Když se tu dolovalo stříbro, jáchymovský kazatel Johannes Mathesius zastával teorii, že Bůh vládne nejen na nebi a na zemi, ale i v podzemí, kde jsou Božím darem kovy a stříbro. Stříbrné doly a okolí Jáchymova proměnil ve svatou krajinu se jmény Eviny jabloně, svatého Jeronýma, Svatého Ducha, Matky Boží, prvního člověka Adama i Růže z Jericha, a Jáchymov sám v biblickou Sarpetu, kam Bůh poslal hladového proroka Eliáše a vdova s dítětem se s ním podělila o poslední zbytek mouky a oleje.
A právě tady uprostřed svaté krajiny zahájil provoz první „tábor nucených prací“.Pod velením plukovníka Morozovova a jeho pochopů z pověstného Gulagu si sem Sovětský svaz dodal vlastní pracovní síly (německé zajatce z SSSR) na. dolování uranu, který potřeboval pro atomovou bombu. Už o dva roky později (1949) je vystřídali českoslovenští političtí vězňi a tábory převzalo mezitím vycvičené československé ministerstvo vnitra. Z jednoho „tábora nucených prací“ pak vyrostla celá pozdější československá odbočka souostroví Gulag (A.Solženicyn) s celkem osmnácti lágry pro 15-30 000 politických vězňů. První tábor sloužil také k výcviku českých bachařů pro nový vězeňský systém a všechny tábory k výcviku příslušníků Stb.
Vznik lágrů má hlubší kořeny. Jejich příběh začíná už 26. září 1945 a toto datum by mohlo vstoupit do dějin. I když v opačném slova smyslu než datum slavného atomového dopisu Alberta Einsteina z roku 1939, který také motivovaly události z Jáchymova. V druhém případě se sešla vláda právě osvobozeného Československa a jednala o exportu uranu. Jak dokládá Protokol z jednání - který se zázračně dochoval- na druhé straně stolu seděli bohužel zástupci Sovětského svazu. Sovětský svaz na dodávky tlačil, protože jiný uran neměl a výráběl atomovou bombu. Nabízela se příležitost prostě odmítnout. Ale svižná jednání skončila bez problémů již 23.listopadu 1945. Smlouva nesla název „Dohoda mezi vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik a vládou Československa o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Republik“ (viz např. Rudolf Tomíček: Těžba uranu v Horním Slavkově, Okresní muzeum Sokolov, 2000). Kostrbatý a rádoby úřední titulek utajoval podstatnou stránku věci. Samozřejmě nešlo o těžbu a dodávky radia, ale o těžbu a dodávky uranu, ale československá strana se navíc skrytě zavázala, že pro „rozšíření těžby“ vybuduje v Jáchymově tábor pro pracovní síly, které obstará sovětská strana, pochopitelně ze svého Gulagu.
Oba vzácné dokumenty jsou autentickým obrazem československo-sovětského přátelství u jeho zrodu, a také dobrým podkladem při hledání konkrétních viníků tohoto přátelství. Protokol uvádí, že zasedání řídil předseda československé vlády Zdeněk Fierlinger (ČSSD), dále se jednání (zřejmě ve Strakově akademii) účastnil ministr vnitra Václav Nosek (KSČ), ministr obrany Ludvík .Svoboda (nestraník), ministr průmyslu Bohumil.Laušman (ČSSD), náčelník Hlavního štábu Boček, dále ing.Brůža, dr. Erben, dr. Passer a ing. Kopa z ministerstva průmyslu a dr. Dvořák z předsednictva vlády. Na sovětské straně to byl podle Protokolu plukovník Alexandrov, pan Balukin , paní. Nazarenková a Dr. Povališin. Jejich vládní funkce protokol neuvedl. A jako „důvěrná“ klasifikovaná „Dohoda“ se Sovětským svazem nesla podpis ministra zahraničního obchodu Huberta Ripky (Československá strana národně socialistická) a za sovětskou stranu opět pana I.Balukina.
Je asi sotva možné, aby o uranové „Dohodě“ se Sovětským svazem nebyl informován jak prezident republiky Edvard Beneš tak ministr zahraničí Jan Masaryk. Navíc v situaci krátce po Hirošimě a Nagasaki. Ale je také těžko si představit, že by souhlasili s dodávkami uranu na výrobu atomové bomby úhlavnímu nepříteli Spojených států. Někde odtud se odvíjí politika, která v kombinaci s dalšími událostmi zpečetila osud Jáchymova a politických vězňů.
Výňatky z tajného protokolu z jednání se Sovětským svazem o Jáchymovu
Plukovník Alexandrov (Sovětský svaz):
Odhaduje, že v Jáchymově je celkem asi 1 000 tun uranových rud. V Kongu asi 2 700 tun, v Kanadě asi 6 až 7 000 tun.Jáchymovská zásoba se jeví proti těmto číslům jako poměrně malá, ale přesto uran je surovinou důležitou pro výrobu atomové pumy. Američané prohlásili v projevu prezidenta Trumana, že atomová bomba se bude vyrábět jen u nich v Americe. Avšak totéž chtějí též vyráběti v SSSR. Potřebují proto mobilizační energetickou zásobu uranu. Zásoba uranové rudy musí být zpracována co nejdříve. A proto chtějí mít na to vliv.
Ministr průmyslu B.Laušman :
Odpovídá ( na návrh smíšeného podniku, pozn. Autora), že v rámci nacionalizace bude 70-80% průmyslu znárodněno a v tomto rámci dostaneme se do konfliktu s Amerikou a ostatními kapitálovými státy, jejichž majetek u nás má být znárodněn a kde se bráníme , abychom nebyli nuceni připustiti jejich kapitálovou účast ve formě akciových společností.
Předseda vlády Z. Fierlinger :
Prohlašuje, že... bychom chtěli splnit všechna sovětská přání. Záleží... na skutečnosti, že v duchu našeho přátelství smlouvu mezi námi a SSSR dodržet chceme a také dodržíme.
Plukovník Alexandrov (Sovětský svaz):
Uranové doly byly 6 let v rukou německých fašistů, kteří chtěli těžit ročně 50 tun. Dále sděluje: že pokud se týká technické pohotovosti sovětské armády, jsou úplně soběstační ve všech kovech. Nyní chtějí si připravit ze sovětského a čsl. uranu zrovna takovou atomovou pumu jako má Amerika. Proto je třeba posuzovat jejich návrh z hlediska vojenského a nikoliv obchodního.
Ministr národní obrany generál L.Svoboda :
Žádá, aby se ihned provedly potřebné kroky pro zvýšení těžby uranové rudy.
Předseda vlády Z.Fierlinger :
Nyní víme, na čem jsme.
Rekapitulace
Sovětská strana svůj záměr vyrobit atomovou bombu tedy neskrývala, zástupci nepovažovali ani za nutné se omlouvat či mluvit o mírovém využití atomové energie. Plukovník Alexandrov lakonicky připomenul, že pro sovětskou stranu uran z Jáchymova představuje pouze „mobilizační energetickou zásobu“ a také ve světovém srovnání se zásoba uranu v Jáchymově jeví spíše jako malá. Zřejmě ale jen proto, aby zakryl závislost na československém uranu. Československá strana si sovětskou argumentaci s atomovou bombou nevzala jako záminku říci spolupráci ne pro její válečné zaměření a neuplatnila ani dílčí námitku (výhrady ministra Laušmana vedly k lepšímu splnění sovětských požadavků). Ministr obrany Ludvík Svoboda okamžitě požadoval podniknout „potřebné kroky pro zvýšení těžby uranové rudy“ a ministerský předseda Zdeněk Fierlinger váhou své funkce zdůraznil, že „smlouvu mezi námi a SSSR dodržet chceme a také dodržíme.“
„Dohodu“ o rozšíření těžby a dodávkách uranu pak konkrétně naplnil čerstvě založený n.p. Jáchymovské doly. Na podniku bylo české nejen jméno, ale snad i všichi zaměstnanci, kteří až na nepatrné výjimky v nejmenším netušili, že pracují v podniku pod dohledem sovětské tajné služby a ve skutečnosti řízeném Sovětským svazem. Konstrukce podniku byla důmyslná, protože navenek vystupoval jaho český podnik, ale nad ním byla čtyřčlenná vládní komisí,ve které seděli dva Rusové..
Tento podvod utajovala „Dohoda“ tím, že sovětské straně v podniku přisoudila jen méně významná místa ( technického ředitele, vrchního inženýra a přednosty technické kontroly). Pro Rusy z „ komise“ a přímo z podniku Jáchymovské doly pak smlouva zřídila bytovou základnu ( „vhodné místnosti v Praze a Jáchymově“).
Jáchymovské doly začaly tedy s „rozšířením těžby rudy“ a s utajeným provozem dle ustanovení „za účelem zabezpečení důvěrnosti těžby ... a dodávek rud obsahujících radium československo-sovětská komise ustanoví odpovídající řád v jáchymovských a jiných podnicích.“ Ze strany sovětské tajné služby to zřejmě nemělo chybu, protože současně získala nejen podnik pro těžbu uranu, ale i legální základnu pro přesun a práci svých obávaných specialistů ( oddělení či správy „nápravně pracovní tábory“, organizace masového teroru, masového zatýkání a deportací). Němečtí váleční zajatci jako pracovní síla navezená vlaky ze SSSR pochodovali prázdným Jáchymovem (po odsunu českých Němců) již v červnu 1946. Další očité svědectví z Jáchymova z počátku padesátých let pochází z nedávného interview s panem K., který upřímně lituje, že zde z mladické nerozvážnosti kdysi musel sloužit: Jáchymov byl nudným a šedým městem, které mělo asi 5 000 obyvatel. Prázdné město odříznuté od vnějšího světa zakázaným pásmem nemohlo být za dané situace osídleno jinak než příslušníky a donašeči Stb.
Topografie teroru
Zahlazováním stop po dolování uranu se automaticky zahlazují památky na politické vězně a celé jáchymovské souostroví Gulag. Z topografie zmizely lágry, uranové doly, památky a svědectví. Uranový důl Eva je srovnaný se zemí a vítr si hraje na zbytku základů s odpadem z divoké skládky. Svět v podzemí uzavřela betonová deska s plotem a obojí chrání návštěvníka před pádem do šestisetmetrové hloubky. Z ní vedou chodby k vydolovaným rudním žilám, kde se našly dráty čistého stříbra „silné jako husí brk“ a kde ve 20.století vězňové komunistického režimu dolovali tisíce tun uranové rudy pro sovětské atomové bomby. Dva kilometry od dolu Eva vedou k šachtě uranového dolu Barbora. Z Barbory a lágru u šachty nezbylo také nic. Bůh teroru zde povolil tenisové či volejbalové hřiště a horský penzión a i ten už byl přestavěn z pozdější vojenské jídelny. Zajímavá je obec Mariánská s několika lágry, odkud vedly k dolům koridory z ostnatého drátu, kudy vodili vězeňské kolony. Na místě „nápravně pracovního tábora“ stojí deset docela pohledných budov Domova pro zdravotně postižené osoby. Místní kapucínský klášter, kde se nalézaly vyšetřovny Stb, byl stržen už v roce 1965. Ale alespoň na webu lze najít relevantní vzpomínku: „ Po ukončení těžby uranu došlo v rámci rekultivace území a zahlazení stop po masivní těžbě uranu k zajímavé situaci. Bylo rozhodnuto, že opuštěné budovy převezme Okresní národní výbor Most a ten zde zřídí Školu v přírodě. Na místě dílen tak vznikly učebny, nad těžní jámou byla ze strojovny přestavěna tělocvična a z vězeňských baráků se staly ložnice, kuchyň a jídelna. Tato škola v přírodě fungovala ještě počátkem devadesátých let dvacátého století. Dnes jsou z budov pouze torza.“
Jiná stránka z Jáchymova přináší informaci, že v bývalém uranovém dole Bratrství je dnes konečné (!) uložiště radioaktivního odpadu na místě, kde kdysi stávala primitivní třídírna uranové rudy a vězňové rudu třídili ručně v oblacích radioaktivního prachu. A na místě lágru s původním prototypem sovětského lágru z roku 1946 nabízí své služby hotel „v romantickém prostředí“. Pro stavbu hotelových bungalowů se použily základy vězeňských baráků.
Památník
Památníkem politických vězňů jsou dnes vlastně jen superhaldy z kamení, které vězňi vylámali v podzemí při hledání uranové rudy. Statistika říká, že jejich objem odpovídá podzemním chodbám o délce jednoho tisíce kilometrů. Již jen pro jejich velikost se nadají odstranit. Neodstraní je žádné pokusy o těžbu kamení na výrobu silníčního štěrku jako nahoře u Barbory, ani Ruská federace, která je nástupním státem způsobitele škod (Sovětského svazu), protože má v ruce „Dohodu“, která zní pouze na těžbu a dovoz rádia a jiných radioaktivních prvků, ale ne na odstraňování škod na životním prostředí. Snad by bylo alespoň možné v rámci rekultivace a tam, kde je v blízkosti silnice, na haldách vytvořit památeční místa, podobně jako je postaven kříž v údolí proroka Eliáše vězněným skautům. Na nich informační tabule s historií zmizelého lágru a pochopitelně detektor radioaktivity chránící návštěvníky před případným výronem radonového plynu. Pozornost by zasluhovaly také trosky zarůstajících důlních budov v okolí vězeňského tábora Rovnost a před vstupem do Jáchymova druhá věž barbarské ruční třídírny radioaktivní rudy („Věž smrti“). A proti pokračující ztrátě paměti a památek by se snad dal postavit skutečný památník jak se staví v případě masových obětí a známý z několika standardních vzorů. Např. podle celé cesty do svahu z Jáchymova k prvnímu lágru (Rovnost) by bylo možno zasadit pamětní desky se jmény všech tisíců politických vězňů a sestavit je do kolon tak, jak je vodili z lágrů do uranových dolů. Do patnácti až třiceti kolon po tisíci jménech a samozřejmě z leštěného krušnohorského granitu. To by mohl být vedle sochy a pamětních kamenů za jednotlivé lágry před kostelem sv.Jáchyma a sv.Anny v horní části města také další krok jak vězňům, jejich rodinám a příbuzným navrátit důstojnost.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
