Eva Hahnová: Co nás ohrožuje více? Migrace či agitace?

Jako historička patřím k příznivcům názoru, že nám minulost nabízí velké bohatství užitečných zkušeností a tradic. Volání Václava Klause po neopomíjení „tradičních (chcete-li evropských) hodnot“ mě proto inspirovalo reagovat na jeho článek Přežije Evropa současnou migrační vlnu? z červnových Literárních novin. Otázka, zdali Evropa přežije, je natolik závažná, že považuji v duchu masarykovské tradice "demokracie je diskuse" za naléhavé promýšlet takové úvahy co nejpečlivěji, a předpokládám, že v tom se mnou bude autor souhlasit.

Václav Klaus a jeho příznivci bývají dnes mnohdy obviňováni z populismu a xenofobie. Proti dnešní módě lehkovážného zneužívání těchto dvou pojmů jsem se vyslovila v Lidových novinách již 26. 9. 2015 v článku „Češi nejsou národem xenofobů“. Mé dvě nedávné studie o německých a anglických stereotypech českého národa v historicko-politické literatuře a publicistice, osvětlující jejich zhoubnou roli v dějinách 20. století, ve mně totiž posílily ostražitost vůči osočující a komplexní společenské dění příliš zjednodušující agitaci. Proto se mi mnohdy ale nelíbí ani některé výroky Václava Klause.

Příkladem je třeba výraz autorova zklamání po těsné prohře prezidentského kandidáta FPÖ v nedávných rakouských volbách; v případě výhry jsme prý mohli zažít „ještě tvrdší úder namyšleným ‚majitelům‘ zglajchšaltované Evropy, pánům Schulzům, Junkerům a Tuskům a všem jejich přisluhovačům či s nimi se v Bruselu i jinde vezoucích.“ Tento druh vyjadřování navazuje na neslavné rétorické tradice, které bychom jistě pěstovat neměli.

Někdy se Václav Klaus vyjadřuje umírněněji, ale většinou se opírá o vyhraněně dichotomické obrazy všeho, o čem píše. Již sám titulek zmíněného článku evokuje představu, jako by skutečně šlo o přežití Evropy, a tedy o nejen dramatickou, nýbrž i dichotomicky vyhrocenou „buď - anebo“ situaci. Jenže lidský svět je příliš komplikovaný na to, abychom zjednodušovali jeho problémy do černobílých obrazů. Taková agitace je obzvlášť v demokratických společnostech nebezpečná, protože vzbuzuje zbytečné frustrace. Ve svobodných volbách si lidé totiž nevybírají mezi politiky reprezentujícími pravdu či lež anebo ztělesňujícími dobro a zlo. Mají pouze příležitost volit mezi více či méně rozumnými a uvážlivými politiky a více či méně agresivními agitátory. Z toho plynoucí frustrace nejsou neobvyklé, ale v různých dobách se jim dostává různě hlasitých výrazů. Někdy vedou dokonce až k hlasitým výzvám ke vzpouře proti stávajícím poměrům. Někdy panují poklidnější, jindy vzrušenější nálady; dnes je nesporné, že se Evropa ocitla ve vodách dosti zvířených, k čemuž významně přispívá i Václav Klaus a jeho stoupenci.

Vývoj tohoto hnutí probíhá v různých zemích v různých formách a dnes se všude přitom mluví hodně o migraci a islámu. Jak ale i Václav Klaus zdůrazňuje, jeho hlavní ostří je namířeno proti stávajícím poměrům na evropském kontinentu. I příčiny migrační vlny prý musíme hledat spíše v Evropě než v okolních devastovaných zemích či u přicházejících lidí. Proto se autor dnes také vyjadřuje se zálibou o migrační krizi, ale není pochyb, že mu jde především o vnitroevropské poměry, s nimiž byl nespokojen již dříve. Nové hnutí, se kterým Václav Klaus sympatizuje, a jeho zmíněný článek z Literárních novinách naznačují, že jsme možná skutečně svědky důležitého zápasu o budoucnost Evropy; nikoli však zápasu mezi islámem a křesťanstvím či mezi přistěhovalci a domácím obyvatelstvem, nýbrž mezi Evropany samotnými. Jak totiž víme z historických zkušeností, prosperuje demokracie pouze mezi více či méně uvážlivými občany a hyne v rukách agitátorů volajících po radikální změně stávajících poměrů. O to větší pozornosti si texty Václava Klause zaslouží.

***

Klausovský obraz současného dění spočívá na rozšířeném opovrhování historickými informacemi. Z toho pramení třeba dnes běžné srovnávání kdejakého politika s Hitlerem, o Rusku se často mluví jakoby bylo ovládáno stále ještě diktaturou stalinistického typu, těžké zkušenosti a tragické osudy Arménů z první světové války bývají označovány jako genocid či odsuny Němců z poválečného Polska a Československa jako holocaust. Takovéto lehkovážné historické odkazy zkreslují minulost a zaslepují vůči reálnému dění kolem nás, ale Václav Klaus jim fandí, jak ukazuje třeba jeho nedávný výrok: „Největší stěhování národů rozbilo Římskou říši před 1500 lety. A tohle stěhování národů hrozí rozbít říši Bruselskou. Já bych byl samozřejmě jinak hrozně rád, kdyby Bruselská říše byla rozbita. Ale ne za tuhle cenu.“ Co může znít v mnohých uších jako zdánlivě duchaplná historicky poučená formulace, se při bližším zamyšlení ukáže jako verbální konstrukce údajné hrozby s emotivní stigmatizací jak EU, tak i do Evropy proudících osob.

Podobně je tomu i s odpovědí na otázku „Přežije Evropa současnou migrační vlnu?“ Racionálně viděno Evropa samozřejmě přežije, a ptát se lze rozumně leda tak na to, jak přežije. Asi proto je i autorova odpověď nejasná: „Evropa by dnešní migrační krizi přežít mohla, kdyby byla i nadále Evropou, tedy sama sebou. Kdyby byla zdravá.“ Nevím, co se skrývá za představou „zdravá Evropa“. O tom mohu jen spekulovat na základě autorova tvrzení, že prý Evropa prochází „už minimálně půl století (nebo spíše století celé) hlubokou krizí“, kterou EU prý jen prohloubila. Takto nejasné formulace vzbuzují pouze emotivní představu, že jakési dědictví předků je ohroženo, aniž bychom mohli diskutovat o tom, o kterou jeho část jde a kdo či co ji kdy a jakým počínáním ohrožuje.

Jako historička vím, že naši předkové nebývali jen moudří, takže se mnohých tradic, které nám nám zanechali, musíme zříkat. Jisté je třeba to, že stoletá válka anglicko-francouzská, války husitské či třicetiletá válka, války napoleonské a v neposlední řadě obě světové války 20. století opakovaně zdevastovaly velké části evropského kontinentu, což se mi moc „zdravé“ nezdá. Nevím, jak zdravé bylo prosazování jakési správné víry brutálním násilím, upalování kacířů či čarodějnic, nevolnictví, imperiální útlak četných národů, obchodování s otroky či imperialistické expanze Evropanů na ostatních kontinentech. Pojmu „tradice“ proto nelze užívat bezmyšlenkovitě jako slibného receptu pro řešení současných problémů. Přímo absurdní mi připadá, když se k vágním odkazům evropských tradic hlásí právě Češi, jakoby neznali jejich různorodost a nepoznali následky mnohých neslavných tradic na vlastní kůži.

Vzhledem k dějinám evropského kontinentu si osobně velmi vážím životních podmínek jejího obyvatelstva v uplynulých sedmdesáti letech, a to i vědomím těžkých následků komunistické diktatury v jedné jeho části. Samozřejmě, že lze mnohé i z této doby kritizovat a že proto také kritické hlasy nikdy neutichly, konec konců jsem i sama odjakživa bývala spíše kriticky laděna. Nesporně se však tato doba zapíše do paměti jako ojedinělá epocha evropských dějin, dopřávající doposud největší části Evropanů historicky neznámou míru klidu, svobody a rovnoprávnosti. V tom smyslu považuji současnou Evropu za daleko „zdravější“, než jak ji znali naši předci.

Václav Klaus to vidí jinak. Nelíbí se mu „antihumánní doktrína lidských práv“ a údajně „rozsáhlý, zejména v západní světě uskutečněný převrat tradičních (chcete-li evropských) hodnot“. Tím si prý Evropa „koledovala“ o dnešní migrační vlnu a může ji zastavit pouze zmíněným „uzdravením“. To si však prý vyžaduje radikálních změn. Tak je prý třeba nutné zvrátit demografický vývoj a proto autor vyzývá: „Zastavme v posledním půlstoletí organizovaný rozvrat a snižování významu rodiny a tradičních vztahů muže a ženy a vše se vrátí do přirozených trendů“. Kromě toho je prý třeba evropské společnosti kulturně homogenizovat ve prospěch jakýchsi „elementárních principů lidského chování, životního stylu a respektu k hierarchicky uspořádanému principu lidské společnosti.“

***

Uvědomit si problematiku Klausova obrazu současnosti a jeho receptů pro budoucnost si vyžaduje pečlivého čtení. Tak je například užívání pojmů jako „převrat“ či „rozvrat“ k označení historických změn v západní Evropě po druhé světové válce je neuvážené. Evropané se neupsali žádné doktríně a nikdo jim žádnou nevnutil. O ztrátě údajných „tradičních“ hodnot nemůže být ani řeči, protože nejrůznější tradice mají své příznivce. Jestliže se někomu nelíbí změny populárních mainstreamových hodnotových orientací, pak by bylo jistě účinnější působit aktivně na podporu opomíjených záslužných tradic, než hubovat a šířit falešné obrazy jakéhosi převratu. Historické změny nelze zaměňovat s politickými převraty či rozvraty.

Konstrukce obrazů minulosti jako jakéhosi trvajícího stabilního stavu kulturní homogenity patří odjakživa k oblíbeným prostředkům obrany proti historickým změnám. Problém vězí v tom, že každý národ byl a je nejen rozmanitým, ale i proměnlivým společenstvím. O to výrazněji to platí o Evropě jako celku. Slogany o údajně kulturně homogenních a stabilních evropských tradicích jsou jako dutá klubka načechrané cukrové vaty. Znějí mohutně, ale chybí jim vztah k reálnému historickému dění. Kromě toho zastiňují hodnotové konflikty, které doprovázejí celé dějiny našeho kontinentu. Ideály rovných lidských práv měly v evropských dějinách odjakživa své zastánce stejně tak, jako praktiky diskriminace a útlaku. Emancipace žen není zdaleka produktem „vítězství kulturní revoluce šedesátých let“, a rozmanitost postojů vůči sexualitě doprovází dějiny všech lidských společností.

Závažným problémem zmíněného článku je i jazyková a věcná ledabylost autora, jakou se vyznačují spíše texty agitační než uvážlivé úvahy. Tak třeba obraz migrantů jako lidí, kteří ze svých domovů odcházet „nemusejí“, nýbrž „chtějí“, je míněn jako důkaz toho, že nejde o lidské bytosti v nouzi. Jenže žádný uprchlík nikdy neutíká, protože by „musel“, nýbrž vždy a jen na základě vlastního rozhodnutí, a tedy z vlastní vůle, jinak by byl vyhnancem a nikoli uprchlíkem či „migrantem“, jak příchozí označuje Václav Klaus. Tuto prostou skutečnost známe dnes přinejmenším z dějin emigrace za nacismu a komunismu. Nikdo z tehdejších emigrantů utíkat nemusel, přímo ohroženi byli jen výjimečně, ale všichni vždy zvažovali rizika zůstanou-li a rizika odejdou-li a rozhodovali se podle vlastního vůle.

V článku nalezneme i mnoho chybných informací a insinuací. Alespoň v Německu nikdo netvrdí, že Evropa přicházející přijímat musí. Řeč bývá o tom, jak reagovat, a v té souvislosti jsou zmiňovány právní ustanovení německých zákonů, mezinárodněprávní závazky, morální hodnoty křesťanské víry, humanistické tradice evropské kultury a pod. I diskuse o příčinách nabízejí široké spektrum více či méně osvětlovaných výkladů. „Rozbuškou“ migrační vlny však jistě nemohlo být „naivní a nezodpovědné vítací heslo kancléřky Merkelové (intenzivně podporované výroky prezidenta Gaucka) a podobná prohlášení dalších evropských, zejména bruselských, multikulturní ideologií zaslepených politiků“, protože padlo v době, kdy se kolony uprchlíků na balkánské cestě hromadily v Maďarsku a bylo zřejmé, že tato země nebyla schopna řešit tím vzniklou humanitární krizi sama.

Ledabylé výroky Václava Klause vnukají falešné představy o současném dění. Autor například tvrdí, že každý, kdo žádal „zastavení“ migrační vlny, „byl a je ostrakizován, zesměšňován, líčen jako význam pomoci, soucitu a milosrdenství nechápající člověk, jako sobec, egoista, nekřesťan, prostě neevropan.“ Ze zkušeností v Německu to každopádně nelze potvrdit. Tam totiž existuje všeobecný konsensus o nutnosti migrační vlnu zastavit. Rozdílné názory panují pouze o tom, jak toho dosáhnout. Odsuzovány jsou pouze hlasy, které zneužívají tohoto problému k předpojaté a emotivně nenávistné agitaci, ať již proti přicházejícím lidem, vládě, Angele Merkelové osobně či stávajícímu evropskému pořádku. Nikdo také netvrdí, že „efekt dnešní masivní migrační vlny“ je „neutrální“ či „nulový“, jak píše Václav Klaus. Existují pouze rozdílné odhady, jaký bude. I k tomu zaznívají různorodé hlasy. Někdy se mluví o prospěchu multikulturality pro německou společnost, jindy o posílení reálně již dávno v dnešním globalizovaném světě existující spjatosti Evropy s jejím okolím, mnohdy je řeč o obtížích integrace či finančních nákladech, které sebou nese a pod. Mně osobně podobně jako Václava Klause iritují meditace o údajné demografické nutnosti přistěhovalectví či užitečnosti migrantů na pracovním trhu, ale v médiích se nesporně ozývají názory různorodé.

****

Podobně problematické výroky a chybné údaje zmíněného článku bychom mohli ještě dlouho rozebírat. Na jejich základě konstruuje Václav Klaus tvrzení o existenci jakéhosi údajně pomýleného evropského konsensu a naříká nad ním. Z jeho obrazu čiší frustrace z frázovitosti politiků a žurnalistů, která pobuřuje i mně. Jenže autor z ní odvozuje odpor k současnému západnímu světu, zatímco mně se dnešní životní podmínky líbí. Společenské dění vnímám jako daleko rozmanitější, než ho autor líčí, a s gustem kritizuji, co se mi nezamlouvá. Asi proto nechápu, proč se přistěhovalců bát. Jeví se mi jako jeden z nesčetných kaménků ve fascinující mozaice dnešního Německa. Autor v nich spatřuje hrozbu, protože by prý mohli narušit „přiměřenou míru stejnosti“ současné Evropy. To nechápu vzhledem k tomu, že zároveň mluví o existenci jakéhosi pomýleného konsensu, který považuje za zhoubný a rád by stávající poměry změnil. Proto se mi vnucuje otázka, kdo nás vlastně ohrožuje více: vnitroevropská agitace proti většinovým postojům anebo přicházející cizinci?

O přistěhovalcích autor říká, že„ nesmějí svou vahou a významem zásadně narušovat a či dokonce chtít měnit chování většinové společnosti“, i když ho sám chce radikálně změnit. Co se přistěhovalců týče, jsou si v Německu jak zastánci, tak i protivníci současné vládní politiky zajedno s Klausovým postulátem, že se menšiny mají přizpůsobovat většinám. Názory se liší pouze v otázce, kolik „stejnosti“ si kdo představuje jako záhodné. Jak tomu bývá, preferují jedni společenskou rozmanitost a jiní tíhnou spíše k uniformitě. Proto se jako ve všech svobodných demokratických společnostech vytváří konsensus i v současném Německu jen pomalu, neustále se o všem do nekonečna diskutuje a problémy řeší postupně na základě mnohdy frustrujících kompromisů. V tom smyslu je agitace hnutí, k němuž se Václav Klaus hlásí, a jeho volání po rychlých radikálních změnách stávajících poměrů v rozporu s demokratickými zvyklostmi. Vzhledem k tomu, že již jen sama německá strana AfD má dnes daleko více přívrženců než kolik sem přichází cizinců, se zdá být její radikální agitace větší hrozbou pro dnešní Evropu než migrace; AfD získala např. v nedávných volbách Bádensko-Württembersku 809.564 hlasů, zatímco tam za celý rok 2015 podalo jen 97.822 cizinců žádost o asyl.

Václavem Klausem odmítané ideály co nejširšího uplatňování koncepce lidských práv a záliba v multikulturalitě ve smyslu tolerance nikoho neohrožují, protože dávají jedincům a společenským skupinám možnost vytvářet specifická kulturní prostředí a angažovat se ve prospěch rozmanitých hodnot a tradic. Samozřejmě jich může být politicky zneužíváno prostoduchými agitátory, vývozci zbraní a válek či expanzionistickými vládami. Dějiny všech ideálů včetně křesťansko-humanistických tradic však vykazují mnoho příkladů zneužívání, ale jsou bohaté i na zkušenosti svých uvážlivých zastánců, jímž vděčíme dnešní historicky ojediněle příznivé poměry v Evropě. Proto považuji na rozdíl od Václava Klause za záhodné, pečovat co nejvíce o cenné tradice a bránit se proti neuvážené agitaci spíše, než proti obyvatelům zubožených zemí.

Nenávistné osočování politických protivníků, zastrašování apokalyptickými hrozbami a intelektuálně nezodpovědná agitace nejsou vhodným výrazem frustrací. Panické reakce na dnešní problémy kolem migrace a obrazy přistěhovalců v opevňující se Evropě považuji za pouhou záminkou, zastiňující dalekosáhlé nebezpečí, které v sobě nese hnutí, v jehož úspěchy Václav Klaus doufá. Otázka, zdali chceme reagovat na své frustrace vůči dnešním politickým elitám rozumným uvažováním a počínáním, a nebo podpoříme vzpouru ve prospěch rozpadu současných poměrů v Evropě, se mi proto jeví jako daleko naléhavější než meditace o tom, zdali Evropa přežije migrační krizi. Osobně jsem přesvědčena, že masarykovský ideál demokracie jako diskuse a každodenní „malé“ práce ve prospěch vlastních ideálů je nejužitečnějším příspěvkem k řešení stávajících problémů.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.