Vážení pánové,                                                                          

jsme parta starých lidí, kteří se narodili mezi roky 1920 a 1940, ale nejsme postavy včerejška. Zajímáme se o zítřek, protože  máme vnoučata i pravnoučata – a myslíme na ně a nejen na ně. Po invazi tzv. spřátelených armád do naší vlasti v roce 1968 naše rodiny poznaly nejen šikanu, ale mnozí z nás skončili „u lopaty“, jako topiči, kameníci, jako občané druhé kategorie. Sami jsme na vlastní kůži poznali mnohé, před čím bychom dnešní mladé rádi uchránili.

Mnoho let  platilo, že z dějin plyne poučení, že si  lidé z dějin neberou poučení. Proto se pravidelně opakují válečné hrůzy, na bojištích prolévá krev, mrzačí mladí a zdraví, mámy pláčou, děti stávají sirotky. Vítěz (ať už byl agresor či oběť) poté slavnostně rozdá medaile svým hrdinům, zejména in memoriam, a určí i pojmenuje zločince. Tak to vždy bylo, tak to je a prý být musí. (?)