Kontury společenského dění se rozostřily „Opoziční smlouvou“ mezi ODS a ČSSD do té míry, že už řadu let se česká veřejnost stává nechtěným účastníkem pitomé reality show. Jak mnozí naznačují, tak i KSČM se stala pevnou součástí establishmentu.

Stačí se podívat, jak její poslanci v uplynulých letech hlasovali (často spolu s ODS). O lidovcích a ODA by se také dalo vyprávět. Podobných, možná až kvazi-divadelních forem, se v pražském centrismu ukrývá nezbadané množství. Vynořují se z tohoto chaosu, potom nám po volbách nastolí „nový“ politický Řád, pod staronovými hesly, načež všechny ze státního rozpočtu profitují (v míře větší, jak nemalé). Snad by to byly otázky na Daniela Kroupu, Petra Pitharta a další neúplatné intelektuály. Zvládli by to? Nemyslím verbálně, myslím argumentačně.

Tradiční strany v ČR jsou natolik „věrohodné“, že po roce 1989 vznikla celá řada nových politických stran a zajímavých uskupení. Přirozeně, lze se odvolat na vývoj a demokratické základy naší společnosti, ale už nějaký čas víme, že to v našich podmínkách nestačí. Vítězný Listopad ´89 přinesl demokracii a užitek jen některým, demokraturu nevýznamné většině. Ti, co zbohatli, údajně zbohatli, díky schopnostem a správnému načasování svých investic. Dělo se tak při první a druhé vlně kupónové privatizace a v pokračování pod hesly, že STÁT je špatný hospodář. A oni byli ti charizmatičtí apoštolové. Jistě nikdo nepodezřívá Václava Klause, že má seznam misijních akcí a dobrovolné výnosy ze sbírek, přece není sv. Pavel, snad jen na Hanspaulce.

Nejčastěji nám dávají pít takový lógr z pražské kavárny angažovaní politologové a sociologové, spolu s akademickými hodnostáři a studenty typu Mejstřík, kteří se příležitostně plouží Albertovem a dožadují se „toho svého, toho zaslouženého a vizionářského“, v rámci jejich představ o svobodě (s červenou kartou v kapse) a žhnoucím zrakem. Role číšníků tohoto šálku kávy se ochotně ujali četní novináři. Ale nedivme se, i oni profitovat a konkurence v oboru je velká. Aby nějak vynikli, tak si toho občas dají do krosny příliš a na svahu k výšinám myšlení zkolabují. Běžný čtenář si toho většinou nevšimne.

Jen někdy nastává velký třesk v malých rozměrech základního lezeckého tábora, například když nedávno filosof Václav Bělohradský v deníku Právo vysvětlil Alexandru Mitrofanovovi, jak skutečnosti vznikají, a jaké z toho plynou konsekvence.