František Kuba: Utečence žijící na náš účet už tady nechceme

Co si o tom, my čtenáři, můžeme myslet? Především, je to závažné sdělení, protože v zásadě znamená – ať tak, nebo tak – vždycky je špatně! Vychovávat někoho, tedy provádět akulturaci, je krajně nevděčná práce, což vědí všichni rodiče, pěstouni, vychovatelé i sociální pracovníci.

Ti všichni se stávají terčem fyzických i verbálních útoků a často na to doplatí i životem nebo zničenou kariérou, nebo aspoň burnoutem. Ať reálně vinni či nevinni, stávají se terčem agrese řady psychopatů z domácího i importovaného prostředí.

Nejen „včera“ zasažená oblast společenské psychodynamiky (zejména pak mlčící většina), ale dnes už i „konspirativní čtenáři“ z městských knihoven, si v hojných počtech myslí, že oba tyto směry přivodili školiteléz podřízených infrastruktur Trans National Corporation.

To jsou převodní páky manipulace, tedy jejich kuchti s verbálními biči: v masmédiích a v šedé zóně reálného a virtuálního výskytu. Velmi „přirozeně“ na to reagují, často s předstihem, i zákony uspořádaného násilí ve prospěch vládnoucích elit. Jen „psychicky postižení“ lidé se dotazují na legitimitu takového konání!

A podle toho i „platí“ svým společenským ne/uplatněním. To není, ani zdaleka, jen případ Ruska, jak se nám snaží namluvit transatlantičtí trollové. Jen v Praze jsou jich celé myriády podřízené vědomě či nevědomě různým vzdělávacím centrům řízeným ze zahraničí a takzvaně nezávislým think-tankům.

Ještě jednou Gerd Leers

Gerd Leers také v předmětném rozhovoru sděluje: „Každý z 27 států EU má pochopitelně jinou zkušenost. Týká se to i Česka, které se rovněž stává cílovou zemí imigrantů. Společným problémem je nová generace přistěhovalců, která necítí žádnou sounáležitost se zemí, do níž přichází. To je stejné v celé Evropě. (zvýraznění autor). Rozhodně nechceme zastavit imigraci. Přistěhovalci by se ale měli snažit integrovat. Měli by být soběstační, nikoli závislí na dávkách. Přejeme si, aby byli úspěšní. Musíme proto tyto potíže nějak řešit.“

Ano, takové jsou odpovědi politiků… by se ale měli snažit integrovat, nějak řešit… A když ne, tak co, budou zdrojem trvalých potíží? A po nich další a další generace? To je krajně destruktivní pro společnost, která je na základě politické korektnosti přijala, nebo ne? Je to zborcená mantra pravdoláskařů a následných generací sluníčkářů; ti všichni se chtějí mít dobře, mít zajištěné kariéry, jenže na úkor koho? Na to má snad odpověď Jiří Dienstbier, Anička Šabatová, Pavlína Filipovská a jiní spirituální velikáni, nebo nemají? Někdo, jistě nahnědlý a nezodpovědný, se může domnívat, že se, podle zatím nepotvrzených zpráv, sami už stali ikonami pijavic ze všech světadílů.

Další nejistota v Evropské unii plyne z věty: „… Musíme proto tyto potíže nějak řešit“. Jak ale, vždyť Nizozemsko bylo dlouhodobě koloniální velmocí a nyní si neví rady? Navíc Gerd Leers sám uvádí, že v roce 2004 byl zavražděn nonkonformní režisér Theo van Gogh muslimským radikálem! Na závěr rozhovoru pan ministr uvádí, že pomáhají s kontrolou hranic Řecku. Obludně pěkné ne?

V září 2016 to bude pět let, co shora avizovaný rozhovor vznikl. Pokud si někdo myslí, že se něco zásadně změní, tak možná sází na nějakou zfetovanou kobylu v kostýmku ze Spolkové republiky Německo.

Krajně nepravděpodobné přínosy soudobých imigrantů. Krize německé a evropské identity

Jsou zde nějaká rizika? Nejspíš ano, svědčí o tom nejen drastický příklad obtěžování německých žen organizovanými skupinami migrantů (a ohrožování zdraví dalších pyrotechnikou) ze silvestrovského Kolína, ale i mnoho jiných velmi znepokojivých věcí.

K tomu patří i nezodpovědné plky některých analytiků českých masmédií o přínosech soudobé migrace. Například 22. ledna jeden takový (jméno v redakci Literárky.cz) k nově přibyvším v roce 2015 do Německa napsal: „Jinak jsou všichni seriózní akademičtí ekonomové naprosto zdrženliví a opatrní, protože o ekonomických dopadech migrace nemohou zatím konstatovat prostě vůbec nic.“ To je, jak se zdá, skutečně jediná „jistota“, pro německé daňové poplatníky a důchodce, podobně tak i u nás…

Nedosti toho, rozpřáhl se tento analytik k další, nemalé hloubavosti: „Záleží na tom, jak se budou migranti integrovat, budou-li vznikat ghetta a paralelní společnosti, jak vstřícně či nevstřícně se k nim bude stavět většinová společnost. Museli bychom vědět něco o jejich vzdělání, pracovních návycích, o tom, jak se jejich kultura bude mírumilovně mísit s tou německou, podobně. Klíčová slova pro dlouhodobý ekonomický úspěch jsou důvěra a vnitřní koheze společnosti.“ Šumné, nabádavé, avšak málo pravděpodobné.

Jaké jsou zkušenosti z podobných případů

Podle zkušeností Oty Ulče právníka a publicisty žijícího trvale v USA, nejsou zkušenosti s imigrací vždy pozitivní. V roce 2010 vyšel v Lidových novinách a také v Neviditelném psu jeho článek USA: Měření hodně odlišným metrem. V samotném úvodu praví: „Z Evropy se tradičně odcházelo do zámoří (zejména Amerika, Kanada, Austrálie), v současné době Evropa se seznamuje s opačnou zkušeností, jejími plusy a minusy. Jsou státy s reputací své vstřícnosti, na rozdíl od končin se spíš xenofobickým temperamentem. Přeptejte se na zkušenost zájemců získat občanství například v UAE (United Arab Emirates).“

Obviňovat tohoto emigranta a vzdělance z nahnědlosti: opravdu, ale opravdu nelze. Do svobodného Berlína přešel ještě před zbudováním známé zdi a ve sběrném táboře byl vděčen i za zubní kartáček, jak sám uvedl.

Jak dobře víme, tak Izrael je demokratický stát s vysoce vyspělou infrastrukturou a pozoruhodnými úspěchy ve vědě, v exportu a importu. Přesto i zde vznikly třecí plochy mezi většinovou společností a Falaši, přestěhovanými příslušníky zapomenutého izraelského kmene z Etiopie. Psala o tom Dagmar Langová v článku: Jak Falaši narazili na svět hi-tec. A to zde, prosím, existuje společná víra a jakási motivace zapojit se do fungující společnosti.

Kytice slov

Každý, kdo se nedá omámit mainstreamem českých médií, tak vnímá, že slova jako: inkluze, koheze, integrace apod. jsou jen pivoňkami ve váze národních elit. To vše už tady opakovaně bylo a realita je: utracené těžké miliardy, které chyběly a nadále (stále více) chybí ve státním rozpočtu. Přestěhovaly se do kapes soukromníků za neziskovými nestátními organizacemi.

Poznámka na okraj. V roce 2010 vyšla v nakladatelství Academia kniha z pera autora Iana Buruma Vražda v Amsterodamu. Smrt Thea van Gogha a meze smířlivosti. Pokud to někdo zavede jako povinnou četbu pro pravdoláskaře a sluníčkáře, tak snad ani není důvod protestovat.

Tato kniha vyšla bez komentáře Anky Šabatové a je k dispozici za výprodejových 50,- Kč. Možná je dobré si ji koupit, napříště už může být třeba právě s jejím zasvěceným, laskavým a podmanivým prologem.

Pivoňky jsou jen mámivé na pohled, ale nevoní a rychle vadnou.

Použité zdroje

Sládek, Jiří Utečence žijící na náš účet už tady nechceme. Hospodářské noviny 9. – 11. září 2011.

Ulč, Ota USA: Měření hodně odlišným metrem. 24. 8. 2010, Lidové noviny 24. 8. 2010, též Neviditelný pes.

Langová Dagmar Jak Falaši narazili na svět hi-tec. Editorka MF DNES, 26. 9. 2015

Buruma, Ian Vražda v Amsterodamu. Smrt Thea van Gogha a meze smířlivosti. Academia, Praha 2010.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.