Tímto zůstává součástí tehdejší i dnešní kolektivní duše. Byla to pracovitá, invenční a laskavá osobnost, což oceňovalo i její okolí v rozpětí od Landeku v Koblově, přes rybníky, po Heřmanickou haldu.
Byla to tak trochu post-biblická doba, kdy katolický kostel sv. Františka a židovská modlitebna byly kousek od sebe a lidé měli k sobě docela blízko. Většinou je spojovala chudoba, místo, kde narodili a odkud vyšli na svoji pouť za chlebem. Potom i rodinné příběhy, uhlí a železo, chemické produkty, místní i světové katastrofy.
Hrušovské náměstí bylo velkou agorou, kde byli výsadní societou havíři holubáři s hodinami a čekali na návrat svých šampiónů oblohy. Agora byla často pročisťována dýmem kyseliny sírové a titanové běloby. Úprk matek s potomky v košatinkách byl vítaným zpestřením dne. Až pozvolný návrat, přes malou alej kaštanů, signoval návrat normality všedních i svátečního dne.
Tehdejší Hrušov měl čtyři školy, sodovkárnu a kněze jménem František Bijok, který by si, bez nejmenší nadsázky, zasloužil blahořečení. Byla to později i doba, kdy Marie Rottrová nosila bílé podkolenky a její otec varhaník a sbormistr místního chrámu dokázal rozvibrovat svými píšťalami prostor a čas.
Byla to doba, kdy Poláci a Židé z Horní Haliče se (po několika migračních vlnách) postupně asimilovali do ostravského prostředí. Nebyli již ohroženi hladomory jako ve své domovině a s původním obyvatelstvem byli většinově spojeni římskokatolickou vírou. Obětaví a znalí doktoři byli Židé, v dané lokalitě třeba lékař Sienkowitz. Právem dobře konaného si tak vydobyli úctu a výsadní postavení. Také mi zachránil život, určitě třikrát. Jména jako Krämer, Schleiermacher a další byla známkou statusu, třeba i architekta nebo inženýra ze Sodafabriky (chemičky).
Co mohli migranti v rámci tehdejšího Rakouska-Uherska nabídnout? Oni a jejich první a druhá generace měli obrovskou dynamiku. Robili nejen v havírnách, ale i chemičkách, Vítkovických železárnách, sazárně, kladli i švelery (pražce) pro lokálkové spojení mezi Bohumínem a centrem Ostravy. Tuto těžkou práci tehdy vykonávaly i ženy. Z dřívější domoviny byly zvyklé na práci v zemědělství. Ještě dlouho po II. světové válce jezdila na této trase lokálka s číslem 13.
Ale nepřicházeli jen havíři ze solných dolů ve Wieliczce, ale i jiní, jako třeba zběhnuvší student z kněžského semináře Johan Stalmach a Karla Krowiarz z rodového statku ve Witanowitz, který byl zplundrován po smrti hospodáře, jejího otce. Ti dva se vzali, měli k sobě úctu a čtyři děti.
Kdo tehdy žil v Hrušově? Ostraváci, Němci, Židé, Poláci, Slováci, Uhři a Cigani a to jsem možná ještě na některý národ, či etnikem zapomněl. Dokázali vedle sebe nejen žít, ale i koexistovat. Vrcholem společenských aktivit byly jejich bály, různá shromáždění, třeba tělovýchovných jednot jako DTJ, hasičů, veslařů apod.
Ti nejlepší chodili třeba cvičit do staré Čapkovy sokolovny v Ostravě. Takový Johan Mazgala si při cvičení na kruzích vyrazil o nízký strop zuby. Župa mu zaplatila náhradní chrup. Tuš tak se žilo!
Jen „zpátečník" by dodal: „Bez nestátních neziskových organizací a profesionálních vířičů diskuzí bez reálných obsahů!" Proč to tehdy, bez politické hlásné trouby shora a tímtéž verbálního násilí v zásadě fungovalo?
Původní obyvatelstvo a nově příchozí obvykle spojovala římskokatolická víra a kněz nebo rabín byli přirozené autority. Důležité bylo hlavně to, že čeština, polština, slovenština jsou příbuzné jazyky a také nově příchozí se chtěli naučit vše potřebné, nevytvářeli vlastní ghetta ani nátlakové skupiny. Stejné rituály od křtění, přes svatby, poslední pomazání a vzdání poslední pocty byly vnímány podle jednotného kódu.
Děti si hrály na bezpečné ulici a pochytily od sebe herní a hlavně jazykové dovednosti. S ohledem na monarchistické zřízení i používané technologie byla úředním jazykem němčina.
Dnes se o tom příliš nehovoří, ale sociální svět byl poměrně dobře ošetřen, viz například zdroje pod čarou.
Pokud by si dočasný premiér Bohuslav Sobotka prolistoval dobové dokumenty, i ty pozdější, jdoucí do počátku 90. let minulého století, pak uctivě mlčel. Ba, stačilo by i méně, obrátit se na renomovaného sociologa prof. Jana Kellera. Udělá to, nebo bude vyprávět o nízkých pudech?
Dobové fotografie:
Zdroje:
Jičínský, L. Sociální péče a zdravotnictví. In: Kamenouhelné doly Ostravsko-Karvinského revíru. Svazek IV., str. 195-237. Moravská Ostrava 1929.
Myslivec, Th. Dělnické noclehárny a jídelny. In: Kamenouhelné doly Ostravsko-Karvinského revíru. Svazek IV., podkapitola „Bytová péče a jiná blahobytná zařízení", str. 475-517. Moravská Ostrava 1929.
-------------------------------------------------------------------
Poznámka:
Nepřišlo to z New Yorku a nebylo to vládní garniturou nařízené, bylo to, fungovalo to – za jistých podmínek, jak bylo naznačeno, a jak to zaznamenali fundovaní historikové jako Jolanda Pilařová a další. Myslím ovšem ty, kteří jakoby nazpět vnitřně prožili a až pak psali a zaznamenávali emočním mozkem, což by konvenovalo se skutečností.
Nejedná se tedy o historiky mžourající zpoza obrouček brýlí, který by mohli zhurta kritizovat soudobí velikáni jako prof. Milan Myška anebo prof. Aleš Zářický. Anebo nemohli??
Nyní následuje vnitřní okřiknutí: „Dnes, ani jindy už nebudeme vatovat digresí...
Ve své nepředstírané samolibosti, si dovolím opravit jedno heslo – jako veslo. „Chytrému napověz, hloupého kopni!"
Neudělám to: „Chytří TO vědí a hloupé odmítám nakopávat... unavil bych se, beru jen v potaz, kolik máme politiků a akademických funkcionářů!
Kajkera harmonia, je lokálně fungující, ba lokálně platná.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
