Erika Magdalena Peprná: Je „syrské příměří“ ve skutečnosti puč proti Obamovi?

Na počátku vánočního týdne se vynořila extrémně zajímavá kauza, týkající se samotných základů naší geopolitické reality: jejím původcem je proslavený, kontroverzní americký novinář Seymour Hersh a hraje se v ní - jak jinak - o aktuální pupek světa, o Sýrii. A zprostředkovaně - jak jinak - o osudy nás všech.

Hersh zveřejnil v respektovaném britském magazínu London Review of Books článek, zabývající se skrytou stránkou syrského konfliktu. Stojí za ní armádní a zpravodajské špičky a politici o ní nemusejí nutně vůbec vědět. Včetně vrcholných představitelů velmocí.

Puč v Americe?

Podle Hershe členové nejvyššího vojenského vedení Spojených států zorganizovali už v roce 2013 tajnou spolupráci a výměnu informací mezi vojenskými špičkami Německa, Izraele, Ruska a USA. Účel? Zmařit Obamovu politiku, která velela odstranit Bašára Asada z čela Sýrie. A také položit základy pro vstup Ruska do syrského občanského konfliktu. Generálové - na čelném místě tehdejší velitel generálního štábu (Joint Chiefs of Staff) Martin Dempsey - totiž věřili, že Obamova strategie pro boj s Islámským státem (ISIS) je naprosto pomýlená.

Spojí se nakonec "realistické síly" ve Spojených státech s Ruskem a Čínou při "dělení moci" v budoucí světovládě?

To je jen jedno z mnoha odhalení v Hershově pátrání. Všiml si ho i Steven Rosenfeld na serveru AlterNet. Jeho shrnutí Hershova textu, které posléze převzal i server russia-insider a další média, končí otázkou: “Opravdu Obamu oklamali vlastní generálové, pokud jde o válku v Sýrii? Opravdu věří americké vojenské špičky, že si Bílý dům vybral v syrském konfliktu špatnou stranu a musí se vyrovnat s faktem, že Spojené státy, Rusko a Čína mají společné cíle, co se týče boje s islamistickým extrémismem? Opravdu generálové Obamovi tak málo věřili, že si troufli vytvořit vlastní linii zahraniční politiky, která evidentně uspěla více, než ta prezidentova - protože na počátku roku 2016 je Bašár Asad v Sýrii stále u moci? Pokud máme věřit Hershovi, odpovědi na předchozí otázky znějí - ano, ano a ano.”

Polopravda horší lži

Steven Roselfeld velmi dobře reprodukuje obsah Hershova článku, ale to nejpodstatnější mu přesto uniká: i Hershova “odhalení” jsou “cinknutá”. I kdyby totiž byla dokonale pravdivá, jsou jen částí celé pravdy. Tou, kterou by momentálně vítězící (geo)politická “klika” chtěla, aby publikum, nebo jeho určitá část, viděly. Přesto, respektive právě proto, je to právě tato část, která nám může ukázat cestu k pravdě o pozadí syrského souboje politických titánů. Pokud se na ně podíváme správnou optikou.

Seymour Hersh je považován za něco jako “zlobivé dítě” americké žurnalistické scény. Je ověnčen až neskutečnou řadou ocenění - poličky doma mu zdobí mezi jinými pět exemplářů Polkovy ceny a jedna Pullitzerova, nemluvě o Ceně George Orwella za rok 2004. Píše ale, co se nehodí. Od sedmdesátých let, kdy pomohl odhalit masakr americké armády v My Lai ve Vietnamu, až po reportáže o mučení vězňů na Guantánamu a v Abú Ghrajb. Proto je také často torpédován - kritikové jej například často viní z toho, že ve svých textech pořádně neidentifikuje zdroje.

Je to výtka poněkud legrační. Vzhledem k věcem, o kterých Hersh píše, by se jmenovitě odzdrojovat asi podařilo jakýkoli text jen velmi těžko. Jeho problém ve skutečnosti spočívá v něčem úplně jiném - a těžko říci, zda o tom sám Hersh ví, či neví: Jeho “skandální odhalení” vlastně nejdou mimo mainstream. Jsou spíše využívána určitou částí politického spektra (v Americe, ve světě) k boji s částí jinou. Jinak řečeno - dost možná si jej "pěstují" pro posílání "mediálních signálů".

Tak nám zabili Usámu...!

Ta část, která je “prohershovská” (vůbec nejde o dělení levice - pravice), velmi pravděpodobně podporovala opozici proti válce ve Vietnamu, například. Nepřála agresívní politice Donalda Rumsfelda a Dicka Cheyneho v Iráku, a nepřeje ani prezidentu Obamovi a jeho dosti šílené koncepci zahraniční politiky, která vede svět na pokraj zničujícího globálního konfliktu. Rozhodně ale také na druhou stranu nechce, aby publikum znalo pravdu ve všech souvislostech.

Typická je v tomto směru “skandální” Hershova reportáž o zabití Usámy Bin Ládina. Slavný novinář odvedl spektakulární kus žurnalistické práce, opět publikovaný v London Review of Books. Jeho předmětem byl fakt, že s Ládinovou smrtí to bylo “celé jinak” - ale zase ne tak úplně. Usámu prý nedohonil “Obama osobně”. Američanům ho práskla pákistánská rozvědka a šlo o jedno dějství zpravodajské hry - která ale nakonec mimo jiné pomohla Baracku Obamovi ke znovuzvolení.

Tato zpravodajská hra je sice skvěle popsaná - jenže Hersh řekne B, aniž řekl A. Tedy, že Bin Ládin je sám o sobě zpravodajský konstrukt. Že vlastně “nikdy nebyl” (alespoň jako strůjce útoků z 11. září) tím, za koho byl vydáván. Že byl popraven v okamžiku, kdy se to hodilo - nejen Obamovi. A tak dále.

Na jednu stranu jsou podpobná “opomenutí” vlastně ospravedlnitelná: koneckonců se jedenácté září k Usámově smrti vztahuje jen nepřímo. Současně ale jejich vynechání staví celou kauzu do úplně jiného světla. Vlastně dává najevo, že celá “věc Usáma” je docela uvěřitelná - a jen s tou jeho smrtí to bylo tak trochu na levačku, protože Obama je tak trochu křivák. Všichni potrefení řvou, jenže skutečná husa uletí.

Pohádka o hodných zpravodajcích

Podobné je to i s Hershovým novým článkem Military to Military o spolupráci vojenských špiček Ameriky, Ruska, Izraele a Německa. Podívejme se na něj blíže, protože zajímavý rozhodně je:

"Odboj části amerického armádního velení se datuje již do léta roku 2013, kdy byla Vojenskou rozvědkou USA (tzv. DIA) a armádním velitelstvím (tedy Joint Chiefs of Staff, pozn. aut.), tehdy vedeným Martinem Dempseym, sestavena přísně tajná zpráva. Předvídalo se v ní, že pád Asadova režimu by vedl k chaosu a potenciálnímu převzetí Sýrie džihádistickými extrémisty, velmi podobně, jako se to stalo v Libyi. Zdroj, který býval v úzkém týmu poradců armádního veliteství mi řekl, že se jednalo o dokument, sestavený ze “všech zdrojů”, tedy různých signálů, satelitních dat i zpráv z terénu. Podle něj měly být vyhlídky Obamovy administrativy špatné, pokud by nepřestala financovat a vyzbrojovat takzvaně umírněné rebely.

V té době již CIA více než rok kula pikle se svými spojenci v Británii, Saúdské Arábii a Kataru, s nimiž dodávala zbraně a výstroj - za účelem svržení Asada - z Libye přes Turecko do Sýrie. Nový zpravodajský odhad odhaloval Turecko jako hlavní překážku Obamovy syrské mise. Dokument ukazoval, jak mi sdělil dotyčný ex-poradce, že ‘co začalo jako tajný americký program na vyzbrojení a pomoc syrským umírněným povstalcům bylo zcela privatizováno Tureckem a přetavilo se v přeshraniční technickou, zbrojní a logistickou pomoc veškeré syrské opozici včetně Jabhat al-Nusrá a Islámského státu. Takzvaní umírnění povstalci se kamsi vypařili a Syrská osvobozenecká armáda byla hlouček odrbanců, kteří rozbili tábor na letecké základně v Turecku.’. Zpráva nedávala zkrátka žádné dobré vyhlídky. K Asadovi neexistovala “umírněná” opozice a USA vlastně vyzbrojovaly extrémisty.

Generálporučík Michael Flynn, který velel DIA mezi lety 2012 a 2014, potvrdil, že jeho agentura posílala dokumenty v režimu tajné jeden za druhým - a všechny varovaly civilní vedení Spojených států před nebezpečnými důsledky svržení Asada. Džíhádisté podle nich kontrolovali opozici. Turecko nedělalo dost pro to, aby přestalo pašování bojovníků i zbraní přes hranici. “Kdyby americká veřejnost znala zprávy, které jsme denně velení zasílali, zvedlo by ji to opravdu ze židlí,” řekl mi Flynn. “Chápali jsme dlouhodobou strategii ISIS a přesné plány jejich syrského tažení a také jsme jasně hovořili o faktu, že se Turecko dívá jinam, když přijde na růst Islámského státu v Sýrii.” Jenže zprávy DIA, jak tvrdí její bývalý šéf, narazily na “ohromnou ignoranci” ze strany Obamovy administrativy. “Měl jsem dojem, že nechtějí slyšet pravdu,” říká Flynn.

Dále pak vysvětluje, jak se americká generalita rozhodla ve spolupráci s Izraelem, Německem a Ruskem předávat Asadovi a spol. strategické zpravodajské informace (a také to provedla) - čímž dala Asadovi šanci zůstat u moci, aniž to generalitu vystavilo nutnosti přímo neuposlechnout rozkazy svého vrchního velitele, prezidenta. Detailně rozebírá také složité vztahy mezi USA a Bašárem Asadem - na jedné straně snahy o jeho svržení, na druhé straně Asadem nabídnutou a částečně využitou spolupráci.

Námluvy

Podle Hershe se Asad do spolku s americkou generalitou hned nehrnul. Původně jako projev dobré vůle požadoval “hlavu prince Bandára”. To ovšem Američané odmítli splnit a hlavu Saúdské spojky ve Washingtonu, která trvala na svržení Asada za každou cenu, nechali na (starém a nemocném) krku. Podařil se jim ale jiný husarský kousek: přesvědčili CIA, že bude jednodušší nedodávat “povstalcům” zbraně z Libye, ale z Turecka. Přes Benghází přitom v roce 2013 zbraně proudily již “minimálně rok” (Hersh naznačuje, že zpravodajské hry a dodávky zbraní odhalilo i vyšetřování incidentu, při němž v Benghází zemřel americký velvyslanec). Turecké zbraně byly ale zastaralé, což “povstalcům” způsobilo nevýhodu a Asadovi pomohlo.

Hersh mluví o totální neschopnosti CIA vycvičit více než pět (!) “umírněných” rebelů a pokračuje: “V lednu roku 2014, zoufalý z toho, že akce na syrské frontě nijak nepokračují, svolal John Brennan, ředitel CIA, na tajnou schůzku do Washingtonu hlavy jak Americké, tak sunnitsko-arabské zpravodajské komunity z celého Blízkého Východu. Účelem bylo přimět Saúdy, aby přestali podporovat v Sýrii extrémisty. ‘Saúdové nám řekli, že si naše názory rádi poslechnou’ vypráví zdroj z armádního velení, ‘tak se všichni sešli u stolu ve Washingtonu, kde jim Brennan vyprávěl, jak musejí vlézt na jednu loď s takzvanými ‘umírněnými’. Jeho hlavní sdělení bylo, že když všichni v regionu přestanou podporovat al-Nusrá a ISIS, dojdou jim zbraně a střelivo a ‘umírnění’ zvítězí sami od sebe.’

Jenže Brennanovo sdělení Saúdové ignorovali, ‘odjeli domů a svoji podporu extrémistům znásobili, načež nás požádali o technickou pomoc a my řekli: tak jo - takže jsme nakonec extrémisty podporovali taky.’

Saúdové a Turecko přes palubu!

Jenomže Saúdové nebyli zdaleka jediný problém. Americké zpravodajské služby se dozvěděly, že Erdoganova vláda podporuje frontu al-Nusrá už léta a nyní podporuje také Islámský stát.

‘Se Saúdy jsme si poradit uměli,’ vysvětluje bývalý poradce generality. ’S Muslimským bratrstvem taky. V zásadě se na celou situaci můžete dívat tak, že rovnováha Blízkého východu stojí na vyrovnání sil Izralele a zbytku tamějších států, kteří si navzájem drží nůž na krku - a tuto rovnováhu může Turecko narušit. A to je Erdoganův sen. Řekli jsme mu, že chceme, aby zavřel kohoutky potrubí, kterým posílá do Sýrie džíhádisty. Jenže on sám má velké ambice. Chce obnovit Otomanskou říši. A my si neuvědomili, jak moc by mohl být úspěšný.”

V podobném duchu článek pokračuje. Mimo jiné také vysvětluje, že spolupráce Ameriky s Ruskem vlastně běží již od konce studené války, že nikdy nepřestala a že - navzdory Obamovým “trapným” protiruským prohlášením - vlastně nadále funguje v podstatě výtečně. Kooperaci prý bombarduje jen hloupá Obamova vláda a jí oddaný mainstreamový tisk, jenž neví, která bije.

Putinovy “válečné zločiny” (sic!) na Ukrajině jsou prý sice, jak soudí ostří hoši z Pentagonu, neomluvitelné, ale to nic nemění na tom, že jeho přístup k Sýrii je vynikající, založený také na tom, že nechce, aby Asad skonal stejně krutou smrtí, jako Kaddáfí. Jeho brutální skon údajně ruský prezident oplakal a “nechal si třikrát přehrát nahrávku, na které Kaddáfího popraví tím, že ho sodomizují bajonetem”. Prý za to svým způsobem cítil odpovědnost. Asada nesměl potkat stejný osud.

Vstříc novým výzvám

Vyznění Hershova pátrání je jednoznačné: Amerika sice v Sýrii tak trochu tropí hlouposti, ale chytří hoši z rozvědek za to vážně nemohou. Ti vlastně chtějí všeobecnou spolupráci na vyhubení “extrémistů” a “teroristů”. Trochu jim to kazí jen potížisté z Turecka a Saúdské Arábie.

Tito "hoši, co spolu mluví", prý dokonce považují Putina za svého kámoše, protože se vyjádřil v tom duchu, že po katastrofě ruského letadla na Sinaji a pařížských útocích de facto mají stejného nepřítele. Skoro by slzu zamáčkli, když zavzpomínají, jak je už kdysi dobře informovaný ruský prezident tak trochu varoval před jedenáctým zářím.

Přes mimořádnou zajímavost však Hershův článek zapomíná zmínit několik "drobností": třeba že celý “extrémismus” je od začátku americkou (respektive americko-saúdskou) záležitostí. Že “al-Kájdu” vyrobila CIA v Afghánistánu (původně pro boj se Sovětským svazem) a “ISIS” zase americká imperiální politika v Iráku, když předtím odehrála představení s "populárním" názvem "arabské jaro". Že ani nedávný pařížský teroristický masakr nemohl proběhnout tak, jak světu (v repríze 11. září) tvrdí "spojená hlavní média, nadnárodní podnik". Stejně jako že podezřele zavání i nedávný pád ruského dopravního letadla Metrojet na Sinaji - s “bombou”, která zřejmě bombou vůbec nebyla, ale umožnila dostat Rusko do hry.

Nový světový řád - Plán B?

Proto Hershe sice zcela vážně brát nelze, ukazuje však na důležitou tendenci: Můžeme ji nazvat "plánem B" pro nastolení Nového světového řádu.

Ve Spojených státech - a nejen tam - zřejmě opět posiluje mocenská skupina, která nechce horkou fázi jaderné války s Ruskem a spol. Dokonce je jí sympatická i Čína: Hershovo expozé obsahuje krásou nechtěného velmi zajímavou pasáž o tom, jak na Asadově udržení mají velký podíl peníze z Říše středu. Číňany totiž - stejně jako Rusko - prý velmi trápí hrozba ujgurského terorismu.

“Původně jsem měla sklony Číňany démonizovat jako stoupence (totalitní) ideologie,” rozumuje v Hershově “skandálním článku” jedna americká vojenská analytička. “Ale v průběhu let, když jsem viděla, jak se Čína otevírá a vyvíjí, jsem změnila perspektivu. Teď ji vidím jako potenciálního partnera pro rozličné globální výzvy, zvláště v oblasti Blízkého východu.”

Je tedy Hersova "zpráva" spíše informací o tom, že (momentálně) prohrávají "neokonzervativci" - ono válkychtivé křídlo americké politiky? Nezapomeňme, že neokonzervativci jsou stejně tak mezi republikány i demokraty (ve skutečnosti jak prezident Barack Obama, tak senátor John McCain). Obama momentálně režíruje své “Odcházení”. Už se o něj vlastně vůbec nehraje. Důležité je, jak bude vypadat svět “po něm”.

Míříme snad nyní kamsi k "předstírané multipolaritě", v níž budou Čína, Rusko i Spojené státy bok po boku bojovat s “globálními výzvami”? Třeba (z větší části uměle inscenovaným) s “mezinárodním terorismem” a (naprosto umělým) “globálním oteplováním” respektive migrantskou krizí, která má zničit evropské historické národní státy a v "rasovém mixu" stvořit "nového Evropana" pod ekonomickým protektorátem smlouvy TTIP.

Je toto naše budoucnost? Spojí se nakonec "realistické síly" ve Spojených státech s Ruskem a Čínou při "dělení moci" v budoucí světovládě? Přijmeme to nakonec jako báječné východisko, protože se tím odstraní bezprostřední hrozba světového jaderného konfliktu? To jsou klíčové otázky - pokud budeme brát Hershovo "odhalení" vážně.

Lze bohužel úspěšně pochybovat o tom, že o této další fázi nekonečné války "sil temnot" proti skutečné lidské svobodě Seymour Hersh nikdy nic Pullitzerem ověnčeného nenapíše.

V Protiproudu si však tyto otázky budeme klást i nadále.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.