Místem takového výjimečného soudu byla nyní Paříž. Nejprve dva islámští radikálové soudili západní svět, vzápětí západní svět soudil islámský radikalismus.
Krev tekoucí po obrazovkách velmi snadno zakryje to, co teror také ukazuje. Člověk je podobně jako zvíře krví hypnotizován. Média po teroristických útocích zažívají žně: v přímém přenosu je sledován každý krok policie, zvědavě je obhlíženo místo děje, odborníci se vyjadřují k povaze útoku i psychologii útočníků. A samozřejmě bije hodina soudu, ten je všudypřítomný.
Po útoku z 11. září navrhoval francouzský filosof Jean Baudrillard vyhnout se morální reakci, nechat na sebe dopadat událost v její čisté podobě, nechat se jí doslova fascinovat, aby tak bylo možné lépe o ní přemýšlet. Pochopitelně, okamžitý odsudek paralyzuje mysl, je pevnou hrází pro jakoukoli úvahu.
Co se v nábožensky zabarveném terorismu ukazuje? Mám před sebou obrázky, kterými se ještě před deseti lety míhalo televizní zpravodajství: v bukovém lese, vysoko v horách Kavkazu, sedí na zemi skupinka vousatých mužů. Kolem hlav mají pásky s arabskými nápisy, na sobě maskáče, pronášejí do kamer sliby odplaty a hněvu. A vedle těch archaických řečí o odplatě a víře jdoucí až k vytoužené smrti se na zemi povalují nejmodernější laptopy, mobilní telefony a satelitem naváděné raketomety. Ten rozpor mezi archaickým a nejmodernějším mísící se v postavách fundamentalistů je podivuhodný.
Nemůže západní svět právě v tom rozporu hledat i vlastní kritický obraz? Třeba by se, samozřejmě až potom, co se vyřádí v soudech a nových migračních strategiích, mohl pokoušet nahlížet otázku, jak jsme se nechali vtáhnout do snů hypermoderních technik, přestože stále zůstáváme lidmi se sny poněkud přízemnějšími. Jistě, náboženství jsme příkladně ponechali toleranci a násilí odevzdali do rukou institucí, ale i my, usedlíci v globalizované situaci, podléháme náhlým hnutím mysli, toužíme, milujeme, nenávidíme a věříme v leccos, přestože se hrdě prohlašujeme za ateisty. Žijeme v podobném rozporu jako ti bradatí muži.
Oprašuje se starý neokonzervativní diskurs o střetu civilizací, ale neukazuje se nyní daleko spíše, jak jsou si „naše" a „jejich" civilizace blízko? Neukazují teroristické skupiny jen zcela otevřeně to, co se týká i nás, totiž že jsme vtaženi do střetu dvou časů: archaického a hypermoderního?
V bukovém lese nebo v poušti Sýrie se muži se samopaly domnívají, že žijí své sny a že si je plní prostřednictvím nejmodernější techniky. Na trávníku pod Eiffelovou věží sedí docela jinak působící lidé, ale i oni si myslí, že žijí své sny a že ty sny se jim podaří uskutečnit pomocí té samé techniky. Jedni jejím prostřednictvím navádějí rakety, druzí se zabydlují v jejím zábavním světě.
Otázka terorismu se ráda ponechává v politickém poli, neboť v něm nehrozí souvislosti systému nepříjemné. Terorismus se tak pohodlně uvězní do srozumitelných struktur, ve kterých lze navrhovat jeho rozhodné vymýcení („válka proti teroru", „s teroristy se nevyjednává"), kde lze jeho pomocí polarizovat svět na dobrý a svobodný a zlý a nesvobodný (smrt za karikatury) a kde konečně lze hledat svou idealizovanou tvář vlídného správce světa („s islámem je nutné zahájit dialog").
Zdá se, že islámský fundamentalismus je sváděn podobnými neřestmi jako západní svět. Digitální technika je jen spojnicí nebo doslova sítí, na které jsou pak ony svody viditelné. Tak třeba maskovaný muž z videí Islámského státu hrozící popravou rukojmích měl být britský muzikant módní hiphopové scény; podobné ambice na hudebním nebi měli prý i bratři Kouachiové z Paříže.
Mohli bychom podobnost svést na globalizaci, která pohltila celý svět včetně toho dříve ovládaného tradicemi. Jenže stále existují i jisté alternativní proudy módám vzdorující, a nemusí jít o rolníky v horách Afghánistánu. Islamistům, tak halasně kritizujícím Západ, ale jakoby život v materiální prostotě moc nevyhovoval. Psycholog by pak z jejich činů vyvodil třeba nenávist k vlastnímu obrazu, jakousi masochistickou složku teroristy.
Tím se kruhem dostáváme na počátek: je už nesporným faktem, že islámský terorismus vytvořily USA v 80. letech na podporu svých mocenských zájmů v rámci studené války. Patrně už tehdy bylo rozhodnuto o povaze novodobého terorismu jako druhé strany jedné mince, kterou je konzumní svět.
Pokud se o poslední teroristické akci (Charlie Hebdo) hovoří jako o útoku na svobodu slova, kterou my zastáváme (Petr Hájek v komentáři k iniciativě „Jsem Charlie" provokativně poukázal na to, že svoboda slova je v našem světě poměrně selektivní), nemělo by se ale zapomínat, že ten útok je veden nám beznadějně podobnými lidmi. A že to, na čem ona podobnost stojí, je velmi temnou stranou našeho světa: zpovrchnění komunikace, přesouvání života do elektronického prostoru, konzumní mánie.
Až se rozhoří další výjimečný soud, a jistě to zase jednou přijde, možná bude namístě nebrat na paškál jen samotné zločince, neboť takovou práci spolehlivě zastane i soud pravidelný. Snad bude načase vůbec opustit rétoriku soudu, všímat si podobností a pokoušet se v nich hledat příčinu problému. Kdo totiž může s jistotou říct, že to byly jen karikatury, co tak iritovalo ty dva mánické, módou posedlé a frustrované muže. Mánie, módy, frustrace, jako bychom to sami neznali...
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
_profil_top.jpg)
