František Kuba: Je Václav Havel zajatcem pražské kavárny?

Jsou to množiny různých pitomostí, v reálném i virtuálním životě, přesycené: e-maily, korespondencí na chytrých telefonech, masmediálními prostředky, Dále pak bestselery, čtečkami i naším personálním okolím, tedy nutnými civilizačními kontakty a neduživou televizní reklamou na 400 gradiánech našich předpokládaných směrů konání a plateb. Všechny tyto, informace si prý zaslouží pozornost typu High Priority. To vše nám ale deformuje nevědomí a rastruje mozek, který je plastický.

To mi nedávno potvrdil i Jiří Špaček v článku Osud mozku v online světě. Jsem proto znepokojený člověk, téměř jako současný představitel Jamese Bonda, herec Daniel Craig a mnozí jiní.

To leckoho nutí k přemýšlení. Pro mě byl tímto zážehem k „přehodnocení všech věcí“, dialog Hrdiny nepotřebujeme, který vedl Přemysl Houda s italským profesorem Alessandro Portellim, s jedním z tvůrců orální historie.

Řada myšlenek profesora Alessandra Portelliho, jedné z nejvýznamnějších osobností italské historiografie, je pro české prostředí aktuální. Dle něho, například pojem „totalitní“ je nálepka, která ukazuje, že český výzkum minulého režimu se odehrává v ideologickém rámci. Navíc si myslí, že disidentské příběhy nejsou pravdivější než jiné. To říká do úvodu Přemysl Houda a klade naléhavé otázky jistého typu.

V Česku už několik let jedna z neziskových organizací – Člověk v tísni – pořádá kampaň „Proti ztrátě paměti“. Co si o tom myslíte?

Ztráta paměti? Nejprve se zeptám já: Vy věříte, že paměti některých lidí jsou „správnější než jiné?

Nevěřím a co z toho vyplývá?

Já také ne. A ztráta paměti? Není tím ve vašem prostředí myšlena spíše neschopnost vzpomínat „správně“? Myslím, že ano, a pokud ano, pak s takovou myšlenkou mám velký problém.

Proč s ní máte problém?

Myslí se tím totiž de facto neschopnost vzpomínat, jak po nás vyžaduje současný hegemonický narativ. Vzpomínky lidí nemůžete kontrolovat, ani posuzovat, které jsou lepší. Pokud – a o tom asi mluvíme – se někteří Češi neidentifikují s postkomunistickým režimem, jak by si přál, nemusí to znamenat, že paměť takových lidí je špatná, alespoň některých. Je za tím třeba hledat fakt, že ani zkušenost, se současným systémem, a nezapomínejme, že trvá už více jak 25 let, nemusí být nejlepší. (zvýraznění autor článku).

Neformální pokračování do Orwelovské fikce

Dialog těchto dvou lidí pokračuje…, my ale teď přesedneme z tohoto exkluzivního informačního Orient expresu do jiného kolejového prostředku.

Ocitám se nějak v kupé nějakého neosobního, ne/zvoleného metra, které míří do současné historie, jen pár desítek let nazpátek. Světla jsou zhasnuta a do tmy.

Rozhlas ale funguje, takže se dovídáme, že příští zastávkou bude polistopadové dění ´89 (pak Pražské jaro ´68, dále Únor ´48). Ale, dost možná, už je to jedno, to tvořivé alternativní bylo trojnásobně promrháno, jsme zase na vedlejší koleji evropského dění, dnes vůči Bruselu a jeho figurkám.

I teď se nezdá, že bychom doopravdy jeli, metro jen popojelo, snad do podzemního depa, kde nám promítají (na velkoplošné obrazovky oken vagónů) „naše“ úspěchy po roce 1989. Jsou to převážně privatizace jako Poldi Kladno, Škoda Plzeň, rozklad Vítkovických železáren (s tradicí od roku 1828), výhodný prodej mořské flotily, odtěžení uhelných pilířů pod těžními věžemi apod. Následují programy ČSSD na podporu malého a středního podnikání, hned poté, co byly rozbity dlouhodobě budované odbytové řetězce našich exportních šampiónů. Moderátoři se střídají a tak máme možnost pozorovat Vladimíra Dlouhého, Václava Klause, Vladimíra Špidlu, Viktora Koženého a další aktéry vstupu do EU a našeho pochodu za demokratizací. Opakovaně se objevuje záběr, kdy mažoretky nesou transparenty s heslem „Kupónová privatizace se vydařila“. Je vcelku jasné, kdo jim uvážlivě kyne z tribuny. Zdá se, že z ventilace se line rajský plyn.

Na stále běžících obrazovkách se nám, ve středně dlouhém záběru, objevuje krajně sympatický Jaromír Drábek a v blankytně modrém obleku, liberál až do morku kostí. Tento příjemný člověk, byl ale vytlačen kurpulentní dámou s černými obroučkami brýlí, neurčitého věku. Prý kolegyně ve funkci. Ta otevírá doširoka svá ústa, jenže už ji pomalu není slyšet. Patrně hovoří o našem stále ještě sociálním státě, tedy jakési pravicové nirváně, kterou nám závidí celá Skandinávie, včetně Dánska.

Konečně někdo přidušeně promluvil „Šmejdi“, ale tato, téměř anonymní reakce, zůstává bez odpovědi, cestující v kupé se bojí. Podle establishmentu se bude nejspíše jednat o ressentiment marginálů. Brýle a sluchátka, které nám předtím rozdal průvodčí, už nyní sundává a ukládá do koše.

Prostřih a jiné prostředí, nyní pražská ulice. Pořád ještě trochu vězíme v sentencích virtuálního děje. Probouzíme se s něčím v krvi a mozkem žadonícím mozkem po odpočinku. Jsme před Městskou knihovnou v Praze. V našich lidech, tedy lidech do vlaku temnoty oněch let, přetrvává nejasný pocit. Přesto by nás mohla zajímat retrospektiva ze zákulisí tehdejších zkratů a pršících jisker, aspoň v podobě narativní historie a znázornění historiků; abychom mohli „vědoucně“ odezírat jízdní řád těchto údajně dějinných událostí. K „rýsovacím prknům“ stratégů tohoto dění, ani zdaleka nejsme schopni dohlédnout, dokonce ani nevíme, ve kterých budovách a na které straně oceánu sídlí. Zatím tedy jen procházíme bezpečnostním rámem do studovny.

Český historik Jiří Suk se pokusil zmapovat terén sametové revoluce v období od listopadu 1989 až červen 1990). Jako běžný čtenář považuji jeho spis za vysoce seriozní, a to proto, že (s dostatkem prostoru) uvádí i alternativní výklady společenských procesů, např. názorový nesoulad na definici revoluce, zde Giddens / Szomolanyiová.

O poctivosti autora svědčí také jeho vyznání k tvorbě onoho dokumentu na straně 17. „Mým cílem byla vyváženost. Přál jsem si, aby vědecká systematičnost nezadusila lidský (leckde „příliš lidský“) rozměr dění.nejsem si jist, zda se mi to podařilo. Takové počínání je vždy riskantní, zvláště pak jde-li o psaní z oblasti soudobých (žitých) dějin. Takřka všichni jsme aktivními pamětníky „devětaosmdesátého“, pro tehdejší mladší a zčásti i střední generaci znamenal tenhle rok první historický zlom prožitý na vlastní kůži, o němž lze říct, že výrazně ovlivnil individuální osudy většiny jejich příslušníků.“

A tak se lze dočíst, a jasně si uvědomit, že Koordinační centrum Občanského fóra mělo výběrový, nikoli demokratický charakter. Stačí nahlédnout třeba na stranu 95, zmíněného dokumentu…

Po několika dnech byla nerozlučná trojice Havel – Vondra – Křižan označena jako „páteř krizového štábu“. Každý, kromě nich, ve výboru OF byl pověřen nějakým úkolem, aby se – osvobozeni od všeho efemérního mohli soustředit na podstatné – na politiku. V pátek 24. listopadu se uskutečnil první pokus o organizační reformu, jehož účelem bylo vybudovat systém, podle kterého by se do několika orgánů rozčlenil dosud nestrukturovaný výbor OF, do něhož živelně přibývali noví a noví aktivisté. Motivy této vůle k řádu byly v zásadě dva:

1. ustavením komisí vybudovat systém koryt a příkopů, kterými by byla odváděna personální energie kumulující se od prvních dnů kolem jádra;

2. racionalizovat vnitřní strukturu a přivést hnutí k větší výkonnosti. Zmíněné tendence se odrážejí v prvním pokusu o schéma, které bylo ještě velice jednoduché, protože pouze odráželo stav v prvních porevolučních dnech.

A tak si sekundární účastník historie uvědomuje, že velice brzy došlo k uzavírání kruhů moci, což vyvolávalo kritiku. S výhradami proti uzavírání rozhodujících grémií nejčastěji vystupoval signatář Charty 77 a nezávislý ekologický aktivista Ivan Dejmal: „Skupina lidí, která měla bezprostřední přístup k informacím, se pomalu ale jistě začínala vzdalovat lidem, kteří tvořili plénum a kteří přišli upřímně s něčím pomoci. Přicházeli tam se svými zkušenostmi a se svým programem. A najednou vlastně během devíti dnů, někdy ve středu 29. listopadu, se to ustřihlo, a pak už se jenom oznamovalo, že bude svoláno plénum. (pozn. 93)

Velkým slabikářem je vědění z ateliéru Josky Skalníka a jiných míst a iritující chování samotného Václava Havla. Zde a právě dnes, s odstupem času a uvolnění i jiných zdrojů, si musíme pro vlastní dobro, uvědomit, že Václav Havel měl řadu rolí, tedy i person. Stále více je slyšet, že Havlové jsou dva, ten skutečný a ten Lex v jakémsi kódu pražských uskupení.

Lze vrátit Havla reálnému životu?

Jinými slovy, berme si z jeho odkazu to dobré a skutečné, jako třeba vystoupení v Rudolfinu 1997 k oběma komorám Parlamentu ČR. Nebo přínosná setkávání s dalajlamou i s běžnými občany, ke kterým měl blízko. Posaďme ho znova do lóže Semaforu s Milošem Formanem a poslouchejme jejich repliky. Mnoho může napovědět Jiří Suchý a jemu blízcí.

Pokud má dnes Havel znamenat více, než jen neónové srdce a podobné rekvizity z dílen, barů a restaurací některých pražských umělců a zejména vnucované mody chování, tak je mu třeba vrátit opravdovost. Nabízí se, jak se domnívám, dvě řešení. Obě jsou z pera Arthura Millera.

Jeho hra Pohled z mostu obsahuje závěrečnou scénu, kdy advokát z doků Alfieri říká: „Obyčejně se s životem vyrovnáváme napůl, a mně je to milejší. Ale pravda je posvátná, a i když vím, jak velice byl v neprávu a jak zbytečně umřel, chvěju se: musím se totiž přiznat, že jeho památka ke mně volá něčím až zvráceně ryzím.

Není to nic ryze dobrého, ryzí však byl on sám, protože se dal cele poznat, já ho za to asi budu mít raději než všechny svoje rozumné klienty dohromady. Ale přesto je lepší vyrovnat se s životem jen napůl, musí to být lepší. A tak na něj vzpomínám v zármutku a – to přiznávám – i jistým… nepokojem.“

Druhá varianta je více filosofická. Arthur Miller sděluje: Velké drama je právní věda. / Rovnováha znamená všechno. / Nedosáhneme jí, dokud nebudeme vidět člověka komplexně, dokud citlivost a moc, právo a nezbytnost nebudou stát proti sobě tváří v tvář, dokud nevysledujeme oprávnění autority a také oprávnění rebelantství do těch výšin, kde již nestačí dech, kde – neboť se projevily nejvyšší, jakož i nejnižší názory – zbývá jen mlčení. (Že by Wittgenstein)?

Řízení státu prostřednictvím V. H. bylo velké drama, právní vědy se nedostávalo, ochoty vyhovět známým ano.

Zakladatel Občanského fóra byl ovšem dramatik a filosof. Nevím, nakolik je ho třeba spojovat s akcemi typu Kéž lavičko, kéž bys promluvila. A to tím spíše, že odkazů – i druhů mlčení – v této velké hře je nepřeberně mnoho. Knihovna Václava Havla může, tuto úlohu, spolu s Nadací Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, kvalitně naplnit.

Nelze proto předepisovat názor na Havla, kdo tak činí, činí nepoctivě. Nepochybuji o tom, že představitelé autoritativního diskursu jako Tomáš Halík, Jiřina Šiklová, Jan Rychlík, Magda Vašáryová, někteří novináři a politologové a lidé jim souzvuční budou s těmito zobrazeními souhlasit. Domnívám se, že jim podobní lidé se potřebují se k někomu bezvýhradně vztahovat a také z odkazu pragmaticky těžit. Silně to připomíná jistou Gustu F. – z dob reálného socializmu.

Kdo představuje pražskou kavárnu (bez záruky)

Před časem mě zaujal článek politologa z fakulty Sociálních věd Masarykovy univerzity Stanislava Balíka Pražská lumpenkavárna? V první části svého psaného projevu se autor snaží dobrat motivů prezidenta Miloše Zemana, který podle něj polarizuje společnost a také používá nevhodných výrazů.

V pokračování pak politolog varuje: „Ve skutečnosti se pod zástěrkou odporu vůči zkažené „rádoby intelektuálské pražské kavárenské smetánce“ rozpoutává v naší zemi nová verze třídního boje. A je to třídní boj se vším všudy – proti dobrému lidu (dělnické a rolnické třídě) je stavěn zlý a vykořeněný intelektuál (kdysi vykořisťovatel a buržoa).“

Výživná je část příspěvku pod titulkem Třídní nenávist živí i Klaus. Zde neokorale konstatuje: Smutné je, že nejde o osamělou akci Zemana a jeho věrných. Na vlnu obnoveného třídního boje naskakuje i někdejší hlavní symbol změny nazírání na společnost v netřídním duchu – Václav Klaus. Jak jinak si lze vysvětlit jeho nehorázné věty útočící na Václava Havla jako na princátko z velmi bohaté rodiny žijící na Barrandově v překrásných vilách, zatímco plebejci Klausovi neměli v bytě ani tekoucí teplou vodu. Co tím chce říct? V době, kdy Klausovi neměli tekoucí teplou vodu, velká část venkova měla vodu studenou pouze v pumpě na dvoře, kousek od chléva. A nic to neznamenalo, respektive znamenat nemá a nesmí.

Někdo se může úspěšně domnívat, že argumentace tohoto typu je silně asymetrická. Máme tím na mysli formulaci A nic to neznamenalo, respektive znamenat nemá a nesmí.

To mě konsternovalo. Zdá se, že Stanislav Balík přešel do třetího stádia diskursu: z hegemonického do autoritativního a nyní se nachází ve stadiu příkazu! Tím se mu ale vytrácel Ten druhý. To by znepokojilo i filosofa Martina Bubera a nesporně i dnes Paula Liessmanna.

Svou drsnou tezi potvrzuje i zdvojením motta článku a závěru článku. Politolog zde praví: Paradoxní je, že k dnešnímu třídnímu boji přispěla i sama „kavárna“, když chtěla přímou volbu s tím, že hůř než za Klause být nemůže. Spletla se. Konzervativec dobře ví, že líp už bylo.

Vyvstává tím otázka, zdali i člen fakulty Sociálních věd Masarykovy univerzity nepolarizuje společnost? Ale to bych ponechal k úvaze vzdělancům. Pro mě je, v tuto chvíli důležitější, jak tento vysokoškolský pedagog ne/přispěl k žitému odkazu Václava Havla. V tomto případě si nejsem ničím jistý.

Zdroje
Jiří Špaček Osud mozku v online světě. Lidové noviny, Orientace 31. října a 1. listopadu 2015.
Dialog Přemysl Houda – Alessandro Portelli Hrdiny nepotřebujeme. LN 5. září 2015.
Jiří Suk, Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990). PROSTOR, Praha 2003.
Stanislav Balík Pražská lumpenkavárna? Lidové noviny, 7. listopadu 2014.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami