občas předhazovali. Tomáškova vojska byla plná katedrála, mnozí stáli před ní. Myslím,že kardinál Tomášek kdesi v koutku srdce tušil, že se této chvíle dožije. Sice v žertu, ale přece jen polo vážně zhruba deset let před tím na pouti v Jablonném vyprávěl, jak straší své vyšetřovatele tím, že mu slavný charismatický pater Pio předpověděl, že se dožije konce komunismu. „A tak je jasné,“ připomínal kardinál Tomášek, „ že mne musí sice nenávidět, ale hlavně také dobře ošetřovat. Čím déle vydržím naživu, tím je pravděpodobnější, že konec komunismu bude odsunován.“

Symbolická pro mne byla i cesta na Hrad. Jeli jsme favoritem a policie nás nechala vjet až na hradní nádvoří, možná proto, že v autě seděli dva stařičtí členové našeho řádu, možná proto, že netušila, kdo v tom zvláštním oblečení vlastně je, jestli to nejsou nějaké významné osobností. Uprostřed převratných událostí jsem ale zaznamenal i cosi zvláštního. Moji slovenští spolubratři položili totiž otázku: „A co se vlastně změní?“ Byli jsme skutečně někteří bez konkrétní představy, že by vše mohlo být úplně jinak, než jak to bylo dosud. Porozumět dějinnému zlomu bývá složité a ne každý rozpozná ono biblické „znamení doby.“ Představy mnohých byly ohraničeny čtyřiceti lety života v reálném socialismu a končily přinejlepším na snaze a představě větších či menších reforem. Že by obrat mohl být tak pronikavý a radikální, to v řadě lidí vyvolávalo jakousi úzkost a závrať. „Havel na Hrad“ tedy bylo heslo z docela jiného světa.

Dnes se objevují hlasy, že aktivity studentů v roce 1989 mnoho neznamenaly, že jednání stejně vedli zkušení politici jak z komunistické strany, tak z disentu. A že šlo o jakýsi samovolný, či tajnými službami řízení pohyb k předání moci. Dovolím si oponovat: jsem přesvědčen, že nebýt studentů v ulicích, nedošlo by k předání moci tak, jak se stalo. Spíše bychom přijali nějaký vylepšený jiný model socialismu, podobný třeba maďarskému. V té chvíli už ostatní socialistické země byly před námi a my je díky studentům a dělníkům z ČKD rychle dohnali. Jistě, že poté se vedla řada jednání mezi zkušenými politiky z jedné i druhé strany, ale bez předchozí sametové revoluce v ulicích by všechno bylo jinak.

Ohlížíme-li se dnes za oněmi 25 lety, které uplynuly, vidíme, že nešlo o kosmetické úpravy režimu, ale o proměnu k demokracii a svobodě, v prvém případě sice slabé a ve druhém zneužívané, ale přece jen jsme se vřadili zpět mezi normální státy Evropy. Dnes při pohledu na současnou situaci řada lidí vidí spíše úskalí a negativa – vytunelované hospodářství, bezskrupulozní přístup k druhým, znejistění tradičních jístot – práce, důchodu, rodiny. Politické strany jako by neměly žádné ideály, ať jsou nalevo, nebo napravo. Jsou výtahem k moci, která se užívá především k osobnímu obohacení. Takto to vidí mnozí z nás. Přesto jsme se ze 76 místa, kam nás dovedl komunismus, vrátili na 20 místo. Před válkou jsme zaujímali desáté místo Proto stran budoucího vývoje nejsem skeptik. Nemůžeme čekat, že se automaticky hospodářsky vřadíme k nejbohatším zemím. Ale zkusme se podívat na obnovená historická centra našich měst a městeček, na možnosti cestování nejen rekreačního, ale cestování za zkušenostmi, na rozvoj techniky a technologií. To, co skutečně zaostává, je komunikace člověka s člověkem, úcta ke svobodě druhých, nepřekročitelné vyznávání hodnot, na nichž stojí naše euro-atlantická civilizace. Možná právě tady je místo církve a její poslání v současném světě.

Chci se však vrátit ještě k malé analýze roku 1989: tehdy se objevily dva zásadní pohledy na věc. První, nazval bych jej „restaurační“ byl pohled návratu – před rok 1948, 1938 či dokonce před rok 1918. Obnovení starých poměrů a mechanismů v politice a společnosti bylo však naprosto iluzorní a marné.

Druhým pohledem byl jakýsi inženýrsky přístup „progresivně konstrukční“. Ten však stavěl vzdušné zámky o dohnání a předehnání vyspělých západních demokracií během krátké doby, často spoléhal na mechanismus volného trhu apod.

V církvi i společnosti lidé hledali rovnováhu mezi těmito dvěma pohledy a přitom naráželi na kritiku z obou stran. Ukázalo se, obrazně řečeno, že jako putoval Mojžíš se svým lidem 40 let pouští do zaslíbené země, ani my nepřekročíme pomyslnou hranicí jen tak a budeme ještě další desetiletí potřebovat k základní proměně.

Po celou dobu, zvláště v prvních letech po roce 1989 se řešil problém spolupráce se státní mocí, s bezpečností. Řešení v médiích ovšem převažovalo nad poctivým studiem materiálů. Ukázalo se, že archiválie byly zničeni a rekonstrukce je obtížná, mnohdy až nemožná. Při tomto honu na jednotlivce se ovšem vytratila zásadní věc: odpovědnost těch, kdo onen režim nastolili a udržovali.

Nejsem naštěstí v roli hlavy státu, abych před občany předstupoval s tím, zda naše země vzkvétá, či nevzkvétá. Jedno však vím jistě: má-li vzkvétat, nikdo za nás zahrádku nevypleje a neokope. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Dominik Duka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petice: Nerostné bohatství České republiky patří všem jejím občanům

11:44 Petice: Nerostné bohatství České republiky patří všem jejím občanům

Vyzýváme Poslaneckou sněmovnu PČR, aby přijala zákon, opravňující k těžbě českého lithia výlučně dom…