Pomáhala lidem žít, i jen přežívat, ale působila (a ještě působí) jako nástroj ovládání lidských mas vládnoucími elitami. To platí nejméně od časů Krále králů Sargona, jak ukazuje Bedřich Hrozný Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie (1943).
V novodobé historii přišel s radikálními názory na náboženství jako první Jean-Jacques Rousseau. Jeho existenční problémy jsou spojovány se spisem O společenské smlouvě neboli zásadách státního práva z roku 1762. „Člověk se rodí svobodný, ale všude je v okovech." Filosof směřoval svou kritiku do prostředí katolické víry, když prohlásil: „Pravověrní křesťané jsou předurčeni k tomu, aby byli otroky, vědí to a sotva je to vzrušuje."
Třeskutým svědkem toho, že Jean-Jacques, klade základy svého mínění do skály a nikoli do písku, je mimoděk i velký misionář a manipulátor sv. Pavel, viz 1K 2,5; 1K 3,19. Známo je i klasické sdělení z listu Koloským: „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu." (Kol 2,8) Lze najít i výklad jiný: „Hleďtež, ať by vás někdo neobloupil moudrostí".
Náboženství sehrává v řadě kultur významnou úlohu a je prakticky nemožné odlišit ho od politiky. Dochází zde k překrytí sekulárních a sakrálních sítí. Max Weber tyto procesy zachycuje, ve své třísvazkové studii Gesammelte Aufsätze zur Religionssoziologie (1920).
Tím je řečeno, že náboženství a církevní infrastruktury jsou imprintovány (otisklé) do sekulárních společenských vazeb a to ekonomických, politických, kulturních aj. Vliv náboženství na společnost je dán historickými, ale i současnými obsahy (v ČR např. restituce). Je však třeba zaznamenat i sublimovanou a transformovanou přítomnost náboženství ve společnosti.
A nejsou to jen setkání na Velehradě a výročí světců, ale bylo to donedávna i vynášení ručně zhotovené „posvátné vánočky" na Sněžku, nejvyšší vrchol Česka. Tak činil, jak si namlouvám, tandem Václav Klaus / Dominik Duka. Tím se vlastně vracíme k sociologii náboženství, kterou je třeba chápat v implicitním rozměru, coby specifický způsob analýzy vztahů mezi sociálním a náboženským životem v pojetí skupin, tříd, vrstev, kultur.
Do aktuálních pravd, anomálních pravd, zjevných (i zjevených) nepravd, simulaker a podobného harampádí se snáší apoštol míru, pravdy a solidarity s ukřivděnými tohoto světa – papež František. Káže na plážích, vede diskursy, sepisuje údajně racionální encykliky a zahanbuje především levicové politiky. Jenže to vše jsou jen velmi, velmi jemné vibrace. Finanční baroni, jejichž rody již pár století sedí za hradbami novodobého Jericha, z toho mohou mít jen dobrou náladu. Třeba v čase mezi několika drinky.
Důvodem je, že při neoliberální mantře individualismu, implantované od přelomu 18. a 19. století do kognitivních matric mozků, je v Západním světě stále méně lidí, kteří se chtějí angažovat ve prospěch toho druhého. Antropologický přesah (v jádru altruismus) je v marginálním postavení, do kterého je vmanipulován individualismem a konzumním způsobem života a tím zároveň civilizačními chorobami člověka, fauny a flóry.
O křesťanském milování nepřátel a jeho účinnosti při nápravě světa se nelze seriozně bavit. Je pravděpodobné, že i tato teorie, jdoucí proti přirozenosti, nejenže lidem nepomohla k lepším zítřkům, ale že je zalila armovaným betonem, v pevné jednotě církve a trůnu.
Jinými slovy, nikdo nehledal Třetí cestu a Tony Blair byl sotva k tušení.
K náboženským spisům lze universálně poznamenat, že se jedná o filosoficko-fantastickou literaturu. František Vrhel (1989)... řekl: „V jedné přednášce, proslovené v Montevideu roku 1949, rozlišil Jorge Luis Borges čtyři postupy, příznačné pro fantastickou literaturu všech národů a dob: vytváření textu, jenž odkazuje sám na sebe, prolínání snu a skutečnosti, cestování v čase a zpochybňování jedinečnosti postavy jako subjektu. Borges podotkl, že tyto postupy umožňují tvůrci zrušit nejen realismus fiktivního příběhu, ale i skutečnost samu."
Tuto iniciační formuli, lze vyčíst třeba u Stanislava Hubíka Filosofie o slovech o slovech o filosofii (Olomouc 2012). Domnívám se, že je potřebné se tázat: zda lze číst a plnohodnotně apercipovat či převádět do reality třeba encykliky bez znalosti oné Borges / Vrhelovy formule?
Ze žabího pohledu pražské kotliny (či bažiny) se musíme ptát, zda vůbec číst a jak rozumět vládním prohlášením a vládním usnesením? Vždyť tito „vyvolení" jsou jen sekulární kazatelé, diskutabilních kvalit. Jak tedy poměřovat sliby současné garnitury? Betonem Amazonu, betonem nových a nových skladů na zemědělské půdě, předraženými silnicemi, investičními pobídkami a nehledět na mizící ornici, kterou sedláci a lidé venkova tvoří svým potem 70 až 90 let??
Nebo máme na tato oficiální kázání přes masmédia nazírat ekologickými zásadami a množstvím čisté vody v krajině, která nám byla ještě donedávna domovem, než k nám přišly přehnaně lidumilné Trans National Corporation?
Kdo nás bude ohlupovat po tandemu Sobotka / Babiš? Dokladuje to typicky postmoderní situaci, kdy je více otazníků, než odpovědí. Pokud budeme znát pravdivé odpovědi, bude nás to zase bolet. A to nejen seniory a invalidy, ale i ostatní, byť v různé míře.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
