Dnes lze ovšem s výhodou sáhnout po některém z internetových vyhledávačů, a ponořit se do datové základny. Archaické typy však své ego nedrásají internetem. Z jámy nevědomosti mě spolehlivě vytáhl Radim Brázda, spoluautor Filosofického slovníku (Olomouc 2002).
Autor tu uvádí, že dromologie je teorie, vytvořená P. Viriliem (viz nahoře kniha: Rychlost a politika) , podle níž jsou společnosti profilovány a strukturovány svým vztahem k rychlosti a schopnosti využít tuto rychlost, ve spojení s masou, k udržení a stupňování moci – dromokracie. (…) člověk se začíná pohybovat ve virtuální (mediální, vehikulární, tj. samohybné, vlnové) sféře světa, jehož časoprostorovou dimenzi již zcela nekontroluje. Předmětná definice je širší a preciznější, než zde uvádím.
Je dobré znát klasiky a je výhodou mít poblíž skutečné filosofy. V daném případě jsem narušil koncentraci Tomáše Hauera z Ostravy. Se stoicismem sáhl po sborníku s názvem Ztraceni v terrapolis (2012) a nalistoval příspěvek Dromologie. V zasvěcené laboraci se jeho dočasnými asistenty stali Paul Virilio, Jean Baudrillard, Gilles Deleuze a další.
Dromologie mi přišla později na mysl při čtení Lidových novin na konci listopadu 2014 a května 2015. Sociolog a filosof Filip Vostal zveřejnil v Lidových novinách dva eseje: Co nám rychlost bere a dává a následně Vše se mění, ale stojíme na místě.
Civilizaci je třeba oživit rekonstrukcí jejich struktur
Rizik, kterým jsme vystavení v dnešní post-moderní, post-politické, post-něco… společnosti vystaveni je dlouhá řada. Žití nonstop a zkrácený čas spánku, narušování biorytmů, datové ingerence, elektromagnetické vlnění apod. mění nejen denní a společenské návyky, ale i funkce mozku a DNA. Regenerovat je pro člověka stále těžší a pro společnost, přesněji řečeno Trans National Corporation, stále méně žádoucí.
Civilizaci je třeba oživit rekonstrukcí jejich struktur. Už několik desetiletí se nabízí, nejen ve sci-fi, jako řešení kyborgové a roboti. Samoučící stroje se derou na výsluní světových dějin. Stroje s námi hrají šachovou partii, tu zásadní prohrál s americkým superpočítačem velmistr Kasparov. My ho už jen nedobrovolně následujeme na stále menších a menších hracích deskách. Ty už nejsou šachovou partií s pravidly, ale bojem o uhájení života v betonové džungli.
Po mém skromném úsudku to prokazuje rovněž esej informatika Petra Koubského Jak nás stroje kazí (LN červen 2015). Je to mrazivé, ale velmi potřebné čtení. „Nynější průmyslová revoluce se od předchozích liší tím, že v ní už nejde o strojovou náhradu fyzické, ale duševní práce. Stále více intelektuálních činností předáváme počítačům.“
Podobných varování pro veřejnost zaznívá v poslední době stále více a více. Pokud se nám dostane do rukou třeba Magazín 2000 záhad (č. 7/2015), pak lze na s. 7 objevit slova britského kosmologa a astrofyziky Martina Reese, který se obává, že lidstvo uvolní místo umělé inteligenci. „Toto naše století je zcela unikátní. Většina hrozeb, kterým čelíme, nesouvisí s přírodou, ale s lidskou civilizací. Jsme hrozbou sami sobě.“
Tohle neříká někdo menší, než člen britské královské akademie a člen společnosti Deep Blue, která je derivátem Google. Vědec připomíná, že vynález umělé superinteligence bude tím posledním, které lidstvo udělá.
Zkusme se na chvíli změnit na poutníky do minulosti
Zkusme se nyní na chvíli změnit na poutníky do minulosti, tedy alespoň z hlediska knižních zdrojů. A vůbec to nemusí být technická záležitost. Stačí „navštívit“ spisovatele jménem Mitch Silver a odnést si titul V tajné službě (TALPRESS, Praha 2009). Text zachycuje i Charlese Eugena Bedauxe, který se mimo jiné aktivity také zabýval manažerismem.
V zásadě – nastavoval zaměstnancům zvýšené pracovní normy, které doprovodil tím, že nepatrnými odměnami motivoval ty, kteří daných cílů dosáhli, a postihoval nebo rovnou propouštěl ty, kteří na novou výkonnost nedosáhli. Předmětné studie určovaly cíle hodně vysoko, takže byly sotva dosažitelné.
Konzultant Bedaux měl, z povahy své činnosti: zvyšování efektivity, přístup k výrobním schématům podniků, čehož bezezbytku využíval. Pohyboval se na obou amerických kontinentech i v Evropě. Důvěrně se znal s ředitelem německé říšské banky Hjalmarem Schachtem a vedoucím Německé dělnické fronty Robertem Leyem. Oba se objevili v Norimberském procesu. Ještě v roce 1936 se to praktikovalo takto: H. Schacht důrazně doporučil Bedauxův systém části německých průmyslníků a R. Ley, jako „odborář“ se postaral o to, aby dělníci a jejich předáci v oslovených továrnách nebyli v opozici.
Těch, v zásadě novodobých zdrojů bychom jistě našli mnohem více a stačilo by se přesunout na přelom 19. a 20. století. A potom k J. Á. Komenskému a ještě více proti proudu dějin…
Možných obran je celá řada. Bohužel všechny odmaže pásová výroba. Obecně však v daném případě pomáhá účelná pomalost, žití tímto okamžikem a třeba stoicismus. Někdo zvolí buddhismus nebo jógu. Prvním krokem na cestě k ozdravění ovšem je: zastavit se!
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
