František Kuba: Heligonka Jarka Nohavicy a sociální demokracie

Nejedná se přitom o informační stín, ve zpravodajství masmédia, které vysílá na slezských a jiných frekvencích. To by mohl vysledovat snad jen Tomáš Prouza, náš přední kremlolog a stigmatický člen první linie útočných zábran Sobotkovy sociální demokracie.

Jak se kryje mnohaletá krizová situace s předchozím optimismem hejtmanů jako Evžen Tošenovský (ODS), Jaroslav Palas, Miroslav Novák (oba ČSSD)? Odpověď se ztrácí v těžké inverzi; pravděpodobně žádný z nich nenašel kousek konsensu, aby zašel za předchozími politickými vůdci Severomoravského kraje, aby získal zkušenosti, o kterých se nepíše. Ostatně s komunisty se „nebavíme“, byť jsou parlamentní stranou, a nemusíme také mít ani žádný konstruktivní program. Stačí se s nimi nebavit, jak chartistické a charakteristické, řekl by Sh. Holmes a mnul si čelo.

Důležitá je opatrnost

Abych se však nestal terčem odborníků z Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, tak výslovně uvádím, že předchozí odstavec byl napsán v euforii po ranní – „novinářské“ kávě. Proč toto „nenásilné“, až Menzelovské sebezpytování? Prostě si uvědomuji, že já, jako měkký cíl, bych nedokázal čelit jejich případnému násilí, tím spíše, že mají bezpečnostní prověrky!!, a tím dostup ke všem materiálům. Ani si nedovedu představit, co bych dělal, kdyby mi (čistě teoreticky) poškozovali poštovní schránku, poškrábali bytové dveře a pomluvili u sousedů, a to mazaně nepřímo, tedy účelně a nevysledovatelně.

Ale mohli by zajít i dále a monitorovat moji internetovou komunikaci, zjistit zdravotní stav, atakovat ošetřující lékaře, problematizovat moje finanční operace (jakkoli skromné), zkrátka ubrat mi kyslík. To by v Ostravě husté na inverzi a plné polétavého prachu nemuselo být nic příjemného. Také by mohli poškozovat mé včerejší i dnešní příbuzné, to bývá skvělá kratochvíle na úrovni sledovacích a regulačních praktik z 30. a 40.tých let minulého století. Proto si těchto lidí, jistě ne verbovaných z VIP rodin, nestátních neziskových organizací, Hate Free, nesmírně vážím. Ostatně, co mi (a nám) v dnešní české liberální demokracii (cloumané advokátními kancelářemi, nadnárodními firmami, zainteresovanými politiky, lobbisty a oligarchy) zbývá, že?

Jaké to bylo včera

Jak pro koho, i tehdy jsme žili v režimu neomezených možností. Že to není pravda?, ale je, opět, jak pro koho. Abych trochu zážitkově doložil: Jednoho dne si mě zavolal kovaný personalista (45 – automatizace, NHKG v Ostravě), Lumír L. a řekl: „Franto, chtěl by sis vydělat a ještě přitom cestovat? Bylo by to tak na rok a půl?“ Trochu mě to zarazilo, krylo se to s nerozvážným činem, krátce předtím, jsem odhlásil pro mně povinný výtisk Otázky míru a socialismu?

Probírali jsme to doma se ženou a nějak nám to nedávalo smysl. Místem pobytu měla být Angola, šroubárna blízko pobřeží moře. Nepochopitelné bylo, že jsem měl dělat do hydrauliky, což naprosto nebyl můj obor a neuměl jsem ani slovo portugalsky. Naštěstí to padlo pod stůl.

Přibližně za dva, tři měsíce jsem si přečetl v denním tisku zastrčenou zprávu, že na pobřeží Angoly v jakési šroubárně došlo k přepadení bojůvkami z džungle a povraždění zaměstnanců a hlídačů.Z toho jsem pochopil, ne že mě dotyčný personalista nemá rád, to by bylo paranoidní, ale jen, že má daleko lepší informace než já, a to skutečně měl.

Snad platí i to, že za každého režimu kolem nás létá spousta legrace, jen ji často nedokážeme monitorovat, zachytit, koncentrovat a využít. Pravdaže, nemusí to být vůbec jednoduché, jako třeba když máte šedý zákal a posouváte mžurky a říkáte si: „Ty jistě nejsou z Lidového domu, tak dalece přece ještě neklesli…“ Ale, kdo ví, co se před parlamentními volbami ještě vejde do jejich „kafáčku“.

Vpuštění Jarka Nohavici na scénu ostravského realismu

To, o čem jsem vyprávěl dosud, bylo jen předznamenání. V dnešní uspěchané době, je to asi negace, ale neumím s tím nic udělat. Zkusme se na chvíli vrátit do socialistického realismu. Třeba okolo roku 1974 bylo v Nové huti KG v Ostravě-Kunčicích asi 22 tisíc zaměstnanců. Ano, byla tu přezaměstnanost, někdo z dnešních „národohospodářů“ zmíní křížové dotace atd. V tehdejší Ostravě se jednalo o středně velký metalurgický podnik. Montánní OKD a Vítkovické železárny byly ještě mohutnější. Čísla i produkci lze dohledat.

Po Vítězném listopadu 1989 se poměry ve společnosti, díky některým Václavům, začaly měnit. Ani pozdější poměrně velkorysé Špidlovky (odstupné) pro hutníky, oceláře, koksaře a další, nedokázaly zakrýt trhliny v konzistenci Severomoravského kraje. Mohutný ocelářský průmysl založený na dobývání černého uhlí začal být „transformován“ metodami Vladimíra Dlouhého a dalších prognostiků. Obrácená kladívka mrtvých jam a dolů se, obrazně řečeno, rozšířila z Michálkovic i do jiných částí kraje. Podstatně byl omezen koexistující chemický průmysl. Kaly v jámách Ostrama poblíž sídliště Fifejdy však zůstaly. Oficiálně není známo, kdo všechno a v jaké míře se na sociálním propadu a neštěstí obyvatel Ostravy napakoval. Řeklo by se, že to šlo napříč politickým spektrem a geograficky až po Prahu. Detaily by mohl doložit, jak se domnívám, JUDr. Josef Babka, zkušený politik a podnikatel (KSČM), také Ing. arch. Liana Janáčková starostka z Mariánských Hor a senátorka a další.

Odborníci a především zaměstnanci okresních a krajských úřadů neměli možnost se vybavovat s obhájci Klausových „dekretů“ o nové organizaci státní a veřejné správy. Zrušení okresů bylo (a je) katastrofou. Kolaps za kolapsem, vše dobře řízené ze zahraničních center moci. Blíže vědci a publicisté jako Valtr Komárek, Jan Keller, Ilona Švihlíková, ale také inteligentní a argumentačně pohotový Lubomír Štrougal.

Co Ostravě zůstalo

Takže především zánovní obchodní centrum Nová Karolina, ale také vylidněné a šedé náměstí před ostravským museem. Zde, namísto zaniklého obchodního domu Baťa, „rázovitá“ restaurace v sousedství finanční instituce. Výstavní obchodní dům Ostravica (Textilia) už dávno neslouží svému účelu a těžko říci, zda ho více poškodil nálet angloamerických bombardérů anebo jistý politik z ODS. Evžen Tošenovský, europoslanec, ho velmi dobře a nezaměnitelně zná. Dříve hojně navštěvovaný dům potravin s kvalitním zbožím se před lety stal jakýmsi podnikatelským konglomerátem. Přitom potraviny a zboží tehdy prodávané by dnes bylo na úrovni: RETRO plus.

Abych zmírnil potutelnost angažovaných neználků, VŠ studentů (s politickou pojistkou) a placených trollů, tak se sám označuji za staromileckého, sebestředného člověka. Jenže, kolik já takových a podobných lidí znám. Jsou mezi nimi lékaři, horolezci, valcíři, inženýři, mechanici měřících přístrojů, ajťáci a další. Nechci zde opisovat katalog profesí, jen připomenout, že 26 let nekráčíme správným směrem. Ani křečovité úsměvy našich politiků (bílých koňů šedých elit) na tom nemohou nic změnit. V Ostravě dokonce ani heligonka barda Jarka Nohavicy a jeho chraplák.

Symbolicky pojato, město, které se vzdá svého krásného historického znaku a nahradí ho třeni vykřičníky, si snad ani nic dobrého nezaslouží! S tím by si zase uměl poradit jen mimořádně akční ex-primátor Petr Baníček Kajnar. Co ty tři vykřičníky znamenají?

Nejspíše zdůraznění kritického stavu ve statutárním městě Ostravě. To nedokážou ani zdaleka zakrýt hudební festivaly, Oktoberfesty, Vítkovická tretra apod. Pesimista by si mohl myslet, že se Ostrava, po faktické ztrátě identity, sesouvá na úroveň Vizovického trnkobraní, ačkoli může na tom být i hůře. Moravskoslezský kraj patří mezi ty tři ohrožené v ČR, jež zasluhují pozornost vládního zmocněnce.

Když už nemůžeme změnit poměry, tak alespoň slova. Ale přirozeně jen jako teoretickou možnost, o kterou možná ani „nestojíme“. No, ale přece, co kdyby Jarka Nohavicu doplnil Daniel Landa? Vadilo by to Centru boje proti terorismu? Nevím, pokusím se konzultovat, ale možná (z toho se vážně podezřívám) bych chtěl být jeden z nich!

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.