Eva Valerie Maxová: Česká republika budí v očích uprchlíků hrůzu

Z dnešní zprávy na idnes.cz vyplývá, že i Norsko může patřit mezi takové závistivce. Norské ředitelství pro imigraci vymyslelo, jak zredukovat počet žadatelů o azyl.

Po dobu šesti týdnů získá prvních pět set migrantů příspěvek deset tisíc norských korun za to, že se dobrovolně vrátí zpět do vlasti.

Ministryně pro integraci Sylvi Listhaugová pro televizi NRK řekla, že to vidí jako výborný nápad: „Potřebujeme nalákat více migrantů, aby se dobrovolně vrátili zpátky. Tím, že jim nabídneme více peněz na jejich odjezd, nám zároveň spoustu peněz ušetří. Je totiž dražší mít lidi v azylových centrech.“

Vida, Norsko! Nejdřív se tváří, jak migranty vítá, chce a potřebuje a nakonec se jich hodlá takovouhle fintou fň zbavit. To my jsme na tom o mnoho lépe. Svou lásku a ochotu přijímat jako většinová společnost směrem na Blízký východ nevysíláme. Zůstáváme zdravě nad věcí, sledujeme dění zpovzdálí a myslíme si svoje.

Všechno si tak nějak sedne. Zkušenosti z okolních zemí, které jsou již přívalem běženců ze „Sýrie“ zaplaveny, bez toho, že by z dlouhodobého hlediska výrazně řešily celkový dopad na dění a chod společnosti. Představení se „mírumilovných“ uprchlíků v reálných videích na řecko-makedonské hranici i ve francouzském městě Calais, a nakonec i osobní zkušenost naší země s cestovní kanceláří Generace 21, která velkoryse zasponzorovala několikaměsíční pobyt iráckých křesťanů, před tím, než zjistili, že pro ně naše země není dost bohatá a dobrá.

A teď trojice uprchlých uprchlíků, kteří se odmítli z řeckého tábora přesunout do ČR. Dokážu si představit tu hrůzu v jejich očích, když se dozvěděli, že to nebude Germany, ale nějaká Czechia.

Na základě přidělených kvót by do naší země mělo přijít 2 691 migrantů, kteří se u nás mají úspěšně integrovat a učit se žít jako každý většinový občan naší země.

Chtějme tedy věřit, že více než dvě tisícovky uprchlíků, pokud neutečou dřív, než vyrazí, budou v naší zemi spokojeni a naplní sluníčkářské vize o tom, jak krásně se dá žít v zemi, která patří všem. To jsou ta slova, která tak rádi čmárají pastelkami na tvrdý karton, když se jdou v pravdě a lásce ukázat do narychlo svolaných demonstrací.

Přesídlování uprchlíků prý podle EU vázne, zřejmě nastala chyba v systému a zaneprázdněnost přeplacených úředníků v útulných kancelářích, neochota politiků řešit věci a události efektivně a ve správný čas a stálý přísun nových a nových hochů ze „Sýrie“ tomu všemu také nepomáhají.

Zvykli jsme si čekat. Jsme tolerantní a víme, že jsou věci, které ovlivníme a které ovlivnit nelze. Koupit si každé ráno čerstvé pečivo, to lze. Zarazit uprchlickou řízenou vlnu jako běžný občan ČR, tak to už nelze. Zatím v tom máme jasno. Prý jsme převážně xenofobní. Pak se ale nabízí otázka, kdo je ten, který nás za xenofobní označuje. Není on sám taky xenofobní z důvodu nesnášenlivosti vůči druhému?

V zemi bujícího neziskového sektoru, který hledá každou příležitost, jak být prospěšným a viditelným se stává velmi moderním používat slova jako netolerance, nepochopení, neochota, neláska a nenávist.

Pokud oddělíme předponu ne- od prvních čtyř slov, dostaneme slova naprosto jiného významu. Objeví se tolerance, pochopení, ochota a láska. Jediná nenávist zůstává osaměle stranou. Nenávist, v poslední době tak často zmiňovaná jednotlivci a skupinami, kteří se povyšují nad ostatní, protože jen oni přece vědí jak NEnenávidět.

Zeptáme-li se lidí kolem nás, znají-li Hate Free Culture, řeknou vám, že ne. Tedy pokud nejsou znuděnými studenty, nebo kavárenskými povaleči, kteří mají vnitřní potřebu bojovat za kohokoli, ovšem za vynaložení minimálního úsilí, nejlépe na sociálních sítích.

Iniciativa Hate Free Culture má silné zázemí Úřadu vlády ČR a odbornost Agentury pro sociální začleňování, finance tečou z Norska, Lichtenštejnska a Islandu, mediálně je podpořena „nezávislou“ ČT. Na webu Hate Free Culture (HFC) jsou uvedena známá klišé o tom, jak tým zažil násilí a nenávist na vlastní kůži, proto poskytne prostor obětem, propojí iniciativy, vyvrátí fámy a nenávistné předsudky.

Iniciativa Hate Free Culture vyrostla ze semínka NENÁVISTI, mohla by připomínat pampelišku, která po odkvětu šíří dál své potomky dalšími a dalšími semínky. Mít v názvu nenávist, zdůrazňovat ji a hledat na každém kroku, čekat na příležitosti. Je tohle správný způsob boje proti ní?

Vandalské útoky neznámých pachatelů, provedené navenek neonaci způsobem a následná demonstrace Prahy proti nenávisti, pomáhají zviditelnění iniciativy HFC.

Kdo tvoří mozek Hate Free Culture, který podněcuje nenávist tím, že na ni poukazuje? Pár informací z webu HFC s krátkou výpovědí hlavních aktérů:

Koordinátorem je třicátník Lukáš Houdek, Rom, romista, fotograf a gay, který zahájil umělecký projekt Život snů slovy o sobě: „Ne vždycky se člověku všechno povede tak, jak by ostatní chtěli. Někdy to jenom poděláte třeba tim, že se jako teplej narodíte na malý město a nemáte tak ani šanci dodržovat nepsaný kodexy, co jsou po léta platný – třeba nevybočovat…. Někdy je vám už sedumnáct, koukáte na sebe do zrcadla a zjišťujete, že se asi nenávidíte. Škrábete si tu pošpiněnou kůži z obličeje a přemejšlíte, co by řekli tomu, kdybyste se zabili….“

Spoluzakladatel projektu, několikrát napadený nácky, Jaroslav Valůch, který si vzpomíná na dobu, kdy nosil dredy: „Na místní diskotéce poznáváme několik zdejších nácků, ale snad se nic nesemele. Je s námi také přítel spolužačky. Trochu se mu s kámošem posmíváme, říkáme mu „steroid“ pro jeho nepřirozeně kulturistický vzhled. Už brzy budeme steroidovi děkovat. Kámošovi začínají hořet vlasy, nácek z vedlejšího boxu mu totiž zapálil dredy. Hlava uhašena, nácek už je na nohou a vyvolává konflikt. Před nás se ovšem staví steroid, nácka to rozhodí a vzdává to…“

Nechápu, proč je na webu pořád uvedena loni zesnulá trollerka nácků na internetu (tak se sama nazývala) Lucie Bittalová. Nesnášela nácky, protože s nimi ve svých šestnácti měla i tuhle zkušenost: „…Do náckovského baru chodil taky jeden kluk, který se mi líbil. Černé delší vlasy, hnědé oči, metalista, starší než já. Chodili jsme ven, psali jsme si smsky, vypadalo to nadějně. Pak jsem se dozvěděla, že ho náckové pozvali mezi sebe a řekli mu, že když jejich nabídku přijme, stane se jejich „vůdcem“…. Byla jsem svědkem toho, jak před barem zkopali mého kamaráda nebo jak verbálně šikanovali homosexuálního kluka tak dlouho, dokud se nerozbrečel. Když seděl v slzách zhroucený na chodbě a ptal se sám sebe, co komu tak hrozného udělal, stoupli si vedle něj náckové i s mým Thor Steinerem a začali hajlovat.“

Zajímavé zjištění. Pár let fungující projekt, iniciativa, vznikl v zásadě na základě osobních zkušeností a subjektivního dojmu z okolí, v němž se dva muži a jedna žena ocitli o své vůli. Z tohoto důvodu začali poukazovat na nenávist v naší zemi.

Kolik běžných českých občanů má osobní zkušenost s neonacisty a jejich projevy?

Zajímavé členy má iniciativa chráněná Úřadem vlády. Jakým způsobem vůbec byli šéfové HFC vytipováni a pasováni Úřadem vlády do role pravých bojovníků proti nenávisti? Jakou roli zde hrálo doporučení Norska, Lichtenštejnska a Islandu, že tohle v naší zemi potřebujeme?

Pokud mají aktivisté z HFC osobní zkušenost s neonacisty, určitě budou iniciativní přijejich dopadení a policii ČR navedou správným směrem. Náckovské období v nich zcela jistě zanechalo hmatatelný otisk. Ovšem je možné, že pachatelé sprejerského vandalismu dopadeni nebudou, protože je všechno jinak a i zde účel světí prostředky. Cílená reklama na zakázku.

Mediální masáž a manipulace sluníčkovými ovčany vychází Hate Free Culture na výbornou. Zblblí organizátoři na pražské demonstraci pořád dokola opakovali věty jako: „Nechceme město, ve kterém mají mít lidé strach. Nechceme zemi, kde pojem rovnost je považován za extremistický názor. Lidem, kteří páchají takové činy nenávisti, bych chtěla vzkázat: Postavíme se vám, protože solidarita je silnější…Nenávist nemá v České republice místo. Nenávist nám nesluší.”

Výborné zprávy, které by měla Hate Free Culture směřovat k migrantům, přiděleným kvótami České republice. Možná by pak neměli takový strach do naší země vstoupit.

Stejně jako by si tahle uměle vytvořená skupina antinenávistníků měla připomenout Havlova slova: "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ a změnit svůj slovník, postoj a přístup ke všem občanům této země, kteří mají svůj vlastní mozek i názor. Místo lží a nenávisti začít šířit v naší zemi pravdu a lásku.

Nikoli boj proti nenávisti, ale boj za lásku. Řečeno slovy Matky Terezy, která se odmítla zúčastnit pochodu proti válce a jeho organizátorům vzkázala: „Nenuťte mě jednat PROTI věcem, ale PRO věci. Pozvěte mě, až bude pochod za mír.“

To je ale pro tyhle kluky a holky z Hate Free Culture příliš vysoký level, myslet hlavou a v souvislostech.

Jim stačí na sociálních sítích usilovat o život bez násilí a nenávisti vytvářením naprosto zbytečných projektů ke skupině jednotlivců, kteří jsou momentálně v „kurzu“ (Romové, migranti, LGBT komunita), uměle rozdmýchávat napětí ve společnosti poukazováním na její údajné fobie a manipulativně ovlivňovat mysl a názory nastupující generace, dřepící většinou v hipster kavárnách s plackou „Hate Free Culture“.

Laciná, účelová a nedůvěryhodná politika tohoto spolku, která nemůže před českou veřejností obstát a nemůže být akceptována. Ani když za ní stojí samotný Úřad vlády ČR a tolik přínosná Agentura pro sociální začleňování.

převzato z blogu autorky na idnes.cz.